22. 07. 2011, 14:48:45
Ahoj,
článek v Respektu mě konečně přiměl navázat kontakt s lidmi podobného zaměření, i kdyby jen proto, aby nás bylo víc vidět a aby můj příběh případně mohl někomu pomoct.
Na pojem asexualita jsem poprvé narazila asi před třemi lety, a když jsem si přečetla pár příběhů na americkém AVENu, nadchlo mě, že existují i jiní lidé, kteří žijí podobně jako já a považují to za normální. Do té doby jsem byla dost zmatená a prošla jsem si i několika obdobími velkého stresu a bezradnosti.
Pocházím ze šťastné kompletní rodiny, rodiče jsou spolu přes třicet let a pořád se mají velice rádi, mám vdanou starší sestru se dvěma dětmi. Odmalička jsem byla tak trochu něco mezi holkou a klukem, a protože jsem byla nadprůměrně nadané dítě, moje zvláštnosti se přičítaly právě tomu a moje okolí je vesměs tolerovalo jako projevy příliš vysokého IQ. Až do svých dvaceti let jsem si vlastně ani příliš neuvědomovala, že můj naprostý nezájem o sexuální aktivitu je něco nezvyklého a že moji vrstevníci jsou v tomhle úplně jinde. Byla jsem od přírody samotář, stačilo mi několik důvěrných přátel a poměrně spokojeně jsem se věnovala svým zálibám. Spíš jsem tehdy cítila jakýsi obecný rozpor mezi sebou a zbytkem světa, který jsem si vybíjela psaním a ve virtuálních počítačových světech. Pak jsem se poprvé v životě zamilovala, i když zcela jednostranně, platonicky a hodně nevyzrále, a musela jsem se poprat s poznáním, že sice konečně miluju, ale představa fyzického kontaktu s objektem mé lásky je mi cizí a niterně nepříjemná. Tenhle vnitřní konflikt mě pohlcoval skoro pět let, než jsem ukončila vysokou školu. Pak jsem ale našla potřebnou stabilitu ve své práci, získala jsem finanční nezávislost a s ní i možnost realizovat se podle svých představ. Absencí milostného života a partnerského vztahu jsem se příliš netrápila s tím, že třeba jednou potkám toho pravého nebo tu pravou. Potom ale moji přátelé začali zakládat rodiny a já se najednou ocitla ve vzduchoprázdnu. Všude kolem sebe jsem viděla, jak ostatní ženy naplňují klasické modely ženství – nacházejí si stálé partnery, rodí děti a s tím často radikálně mění svoje názory i návyky –, a začala jsem trpět až chorobnou představou, že můj spokojený, dokonce šťastný život naplněný prací a několika intenzivními přátelskými vztahy je jen iluze, že je jen otázka času, kdy se ve mně "něco probudí" a rozbourá mi to celý život. Byla jsem čím dál víc sociofobická, zaujímala jsem až militantní feministické postoje a hlavně jsem se příšerně bála. Nakonec jsem začala chodit na terapii a měla jsem zřejmě velké štěstí – narazila jsem na psychologa, který mě velice nenásilně přivedl k tomu, že se mám přijmout tak, jak jsem, absencí partnerského vztahu se nestresovat, rozvíjet svoje tvůrčí ambice. Nenápadně mi poradil, ať prozkoumám různé neobvyklé sexuální orientace, a tak jsem objevila AVEN. S asexuální orientací jsem se okamžitě ztotožnila a moje úzkosti rychle ustoupily. Moji nejlepší přátelé a moje sestra to přijali naprosto bez problémů jako fakt, máma spíš v tom smyslu, že mám hlavně být šťastná, ale pořád věří, že si jednou někoho najdu, tátovi jsem se nesvěřila, protože si myslím, že to pro náš vztah není podstatné a že by ho to jen zmátlo. Se svojí orientací se netajím (lépe řečeno používám formulaci "já na vztahy nejsem", protože termín asexualita téměř nikdo nezná a málokdo mu správně rozumí), ale často se setkávám s tím, že mě lidé považují za lesbu (podle logiky "ženská, která není na chlapy, musí být na ženské"). Já osobně jsem jednoduše ráda, že svůj čas, emoce a lásku můžu naplno věnovat přátelům, knížkám a psaní.
