Asexualka s maskou

[So-diskusni-forum-sna]

Ahoj, přátelé se dají získat noví. Vyber si takové, kteří mají stejné či podobné zájmy. A komunikuj s nimi bez masky. Praví přátelé Ti vždycky porozumí. Nemáš se zač stydět. Je to Tvůj život, ostatní ať si žijí, jak chtějí. Pokud jsi bez partnera spokojená, není důvod nic řešit. Když proti sobě nepůjdeš, ale začneš být sama sebou, uleví se Ti a budeš opravdu spokojená. Žij bez masky, vylož karty tak, jak jsou. Není vůbec důležité, aby Tě okolí pochopilo. Nenech se ovládat společností. Naprosto Tvou tetu chápu.

[Ilm-diskusni-forum-atar]

Myslím, že někdy opravdu stačí se jenom vypsat, uspořádat si myšlenky, emoční přetlak vložit do papíru (či do sítě) a díky tomu získat odstup, který pomůže najít další řešení - nebo cestu k němu. Tak snad v tomto ohledu toto vlákno splnilo svůj účel.

Dřív jsem mívala "období masky" mnohem silnější, ale postupně se učím ji odkládat. Možná stačí to zkoušet, po malých krůčcích, jen v některých situacích nebo s některými lidmi - a postupně to množství situací a lidí rozšiřovat. Taky je potřeba se připravit na to, že ani okolí to nepřijme hned, ale to neznamená, že to nepřijme vůbec. Alespoň u sebe si všímám, že jsem ze začátku například své příbuzné vyváděla z míry daleko víc, ale teď už jsou docela zvyklí a berou to tak, že jsem taková a že s tím nic neudělají. (1) Jestli se jim to nelíbí, je to jejich problém. (2) Jestli mě trápí, že se jim to nelíbí, pak je to i můj problém. To druhé je moje volba, jak moc se nechám jejich reakcemi rozhodit, a tudíž věc, kterou můžu ovlivnit. To první ovlivnit nemůžu, a tudíž nemá smysl se tím trápit. Když mě přepadne pochybnost, pomáhá si připomenout, že především nesmím připustit rozpor sama se sebou... a ten zbytek už se pak nějak doladí
Vyzdvihla bych, co napsal Ykka, že není důležité být normální (to je navíc dost relativní pojem), ale hlavně se rozvíjet a neustrnout na místě.

PS: ad marteza: Řekla bych, že Magramal píše hlavně o sobě, protože těžko psát o někom jiném. O druhém člověku nikdy nebudu mít tolik informací jako o sobě. (Ostatně i můj text výše je dost o mě...) Takový popis může pomoct jako příklad pro porovnání - jestli se zakladatelka vlákna v něčem takovém najde, bude mít podobnou zkušenost, nebo jestli s ní něco z těch Magramalových postřehů bude rezonovat.

[Mor-diskusni-forum-wen]

Vítej mezi sobě podobnými, katule1786, 
co člověk, to názor... a zůstane na tobě, jak s našimi zcela amatérskými „radami“ naložíš. Na tobě je také, co očekáváš od tohoto fóra a taky to, co si odneseš (a jestli vůbec něco užitečného).

S „nošením masky“ (stavěním zdí a bariér) mám také dlouholeté zkušenosti a jsem na cestě ji (nebo její část) dočasně odkládat anebo se bez ní dokonce obejít. Časem jsem totiž zjistila, že za to „bezpečí“ jsem „platila“ velmi mnoho (po psychické stránce jsem „poškozovala“ samu sebe a následné potíže se hodně těžko a namáhavě odstraňují)... 
Je ale také fakt, že jisté typy masky nosí v dnešní společnosti v podstatě každý, jen se jim říká např. společenské role, vystupování na veřejnosti, vychování...

Jsem (podobně jako Magramal) schizoidní osobnost , která pocit existencionálního ohrožení vyřešila odříznutím se od svých pocitů, čímž jsem se hodně ochuzovala a přicházela o velkou část interakce s ostatními, protože přes bariéru/masku neprochází sice nic ven, ale ani dovnitř. Tedy není se co divit, že po prvním přečtení tvého příspěvku mne také jako první napadlo, že by se to mohlo týkat i tebe.

