25. 04. 2011, 01:09:53
Že mám na lidi trochu jiný pohled než ostatní vím už od mala. Kluky jsem sice měla vždycky radši, ale takové to pubertální červenání se mých kamarádek v jejich přítomnosti jsem nikdy nechápala. Kluci mi přišli prostě zábavní a brala jsem je jako kamarády a oni mě taky, hlavně asi proto, že jsem moc krásy zrovna nepobrala. Navíc jsem si kvůli otcově alkoholismu a díky vlivu mé emancipované mamky osvojila jisté lehce feministické zásady, což kluky od nějakého bližšího seznamování dost odrazovalo.
První kluk mě zaujal ve čtrnácti. Byl o čtyři roky starší a vážně moc hodnej. Bydleli jsme přes 100 kilometrů daleko od sebe, takže naše naivně zamilované smsky a občasné rande v Praze by neprobudily nějaký vášnivý vztah asi u nikoho. Když mi bylo šestnáct, měli jsme jít na ples a potom u něj přespat. Ale představa, k čemu by mezi námi mělo dojít mi přišla tak odporná, že jsem se s ním narychlo dost zbaběle rozešla. Myslím, že jsem mu tehdy dost ukřivdila, protože kdybych našla odvahu s ním o tom mluvit, možná by to pochopil. Jenže já tehdy sama nevěděla, co to se mnou sakra je…
Postupem času mi došlo, že mi kluci nijak nechybí. Dokonce jsem uvažovala i o tom, jestli nejsem na holky, ale to jsem pokaždé zase rychle zavrhla. Měla jsem kolem sebe vždycky spoustu kamarádů, mezi nimi i pár skutečných přátel. Ale nic intimnějšího by mě ani ve snu nenapadlo. Abych to uvedla na pravou míru: proti sexu obecně vůbec nic nemám. Líbí se mi líbání, mazlení i sex… Pokud se to netýká mě…. Z představy, že by na mě někdo takhle sahal se mi dělá zle.
Nedávno jsem trávila s jedním kamarádem víc času, než obvykle a zřejmě to na něj nějak zapůsobilo a začal mi dávat najevo, že o mě stojí. Bylo to roky po tom, co jsem byla s tím prvním klukem, a tak jsem vůbec neměla představu, jak se zachovám. Připadala jsem si jako malá holka, strašně jsem se styděla. Bylo to milé až do okamžiku, kdy mě začal líbat. Mám dojem, že jsem snad v životě nedělala nic odpornějšího. A nemyslím si, že to byla jeho chyba. Rychle jsem se nějak vymluvila a jela domů. Celý týden jsem se mu neozvala. Nevěděla jsem, co mu říct… Ale uvědomila jsem si, že celý můj problém se týká hlavně fyzického kontaktu. Uvědomila jsem si, že mi vlastně vždycky vadilo, když se mě kdokoli dotkl (dokonce se docela nerada dotýkám sama sebe). Stejně tak nechci sahat na někoho já. Začala jsem hledat informace na internetu.
V tomhle momentu se přiznám k několika předsudkům o asexualitě, které jsem měla. Ale zvědavost a snaha vyřešit můj problém jednou pro vždy mě přivedla k tomu zjistit si o ní více informací a zjistila jsem, jak široký pojem to může být. A navíc se mi zdálo, že se mě docela týká… Našla jsem stránky AVENu a potom i tohle úžasné fórum. Několik dní jsem si tu četla vaše příspěvky a dostala jsem pocit, jako by do sebe všechno zapadlo. Nevím, jestli se mám považovat za asexuála, to musí asi zhodnotit někdo kompetentnější, ale najednou se mi všechno vyjasnilo. Pochopila jsem sama sebe a neskutečně se mi ulevilo.
Co mě hrozně mrzí, je, že jsem se s tím klukem musela rozejít, i když jsme pořád kamarádi. Sice si vyčítám, že jsem mu zalhala o důvodu, proč s ním nechci chodit, ale přišlo mi to strašně komplikovaný vysvětlit a on by to asi nepochopil…
Bude to znít asi divně, ale o žádný vztah nestojím. Mužský prvek v mém okolí by mi sice chyběl, ale od toho mám naštěstí těch pár kamarádů. Chybí mi jenom člověk, se kterým bych si o tom mohla otevřeně promluvit, protože ani mezi mými nejlepšími přáteli asi není nikdo, kdo by to pochopil.
V žádném případě netvrdím, že je to u mě definitivní stav. Jsem asi dost mladá na to, aby se to ještě mohlo změnit. Třeba i potkám někoho, pro koho budu ochotná všechno přehodnotit. Teď už ale po několika týdnech po mém prozření konečně vím, co sama se sebou a že mám právo žít si život po svém…
Chtěla bych vám všem tady vyjádřit svůj obdiv nad tím, jak se se svým problémem dokážete prát i v často dost intenzivních situacích. Přeju všem hodně síly a hlavně sebedůvěry. Tím, že tu píšete, pomáháte mnoha lidem mnohem víc, než možná víte. Například já jsem toho důkazem a proto píšu, abyste to věděli…=o) Děkuju za to, že tu jste…!