Jinak nejsem z těch asexuálů, kteří nemají žádnou fyzickou potřebu uspokojení. Masturbuju poměrně často, i když to považuju spíš za trochu únavnou povinnost vůči tělu a většinou je to asi tak zábavné jako stříhání nehtů. Obvykle si prostě pustím na internetu nějaké porno zdarma a nechám tělo, ať si to rychle odbyde. Jediné, co mě aspoň trochu bere, je gay porno a i v umění mám ráda mužskou homosexuální tematiku. Nemám tušení proč, snad proto, že mi muži, nebo spíš chlapci pod dvacet, připadají esteticky krásnější než ženy a že mi homosexuální vztahy přijdou rovnocennější a méně zatížené stereotypem, tradicemi a povinností reprodukce. Dokonce jsem se tady našla i literárně a sama píšu slash, tj. romance kluk s klukem. Patřím do několika fandomových slashových komunit, do kterých přispívají převážně ženy a dívky.
Držím palce všem, jejichž příběhy jsem tady četla a kdo dokázali z lásky k někomu nebo z touhy po dítěti svoji asexualitu odsunout stranou, ale já sama to asi přes koleno lámat nebudu. Nemám příliš ráda fyzický kontakt, jsem zvyklá žít bez důvěrností, vyhovuje mi bydlet sama a děti naštěstí nechci, takže nemám žádný důvod se přemáhat. Ani si nemyslím, že by asexuálové měli mít nějaká zvláštní práva kromě obvyklého práva na sebeurčení, i když jsem rozhodně proti tomu, aby asexualita byla považovaná za nemoc nebo úchylku. Je to prostě jen individuální zvláštnost, a cílem by nemělo být ji odstranit, ale vyrovnat se s ní. Neříkám, že je to vždycky veselý a bezstarostný život. Občas cítím zklamání, že mě příroda odřízla od věcí, které jiní lidé považují za samozřejmé – od sdílené rozkoše nebo třeba od ekonomické stability partnerských dvojic. Ale člověk to musí brát, jak to je, a hledat ty pozitivnější stránky.
Pokud někdo dočetl až sem, pak díky! Rozhodně ráda podiskutuju s jinými lidmi, kteří se s tím museli porvat nebo rvou.
článek v Respektu mě konečně přiměl navázat kontakt s lidmi podobného zaměření, i kdyby jen proto, aby nás bylo víc vidět a aby můj příběh případně mohl někomu pomoct.
Na pojem asexualita jsem poprvé narazila asi před třemi lety, a když jsem si přečetla pár příběhů na americkém AVENu, nadchlo mě, že existují i jiní lidé, kteří žijí podobně jako já a považují to za normální. Do té doby jsem byla dost zmatená a prošla jsem si i několika obdobími velkého stresu a bezradnosti.
Pocházím ze šťastné kompletní rodiny, rodiče jsou spolu přes třicet let a pořád se mají velice rádi, mám vdanou starší sestru se dvěma dětmi. Odmalička jsem byla tak trochu něco mezi holkou a klukem, a protože jsem byla nadprůměrně nadané dítě, moje zvláštnosti se přičítaly právě tomu a moje okolí je vesměs tolerovalo jako projevy příliš vysokého IQ. Až do svých dvaceti let jsem si vlastně ani příliš neuvědomovala, že můj naprostý nezájem o sexuální aktivitu je něco nezvyklého a že moji vrstevníci jsou v tomhle úplně jinde. Byla jsem od přírody samotář, stačilo mi několik důvěrných přátel a poměrně spokojeně jsem se věnovala svým zálibám. Spíš jsem tehdy cítila jakýsi obecný rozpor mezi sebou a zbytkem světa, který jsem si vybíjela psaním a ve virtuálních počítačových světech. Pak jsem se poprvé v životě zamilovala, i když zcela jednostranně, platonicky a hodně nevyzrále, a musela jsem se poprat s poznáním, že sice konečně miluju, ale představa fyzického kontaktu s objektem mé lásky je mi cizí a niterně nepříjemná. Tenhle vnitřní konflikt mě pohlcoval skoro pět let, než jsem ukončila vysokou školu. Pak jsem ale našla potřebnou stabilitu ve své práci, získala jsem finanční nezávislost a s ní i možnost realizovat se podle svých představ. Absencí milostného života a partnerského vztahu jsem se