Potom ale mě zaujaly věty „ta přetvářka mě vždy strašně vyčerpávala“.... o první puse: „něco odpornějšího jsem v životě nezažila“... „vadily mi polibky, vadily mi doteky“... které naznačují, že by mohlo jít o HSP syndrom (Highly sensitive person, vysoce citlivý člověk, tedy s velmi citlivou nervovou soustavou). U takového je interakce fyzická i psychická s ostatními a okolím opravdu velmi vyčerpávající, protože musí překonávat nepohodu vyvolanou přehlcením vjemy, které ostatní vůbec nevnímají... Což samozřejmě omezuje v budování i udržování vztahů.
V tomto případě je pravidelná regenerace „ve své bublině“ v podstatě nezbytná pro udržení funkčnosti v běžném životě (jakékoliv „otužování“ pomáhá jen částečně). K této myšlence mě vede i to, že píšeš, že zázemí nacházíš ve své rodině. Podle některých psychologických teorií schizoid totiž „získal svůj problém“ v důsledku nějaké formy „odmítnutí“ blízkými osobami/osobou (z rodiny) dokonce ještě před narozením, takže se často necítí v bezpečí ani v rodině.

Pokud by ses přece jen rozhodla svou bublinu upravit (opravdu není nutno ji hned zničit, je možné trochu "ztenčit" nebo "zprůhlednit" její stěny - ušetříš spoustu energie ), asi bys měla zjistit (uvědomit si), proč tě vlastně už od dětství děsila společnost. (A to by mě taky docela zajímalo.)

A mimochodem, to, co píšeš, vůbec není zmatené, mně to nejen dává dobrý smysl, ale je to čtivé   (pro většinu lidí je obtížné popisovat pocity)...
 
marteza:
také bych tipla, že Magramal píše o tom, co nejlépe zná, tedy o sobě...  

Ostatně děláme to všichni... i když z různých důvodů: někteří vědomě a z důvodu, aby na konkrétním příkladu něco přiblížili (zde Magramal, Ilmatar i moje maličkost  ); většina však nevědomě/podvědomě a někdo se dokonce záměrně a opakovaně prezentuje v co nejlepším světle a je mu jedno, že to třeba ani nesouvisí s tématem   ...

[katul-diskusni-forum-e1786]

Ahoj, v tomto vidím dosť aj sám seba. Neskúšala si si niekedy robiť test, či nemáš Aspergerov syndróm? http://www.rdos.net/sk/index.php Skús a daj sem výsledky.

Já bych se ani nedivila, kdyby u mě nějaká podobná diagnóza byla. Ale nikdy jsem si žádný test nedělala, ani nenavštívila psychologa. Ale žiju v určitém režimu, který když se naruší, tak mi z toho není dobře. Pokud je to na krátkou chvíli a vím, že se to zase vrátí do normálu během několika dní, zvládnu to. Pokud ta změna ovlivní můj život na delší dobu, trvá mi než se přizpůsobím, ale ok, po čase to zvládnu, když vím, že jiné východisko není. Běžné denní činnosti, návštěva obchodu, lékař, úřady, atd... Když vím, že půjdu sama, přemýšlím nad tím už několik dní dopředu, jsem vyklepaná jako ratlík, v noci málem nespím. Když někdo jde se mnou, je to v pohodě. Když jsem nastupovala do nové práce, počítala jsem, že v kontaktu s lidmi budu, tomu se nelze vyhnout ani na nočních směnách. Jsme kolektiv čtyř ženských plus 3 šéfky. Ok, to si zvyknu. Byla jsem dána na místo, kde nejsou lidé. Skákala jsem radostí. Já ale dostala úsek, kde během noci zůstává v kanceláři jeden člověk na noční směně kvůli výrobě. Střídají se 3 lidé na té noční. Nemůžu říct, že bych si na ně úplně zvykla, ale naučila jsem se to přijmout. S jedním jsem se po čase více rozpovídala, sice jen o chodu společnosti, ale mluvíme. Zrovna v pondělí mi oznámil, že se jejich úsek bude příští rok stěhovat do nižšího patra a moje myšlenky se rozjely. Kdo tu bude? To si musím zase na někoho zvykat, atd.... Běžné rozhovory s kolegyněmi... Nezvládám. Mluvení o druhých, probírání nějaké situace, jako hele tam je policejní auto, dvě motorky vedle sebe na cestě, hele zase si jde někdo pro kávu, koukej co má na sobě. Ze začátku jsem sice se vždy snažila něco prohodit, ale časem převládlo moje já, kdy prostě reaguju slovy no a? Jeho věc, je mi to jedno. Prostě neřeším ostatní a okolí.