PS: Můj obdiv za to, že jste to dočetli až do konce…=o) Děkuju!
První kluk mě zaujal ve čtrnácti. Byl o čtyři roky starší a vážně moc hodnej. Bydleli jsme přes 100 kilometrů daleko od sebe, takže naše naivně zamilované smsky a občasné rande v Praze by neprobudily nějaký vášnivý vztah asi u nikoho. Když mi bylo šestnáct, měli jsme jít na ples a potom u něj přespat. Ale představa, k čemu by mezi námi mělo dojít mi přišla tak odporná, že jsem se s ním narychlo dost zbaběle rozešla. Myslím, že jsem mu tehdy dost ukřivdila, protože kdybych našla odvahu s ním o tom mluvit, možná by to pochopil. Jenže já tehdy sama nevěděla, co to se mnou sakra je…
Postupem času mi došlo, že mi kluci nijak nechybí. Dokonce jsem uvažovala i o tom, jestli nejsem na holky, ale to jsem pokaždé zase rychle zavrhla. Měla jsem kolem sebe vždycky spoustu kamarádů, mezi nimi i pár skutečných přátel. Ale nic intimnějšího by mě ani ve snu nenapadlo. Abych to uvedla na pravou míru: proti sexu obecně vůbec nic nemám. Líbí se mi líbání, mazlení i sex… Pokud se to netýká mě…. Z představy, že by na mě někdo takhle sahal se mi dělá zle.
Nedávno jsem trávila s jedním kamarádem víc času, než obvykle a zřejmě to na něj nějak zapůsobilo a začal mi dávat najevo, že o mě stojí. Bylo to roky po tom, co jsem byla s tím prvním klukem, a tak jsem vůbec neměla představu, jak se zachovám. Připadala jsem si jako malá holka, strašně jsem se styděla. Bylo to milé až do okamžiku, kdy mě začal líbat. Mám dojem, že jsem snad v životě nedělala nic odpornějšího. A nemyslím si, že to byla jeho chyba. Rychle jsem se nějak vymluvila a jela domů. Celý týden jsem se mu neozvala. Nevěděla jsem, co mu říct… Ale uvědomila jsem si, že celý můj problém se týká hlavně fyzického kontaktu. Uvědomila jsem si, že mi vlastně vždycky vadilo, když se mě kdokoli dotkl (dokonce se docela nerada dotýkám sama sebe). Stejně tak nechci sahat na někoho já. Začala jsem hledat informace na internetu.
V tomhle momentu se přiznám k několika předsudkům o asexualitě, které jsem měla. Ale zvědavost a snaha vyřešit můj problém jednou pro vždy mě přivedla k tomu zjistit si o ní více informací a zjistila jsem, jak široký pojem to může být. A navíc se mi zdálo, že se mě docela týká… Našla jsem stránky AVENu a potom i tohle úžasné fórum. Několik dní jsem si tu četla vaše příspěvky a dostala jsem pocit, jako by do sebe všechno zapadlo. Nevím, jestli se mám považovat za asexuála, to musí asi zhodnotit někdo kompetentnější, ale najednou se mi všechno vyjasnilo. Pochopila jsem sama sebe a neskutečně se mi ulevilo.
Co mě hrozně mrzí, je, že jsem se s tím klukem musela rozejít, i když jsme pořád kamarádi. Sice si vyčítám, že jsem mu zalhala o důvodu, proč s ním nechci chodit, ale přišlo mi to strašně komplikovaný vysvětlit a on by to asi nepochopil…
Bude to znít asi divně, ale o žádný vztah nestojím. Mužský prvek v mém okolí by mi sice chyběl, ale od toho mám naštěstí těch pár kamarádů. Chybí mi jenom člověk, se kterým bych si o tom mohla otevřeně promluvit, protože ani mezi mými nejlepšími přáteli asi není nikdo, kdo by to pochopil.
V žádném případě netvrdím, že je to u mě definitivní stav. Jsem asi dost mladá na to, aby se to ještě mohlo změnit. Třeba i potkám někoho, pro koho budu ochotná všechno přehodnotit. Teď už ale po několika týdnech po mém prozření konečně vím, co sama se sebou a že mám právo žít si život po svém…
Chtěla bych vám všem tady vyjádřit svůj obdiv nad tím, jak se se svým problémem dokážete prát i v často dost intenzivních situacích. Přeju všem hodně síly a hlavně sebedůvěry. Tím, že tu píšete, pomáháte mnoha lidem mnohem víc, než možná víte. Například já jsem toho důkazem a proto píšu, abyste to věděli…=o) Děkuju za to, že tu jste…!
PS: Můj obdiv za to, že jste to dočetli až do konce…=o) Děkuju!