pozdrav a otázka

[ad-diskusni-forum-evr]

Jsem tu nový, tak Vás chci pozdravit a poděkovat za tvorbu těchto stránek. To co jsem si zde přečetl udělalo dobře mé duši, a zároveň překvapilo kolik lidí má stejné,, problémy" jako já. Tedy, oni je spíš mají ti kolem mne, ale to určitě znáte... Ale když už jsem tady, tak se přece jen zeptám a budu rád za názory. Takže moje otázka zní - může mít na asexualitu vliv i nepříjemné zážitky z dětství a dospívání? Myslím tím týrání v rodině apod...

[hic -diskusni-forum-iacet]

O tom se tu uz vedla nejedna plamenna debata To je totiz zasadni otazka same podstaty asexuality.
Pohlizime-li na sexualitu obecne (nejen na asexualitu) jako na urcity produkt spolecnosti a toho, co nas spolecnost uci (k cemu nas svou "normativitou" nuti), pak bude odpoved kladna a urcite stoji za to se zamyslet nad tim, jestli by to pomoc odbornika nemohla zvratit.
Pohlizime-li na asexualitu jako na neco vrozeneho, bude zaporna.

[ad-diskusni-forum-evr]

Dík za odpověď, máte pravdu, myslím také si že to tak nějak bude. Pokud nenastane kombinace obého.

[Ne-diskusni-forum-la]

Ahoj, ono je to totiž tak, že v našich současných postojích (vlastně k čemukoliv....), se odráží jak vrozené charakteristiky (dědičnost), tak sociální, naučená zkušenost, předaná v rodině, společnosti... Vždy jde o kombinaci obojího. Konkrétně u té sexuality je to prý tak, že čím je organismus vývojově vyšší, tím více získává z toho zprostředkovaného sociálního učení a to přirozené ustupuje trochu do pozadí, ale ne zcela, člověk ač bytost přirozeně sexuální, jako ostatní, přesto se sexualitě musí učit. Tento jev lze pozorovat již i u šimpanzů, pokud se mládě uměle vyčlení z tlupy, obvykle v dospělosti neumí navázat kontakt s opačným pohlavím, je plaché nebo naopak agresivní. U člověka je to samozřejmě ještě daleko složitější, nicméně určité připodobnění zde nalézt lze.
Když tuto problematiku nahlédnu z hlediska ryze sociálního, dítě již v prvních měsících života nevědomě buduje svůj pocit primární důvěry či nedůvěry k rodinnému prostředí, do kterého se narodilo a je-li tato snaha úspěšná, je to dobrý základ pro vybudování vlastní sebeidentity a kladného sebehodnocení, sebepřijetí a tím i vztahu ke světu. A jsme téměř doma. Je jasné, že kladně se sebehodnotící a sebepřijímající osoby budou mít méně potíží při navazování sociálních i partnerských kontaktů, tudíž s vlastní sexualitou. Čili rodina je základ, ona je právě tím podstatným činitelem, který formuje naši podobu vztahu ke světu, životu a vlastně v konečném důsledku k sobě samému. Je to asi tak, jako by zde bylo určité podhoubí, základ, to je to vrozené, co nám bylo do vínku dáno a co příliš neovlivníme a na něm se v průběhu života vystavuje stavba, více či méně vyvedená, přičemž výsledkem je naše osobnost, my sami, to, jak přemýšlíme, cítíme, usuzujeme, hodnotíme realitu, vztahujeme se ke světu... Tak to je. Když použiji k tomu ještě jeden příklad, třeba s tou inteligencí, tak základ je sice vrozený, to nesporně ano, ale podnětným sociálním prostředím ji lze navýšit (a to až o deset bodů!) nebo naopak zase snížit. I vrozeně velmi inteligentní dítě se může jevit jako sociálně zaostalé nemá-li vhodné sociální podmínky ke svému rozvoji a naopak dítě průměrné či podprůměrné může při vhodné výchově dosáhnout i výrazného zlepšení, kterého by se u něj, poplatně vrozeným předpokladům, třeba ani neočekávalo.
Tak nevím, zda se mi podařilo odpovědět dostatečně srozumitelně na Tvou otázku, doufám, že ano.

[ad-diskusni-forum-evr]

Dík za odpověď, rozumím tomu dobře.
Musím přiznat že je fajn si přečíst ,,na plný pecky" to, o čem jsem dřív raději přemýšlel jen okrajově. A k tomu co píšeš bych dodal, že člověk se může pod vlivem lidí kterým uvěří a vzorů jež jsou mu blízké, úplně změnit. Z agresora v člověka který preferuje pokoru. Aspoň do určité míry.

[Adria-diskusni-forum-ne Fox]

Já myslím, že ano... pokud bereme v úvahu "psychickou potřebu sexu", pak je to téměř jisté

[Jul-diskusni-forum-iana]

Hrozně zajímavá otázka, která se dá zevšeobecnit: Je orientace (nebo její úchylky) vždycky vrozená?

Narazila jsem na článek, který polemizuje s vžitým pojetím homosexuality jako vrozené. Poukazuje také na homosexualitu, která se projevila až během života v důsledku traumatu (pod nadpisem "Svoboda se Snopkovou budou vyprávět").

Nevidím důvod, proč by to s asexualitou nemohlo být stejně. Pokud má člověk (nebo i jiné zvíře) traumatizující zkušenost s pohlavností ("sex = ohrožení, frustrace, strach atd."), dává smysl, že jeho organismus odbourá potřebu rozmnožovat se. Co kdyby ten nepříjemný pocit byl opodstatněným signálem a jedinec by pohlavním stykem opravdu riskoval smrt? 
U většiny lidí je ten stav krátkodobý - sem by patřila třeba frigidita v důsledku šoku z potratu. Ale proč by u někoho nemohl být dlouhodobý nebo trvalý?

Takže podle mě ano, adevre.