[katul-diskusni-forum-e1786]

Hlavně jde o to uvědomit si, že není úkolem být normální, ale rozvíjet se, jít za svými pocity a zachovat si vlastní integritu, navíc bych bral jako výhodu, že pozici vůči okolí už máš jasně zvládnutou

Zvládnutá pozice vůči okolí. Těžko říct. Já si na jednu stránku myslím, že jí zvládnutou mám. Mám v tom jasno, měnit to nechci. Ale občas vyleze červík pochybnosti, který hlodá... Takhle chceš žít dalších 50 let? Práce, domů, nevylézat z domu, mít to své, a tak pořád dokola? Vždy si odpovím, je ti tak fajn? Je... Ale je to zvládnutí?

[katul-diskusni-forum-e1786]

Vítej mezi sobě podobnými, katule1786, 
co člověk, to názor... a zůstane na tobě, jak s našimi zcela amatérskými „radami“ naložíš. Na tobě je také, co očekáváš od tohoto fóra a taky to, co si odneseš (a jestli vůbec něco užitečného).

S „nošením masky“ (stavěním zdí a bariér) mám také dlouholeté zkušenosti a jsem na cestě ji (nebo její část) dočasně odkládat anebo se bez ní dokonce obejít. Časem jsem totiž zjistila, že za to „bezpečí“ jsem „platila“ velmi mnoho (po psychické stránce jsem „poškozovala“ samu sebe a následné potíže se hodně těžko a namáhavě odstraňují)... 
Je ale také fakt, že jisté typy masky nosí v dnešní společnosti v podstatě každý, jen se jim říká např. společenské role, vystupování na veřejnosti, vychování...

Jsem (podobně jako Magramal) schizoidní osobnost , která pocit existencionálního ohrožení vyřešila odříznutím se od svých pocitů, čímž jsem se hodně ochuzovala a přicházela o velkou část interakce s ostatními, protože přes bariéru/masku neprochází sice nic ven, ale ani dovnitř. Tedy není se co divit, že po prvním přečtení tvého příspěvku mne také jako první napadlo, že by se to mohlo týkat i tebe.

Potom ale mě zaujaly věty „ta přetvářka mě vždy strašně vyčerpávala“.... o první puse: „něco odpornějšího jsem v životě nezažila“... „vadily mi polibky, vadily mi doteky“... které naznačují, že by mohlo jít o HSP syndrom (Highly sensitive person, vysoce citlivý člověk, tedy s velmi citlivou nervovou soustavou). U takového je interakce fyzická i psychická s ostatními a okolím opravdu velmi vyčerpávající, protože musí překonávat nepohodu vyvolanou přehlcením vjemy, které ostatní vůbec nevnímají... Což samozřejmě omezuje v budování i udržování vztahů.
V tomto případě je pravidelná regenerace „ve své bublině“ v podstatě nezbytná pro udržení funkčnosti v běžném životě (jakékoliv „otužování“ pomáhá jen částečně). K této myšlence mě vede i to, že píšeš, že zázemí nacházíš ve své rodině. Podle některých psychologických teorií schizoid totiž „získal svůj problém“ v důsledku nějaké formy „odmítnutí“ blízkými osobami/osobou (z rodiny) dokonce ještě před narozením, takže se často necítí v bezpečí ani v rodině.