příliš netrápila s tím, že třeba jednou potkám toho pravého nebo tu pravou. Potom ale moji přátelé začali zakládat rodiny a já se najednou ocitla ve vzduchoprázdnu. Všude kolem sebe jsem viděla, jak ostatní ženy naplňují klasické modely ženství – nacházejí si stálé partnery, rodí děti a s tím často radikálně mění svoje názory i návyky –, a začala jsem trpět až chorobnou představou, že můj spokojený, dokonce šťastný život naplněný prací a několika intenzivními přátelskými vztahy je jen iluze, že je jen otázka času, kdy se ve mně "něco probudí" a rozbourá mi to celý život. Byla jsem čím dál víc sociofobická, zaujímala jsem až militantní feministické postoje a hlavně jsem se příšerně bála. Nakonec jsem začala chodit na terapii a měla jsem zřejmě velké štěstí – narazila jsem na psychologa, který mě velice nenásilně přivedl k tomu, že se mám přijmout tak, jak jsem, absencí partnerského vztahu se nestresovat, rozvíjet svoje tvůrčí ambice. Nenápadně mi poradil, ať prozkoumám různé neobvyklé sexuální orientace, a tak jsem objevila AVEN. S asexuální orientací jsem se okamžitě ztotožnila a moje úzkosti rychle ustoupily. Moji nejlepší přátelé a moje sestra to přijali naprosto bez problémů jako fakt, máma spíš v tom smyslu, že mám hlavně být šťastná, ale pořád věří, že si jednou někoho najdu, tátovi jsem se nesvěřila, protože si myslím, že to pro náš vztah není podstatné a že by ho to jen zmátlo. Se svojí orientací se netajím (lépe řečeno používám formulaci "já na vztahy nejsem", protože termín asexualita téměř nikdo nezná a málokdo mu správně rozumí), ale často se setkávám s tím, že mě lidé považují za lesbu (podle logiky "ženská, která není na chlapy, musí být na ženské"). Já osobně jsem jednoduše ráda, že svůj čas, emoce a lásku můžu naplno věnovat přátelům, knížkám a psaní.
Jinak nejsem z těch asexuálů, kteří nemají žádnou fyzickou potřebu uspokojení. Masturbuju poměrně často, i když to považuju spíš za trochu únavnou povinnost vůči tělu a většinou je to asi tak zábavné jako stříhání nehtů. Obvykle si prostě pustím na internetu nějaké porno zdarma a nechám tělo, ať si to rychle odbyde. Jediné, co mě aspoň trochu bere, je gay porno a i v umění mám ráda mužskou homosexuální tematiku. Nemám tušení proč, snad proto, že mi muži, nebo spíš chlapci pod dvacet, připadají esteticky krásnější než ženy a že mi homosexuální vztahy přijdou rovnocennější a méně zatížené stereotypem, tradicemi a povinností reprodukce. Dokonce jsem se tady našla i literárně a sama píšu slash, tj. romance kluk s klukem. Patřím do několika fandomových slashových komunit, do kterých přispívají převážně ženy a dívky.
Držím palce všem, jejichž příběhy jsem tady četla a kdo dokázali z lásky k někomu nebo z touhy po dítěti svoji asexualitu odsunout stranou, ale já sama to asi přes koleno lámat nebudu. Nemám příliš ráda fyzický kontakt, jsem zvyklá žít bez důvěrností, vyhovuje mi bydlet sama a děti naštěstí nechci, takže nemám žádný důvod se přemáhat. Ani si nemyslím, že by asexuálové měli mít nějaká zvláštní práva kromě obvyklého práva na sebeurčení, i když jsem rozhodně proti tomu, aby asexualita byla považovaná za nemoc nebo úchylku. Je to prostě jen individuální zvláštnost, a cílem by nemělo být ji odstranit, ale vyrovnat se s ní. Neříkám, že je to vždycky veselý a bezstarostný život. Občas cítím zklamání, že mě příroda odřízla od věcí, které jiní lidé považují za samozřejmé – od sdílené rozkoše nebo třeba od ekonomické stability partnerských dvojic. Ale člověk to musí brát, jak to je, a hledat ty pozitivnější stránky.
Pokud někdo dočetl až sem, pak díky! Rozhodně ráda podiskutuju s jinými lidmi, kteří se s tím museli porvat nebo rvou.
