23. 07. 2011, 18:19:32
(25. 04. 2011, 01:09:53)arethes Napsal(a): Že mám na lidi trochu jiný pohled než ostatní vím už od mala. Kluky jsem sice měla vždycky radši, ale takové to pubertální červenání se mých kamarádek v jejich přítomnosti jsem nikdy nechápala. Kluci mi přišli prostě zábavní a brala jsem je jako kamarády a oni mě taky, hlavně asi proto, že jsem moc krásy zrovna nepobrala.
Tenhle příspěvek mě fakt vzal u srdce, ve spoustě momentů jsem se poznala... Taky jsem vždycky hodně kamarádila s kluky a oni mě brali jako jednoho z nich, takže žádné osahávání a červenání, prostě paráda. Jenže nastala doba, kdy jsem třeba navázala kamarádství po chatu a ve vší nevinnosti jsem si s někým psala a on mi najednou začal vyznávat lásku nebo aspoň projevovat zájem, já užasle odmítla a s kamarádstvím byl konec. Často jsem to tehdy obrečela a postupně jsem začala být vůči klukům uzavřená a opatrná. A když jsem poznala, že se nechci dotýkat ani kluka, do kterého jsem jinak zamilovaná, pár měsíců jsem uvažovala, jestli nejsem na holky... jenže na ty jsem sahat nechtěla taky Pak už jsem se jednu dobu mužů vyloženě bála. Až když jsem objevila pojem asexualita a přijala to za svou identitu, začala jsem svoji síť přátel zase obohacovat o kluky – jen od počátku jasně nastavuju pravidla tak, že nemám zájem. Je to osvobozující.
Možná bys tomu svému kamarádovi měla přece jen vysvětlit, jak to s tebou je. Odkaž ho na google, vytiskni si nějaký článek o asexualitě z internetu, jestli je jen trochu otevřený, tak to pochopí a vaše kamarádství bude hlubší. Já se o tom se svými heterosexuálními přáteli běžně bavím a všechny to fascinuje, navíc jsem pro ženy i muže ideální neutrální vrba, něco jako kněz, a to se cení
Jo, a stejné mám i to, že se mi líbání, mazlení a sex vlastně moc líbí – když to dělají ostatní a nenutí mě k tomu. Jakmile si do takové situace zasadím sebe, připadá mi to buď hodně komické, nebo hodně odporné. Pro jistotu to radši nedělám.