Pokud by ses přece jen rozhodla svou bublinu upravit (opravdu není nutno ji hned zničit, je možné trochu "ztenčit" nebo "zprůhlednit" její stěny - ušetříš spoustu energie ), asi bys měla zjistit (uvědomit si), proč tě vlastně už od dětství děsila společnost. (A to by mě taky docela zajímalo.)

A mimochodem, to, co píšeš, vůbec není zmatené, mně to nejen dává dobrý smysl, ale je to čtivé   (pro většinu lidí je obtížné popisovat pocity)...
 
marteza:
také bych tipla, že Magramal píše o tom, co nejlépe zná, tedy o sobě...  

Ostatně děláme to všichni... i když z různých důvodů: někteří vědomě a z důvodu, aby na konkrétním příkladu něco přiblížili (zde Magramal, Ilmatar i moje maličkost  ); většina však nevědomě/podvědomě a někdo se dokonce záměrně a opakovaně prezentuje v co nejlepším světle a je mu jedno, že to třeba ani nesouvisí s tématem   ...

Nečekala jsem, že tady bude tolik rad a odpovědí, tak obsáhlých. Čekala jsem spíše odpovědi, jo jsi cvok, vítej v klubu.  Vaše odpovědi mi přinesli jak uklidnění, tak i pár věcí k zamyšlení. Je jasný, že diagnostikovat po netu nelze. Chce to psychologa. Ale to spíše u mě na zodpovězení případných otázek.

Otázka okolo bubliny. Nad ní asi skutečně visí otazník. Proč vlastně vznikla. A přesně je mi v ní fajn. Uklidním se, nabiju se a jdu... Nevadí mi, potřebuji ji. Někdo se ji snaží ztenčit, pomalu odstraňovat. Já kdybych mohla, tak ji udělám silnější. Už kolikrát mě napadla myšlenka, že by bylo fajn vyhrát hromadu peněz. A bylo by to super. Ty peníze bych neutratila za blbosti, ale pro ten pocit, že už nemusím nikam, nemusím do práce, nemusím mezi lidi, nemusím nic. Jen si žít podle sebe. Ale tohle prostě nejde? 50 let,bych zcvokla úplně, nebo ne? Když je víkend nebo dovolená, jsem nejšťastnější. Jakmile se blíží konec, je mi blbě, jsem nervózní, podrážděná, sleduji hodiny, kdy zase budu muset vylézt. Ale vím, že musím, seberu síly, jdu a vyšťavená se pak vracím domů, kde ožiju....

Že se asi odpověď nachází v dětství, si uvědomuji. Vybavují se mi občas myšlenky na určité události, zničehonic se mi před očima zjeví nějaká situace. Dětství jsem měla na jednu stránku krásné, ale já z něj cítím i smutek. Mí rodiče jsou spolu dodnes. Mám i pár věcí nad kterými visí dodnes otazník. Já si ale i vybavuji, že nejvíce šťastná i jako malá jsem byla více s taťkou než s mamkou. A to trvá dodnes. A nikdy jsem se rodičům s ničím nesvěřovala ani jako dítě, ani když mě něco bolelo, zranila jsem se, nikdy jsem jim to neřekla, dokud na to nepřišli sami. Úplně ale nejspokojenější jsem byla u babičky na prázdninách, s tou jsem dokázala mluvit i o tom, že například věřím v nadpřirozeno, spolu jsme pekly, vařily. U ní mě veškeré věci, co jsem doma nerada dělala, bavily. Naštěstí babička ještě žije, a cítím, že pro ni bych dala bez váhání i život, telefon ji zvednu i o půlnoci. Když ale vidím, že mi například volá mamka, telefon nezvednu hned, ale zavolám ji zpátky až za nějakou dobu. Mám je ráda, ale zůstává to ale... což bude určitě tenhle zakopaný pes. 

