07. 08. 2010, 03:02:26
Nejsem zvyklá psát o takhle intimních věcech, tak se mnou prosím mějte trpělivost. Zatím jsem moc dalších příspěvků v diskusích nečetla, nebyl čas. Ale chtěla jsem se teď trošku vypovídat lidem, kteří by mě mohli pochopit.
Sex mám asi od 17ti let, začala jsem s ním proto, že ostatní kamarádky to už dělaly a mě to prostě přišlo normální – že by to tak mělo být. Od té doby jsem měla partnery asi 4, z toho s jedním jsem byla 4 roky a s dalším jsem teď třetím rokem. Celou dobu se ale setkávám s problémy se sexem.
Prostě mě to nějak nevzalo, o orgasmu nemůže být ani řeč, jsem spíš ráda, když se mi to občas aspoň chvíli a trošku líbí. Strašně dlouho jsem hledala důvody a vysvětlení, něco, co bych mohla partnerovi říct. Nikdy jsem ale nebyla obětí žádného násilí a nemám ani žádné špatné zkušenosti, prostě to mám asi v genech a nevím, co s tím.
Miluju mazlení a tak, hlazení po zádech u televize, hlazení ve vlasech při usínání, masáž… ale jakmile to přejde na nějaká intimní místa, tak uhýbám. Nelíbí se mi to, je mi to nepříjemné.
Občas koukám na nějaké ty porno filmy na internetu a je mi u toho strašně smutno, chce se mi brečet. Hlavně proto, že si myslím, že ty holky tam jsou přesně to, co by většina chlapů chtěla. Mám úžasného a tolerantního partnera, spíme spolu tak jednou za měsíc nebo dva a vždy to dělám jen kvůli němu, což je určitě poznat – chci to mít totiž co nejrychleji za sebou, nejlépe po pár skleničkách alkoholu, po tmě… On už na mě ani nenaléhá, ale vím, že mu to vadí a nevím, co s tím dělat. Dokonce jsem mu už nabízela, že mu zaplatím nějakou společnici, budu mu tolerovat milenku… mám ho ráda.
Vidět, že existují lidé, kteří to mají podobně, že nejsem vadná, duševně nemocná, jak jsem si vždycky myslela je pro mě úžasné, hrozně moc mě to teď povzbudilo… Možná časem najdu odvahu o tom s partnerem mluvit. Možná ne s tímhle (ten to se mnou už asi dlouho nevydrží), ale s tím dalším už ano… Každopádně díky za to, že nejsem sama…
Sex mám asi od 17ti let, začala jsem s ním proto, že ostatní kamarádky to už dělaly a mě to prostě přišlo normální – že by to tak mělo být. Od té doby jsem měla partnery asi 4, z toho s jedním jsem byla 4 roky a s dalším jsem teď třetím rokem. Celou dobu se ale setkávám s problémy se sexem.
Prostě mě to nějak nevzalo, o orgasmu nemůže být ani řeč, jsem spíš ráda, když se mi to občas aspoň chvíli a trošku líbí. Strašně dlouho jsem hledala důvody a vysvětlení, něco, co bych mohla partnerovi říct. Nikdy jsem ale nebyla obětí žádného násilí a nemám ani žádné špatné zkušenosti, prostě to mám asi v genech a nevím, co s tím.
Miluju mazlení a tak, hlazení po zádech u televize, hlazení ve vlasech při usínání, masáž… ale jakmile to přejde na nějaká intimní místa, tak uhýbám. Nelíbí se mi to, je mi to nepříjemné.
Občas koukám na nějaké ty porno filmy na internetu a je mi u toho strašně smutno, chce se mi brečet. Hlavně proto, že si myslím, že ty holky tam jsou přesně to, co by většina chlapů chtěla. Mám úžasného a tolerantního partnera, spíme spolu tak jednou za měsíc nebo dva a vždy to dělám jen kvůli němu, což je určitě poznat – chci to mít totiž co nejrychleji za sebou, nejlépe po pár skleničkách alkoholu, po tmě… On už na mě ani nenaléhá, ale vím, že mu to vadí a nevím, co s tím dělat. Dokonce jsem mu už nabízela, že mu zaplatím nějakou společnici, budu mu tolerovat milenku… mám ho ráda.
Vidět, že existují lidé, kteří to mají podobně, že nejsem vadná, duševně nemocná, jak jsem si vždycky myslela je pro mě úžasné, hrozně moc mě to teď povzbudilo… Možná časem najdu odvahu o tom s partnerem mluvit. Možná ne s tímhle (ten to se mnou už asi dlouho nevydrží), ale s tím dalším už ano… Každopádně díky za to, že nejsem sama…