Kdysi mě napadla i myšlenka jestli nejsem adoptovaná a pro rodiče ve výsledku omyl, a vše mi vynahrazuje právě babička, abych se necítila odstrčená. Což by mi asi dalo odpověď na vše   

Takže jak to shrnout, zeptat se mě někdo, jsi spokojená? Tak mu řeknu jo jsem, ale není to ještě úplně ono. K úplné spokojenosti něco chybí, ale co?

[katul-diskusni-forum-e1786]

Já vám všem děkuji za odpovědi a názory. Jsou zajímavé a jsem ráda, že tady člověka neodpálkujete jednou větou a konec. Mám hodně k zamyšlení, i mi pomohly se uklidnit, že nejsem jediný takový "cvok". Je tu fajn parta lidí.

[Mor-diskusni-forum-wen]

...tvé dodatky potvrzují spíš teorií o schizoidovi (taková bublina dobře ochrání... ale i před vztahy...)

[Magr-diskusni-forum-amal]

taková bublina dobře ochrání... ale i před vztahy...

Tak je to bohužel vždy, něco za něco. Třeba zase ti, kteří žijí "se srdcem na dlani", trpí zase jiným způsobem, pamatuju na spolužáka ze střední, který se byl schopný zamilovávat a následně "odmilovávat" zhruba každé dva-tří měsíce, osobně si myslím, že novou dívku si hledal hlavně z toho důvodu, aby zaplnil "zející díru" po té předchozí. Většinou se na něj stačilo jen podívat a hned bylo jasné, v jaké části "cyklu" se zrovna nachází ...

Nebo třeba lidé, kteří se ve zprávách dojímají až k slzám nad zraněným koťátkem (nebo raději zprávy vůbec nesledují, protože "je tam moc násilí a mrtol"), zatímno věci, na kterou ve zprávách reaguji já, jsou buď naprosté bizarnosti (typu slavné novácké zprávy "bába pod kořenem" či "voda ve sklenici v mrazu zmrzne") nebo šílená rozhodnutí politiků, a v obou případech to rozhodně není pláčem.

Vlastně když se to vezme kolem a kolem, mnoho lidí se zavírá do bublin, ale s tím rozdílem, že to jsou bubliny uvalené na ně zvnějšku, takže je nejen nemohou ovládat, ale často ani nevědí, že tam vůbec nějaké bubliny jsou, hlavně z toho důvodu, že v nich nejsou sami (viz můj starší příspěvek).

Jinak ještrě k té masce: když o tom přemýšlím, tak ta moje je jenom taková "polomaska" (něco ve stylu masky Fantoma Opery), protože vlastně kryje jen dvě oblasti - osobní život a sex. A to hlavně z toho důvodu, že v tom smyslu, tak tyto pojmy chápe většina, se u mně ani jedno z toho nevyskytuje. Takže jsem na tom trochu jako chudák pes z onoho vtipu*, protože moje maska zakrývá vlastně jen neexistenci něčeho, co by tam, z pohledu druhých, být mělo. To je také důvod, proč mi vadí společenské akce, kde tuto masku musím nosit, zatímco při odborné debatě jí nepotřebuju**, stejně jako při běžných činnostech jako třeba nákup v supermarketu (ale i tak raději preferuju samoobslužné pokladny).

No a k tomu, že se člověk o samotě "zcvokne" - ne, nemusí, záleží hlavně na typu osobnosti, čím introvertnější a uzavřenější, tím to zvládá lépe. A historicky jsou doloženy mnohé případy, kdy lidé žili o samotě i desítky let, z poslední doby je to například případ japonského vojáka Teruo Nakamury, který po té, co odešel od svých spolubujovníků skrývajícíh se na Spojenci dobitém ostrově Morotai v tichomořském souostroví Moluky, žil od roku 1956 zcela sám až do svého objevení v roce 1974. A nezcvoknul

Nebo ještě trochu novější, novodobý "poustevník" žijící o samotě*** třicet let na malém středomořském ostrůvku poblíž Sardinie, který si samotu doslova užívá a podivuje se nad těmi, co nejsou schopní přežít čtrnáct dní v karanténě ve svém bytě, obklopeni moderní technikou, viz článek na webu CNN (anglicky). A také nezcvoknul

---

* "Můj pes nemá čumák" "A jak tedy čumí?" "Blbě."

**Tedy pokud se nevloudí některý z kolegů, kteří jsou schopní najít freudovský dvojsmysl v téměř čemkoliv - když třeba prohlásíte, že konektory na desce budou samice a na dotaz, proč zrovna samice, bez přemýšlení dodáte, že není dobré, aby při montáži v ůzkém prostoru z desky něco trčelo, až příliš pozdě vám dojde, jakou dvojsmyslnost z toho dokážou vyplodit

***No, měl kočku, ale ta po dvaceti letech umřela.

[d--diskusni-forum-kun]

Zvedám svou virtuální ruku a hlásím, že se ve spoustě tvých řádků rovněž náramně vidím, vítej zde, zakladatelko!

Když už se zde rozjelo téma diagnóz, přihodím ještě anankastickou osobnost, která potřebuje mít v životě ve všem nějaký systém, pravidla, a když je něco jinak, než na co je zvyklá, tak jí to vadí a necítí se dobře. Avšak na druhou stranu zase říkám, že zaškatulkování se do nějakých tentodiagnóz nám k ničemu moc nepomůže, jakož ani nalezení příčiny proč tomu všemu tak je. 

No, víceméně ostatní kolegové už zmínili vše to, co jsem chtěl říct a já opět přicházím s křížkem po funuse . Snad každý má svou nějakou bublinu, ve které je mu dobře a kde se nabíjí, každý se vyhýbá lidem, kteří jsou mu něčím nepříjemní a s kterými si nemá co říct. No v našem případě je to průměrná společnost a ten zbytek, lidé, se kterými bychom si mohli rozumět, je tak málo, že je takřka nepotkáme. Ty, co potkáme, neoslovíme a nepoznáme... A tak docházíme k závěru, že je nám nejlépe, když jsme o samotě. Zůstává otázkou, jestli je toto to správné řešení. Pokud jsme spokojeni, tak ano, pokud ne, je dobré se nad tím víc zamyslet. Zároveň chci ale říct, že je přirozené, že člověk není nikdy úplně spokojen se svou situací. Tu úplnou spokojenost dosáhne jen velmi málo lidí, což jsou výjimky a často to bývají různí duchovní mistři.

K té tvé bublině a názoru, že ti bude nejlépe někde úplně bez lidí. Je třeba si ujasnit, co všechno v té tvé bublině nezbytně potřebuješ. Opravdovou samotu? Bez rodičů, bez babičky? Přitom píšeš, jak ti bývá s babičkou dobře. Několik pár málo lidí přece jen možná budeš potřebovat. Tak bych podtrhl zejména to, co říká Sosna, že by nebylo na škodu hledat podobně smýšlející lidi, se kterými se budeš cítit v pohodě, bez přetvářky. Před ostatními netřeba se přetvařovat. Nemusíš nikde říkat, že jsi asexuál, nemáš přítele, protože všichni chlapi stojí za prd... a když už řekneš něco, co ostatní nepochopí, tak nepochopí, no a co, je to jejich problém a ty ho přece nebudeš řešit za ně? Svých máš asi dost. A co oni, oni se snaží, bojí se, že ty od nich něco nepochopíš, že oni nebudou pochopeni? Nejspíš ne. Takže tak. Vůbec se neboj, že nebudeš pochopena. Lidi se mezi sebou nechápou dosti často. Tou svou maskou si na sebe dáváš moc úkolů a vlastně řešíš problémy ostatních. Musím dělat tohle, protože oni... Máš to vskutku zapotřebí?

Jak sama píšeš, zamysli se nad tím vším. A třeba právě zde své spřízněné duše najdeš, hodně štěstí!  

Jo, a zmatené to vůbec nebylo. Mělo to hlavu, patu, a dokonce i vše potřebné mezi tím.