(13. 03. 2020, 07:12:03)Juliana Napsal(a): Magramal: Co je to za předjímání? Zatím jsem vždycky slyšela o předjímání jen ve vztahu k budoucnosti.
To je pravda, ale v tomto významu je to spíš extrapolace postavená na vratkých základech, kdy je z nedostatečných dat vytvořen nějaký závěr a na místo toho, aby se tento závěr podrobil alespoň nějakému ověřování, je přijak jako absolutní pravda a je podle něj jednáno, často s nevratnými následky. Je to trochu podobné jako předvídání, ale hlavní rozdíl je v přístupu mezi fakty a pocity, kde zatímco předvídání je na základě faktů, předjímání je spíše na základě pocitů. A zatímco s fakty je možné dále operovat, s pocity je to mnohem těžší.
Je to tudíž hlavně ženská "specialita", protože muži řeší spíše fakty než pocity a nějaký ten pokus o ověření většinou podniknou. Měl jsem odkaz z jednoho "ženského webu", kde byla dokonalá ilustrace tohoto fenoménu, ale nemůžu ho dohledat, což je škoda, protože to celé byla tragédie takřka shakespearovská. Pokusím se to převyprávět vlastními slovy:
Byl to příběh ženy, která platonicky milovala svého kolegu a ten platonicky miloval ji, nicméně oba byli tak nesmělí, že ani jeden neměl odvahu postopit dále (obyvatelé Ohňové země na toto mají
speciální slovo ). Jenže pak přišlo
předjímání - hlavní hrdinka příběhu několikrát zaslechla, jak objekt její touhy telefonuje s nějakou ženou a udílí jí příkazy týkající se údržby domácnosti. Z toho usoudila, že on je ženatý a namísto toho, aby si libovolným způsobem tuto možnost ověřila - například se nějak nenápadně zeptala, nebo to zkusila vytáhnou ze svých kolegyň a kolegů (protože ve firmě je vždy někdo, kdo zná rodiný stav zaměstnanců kvůli účetnictí a daním) - tak se pevně zatvrdila v tom, že jejich láska už nemá šanci, a rozhodla se dát výpověď a odstěhovat se.
Po mnoha letech, kdy si založila svou vlastní rodinu, se setkala s s bývalou kolegyní a pří rozhovoru se stočilo téma na onoho kolegu, do kterého byla zamilovaná. Kolegyně o něm řekla, že jeho život je od jejího odchodu tragédie - prvně mu onemocněla jeho sestra, takže si jí musel vzít k sobě domů a starat se o ní, a pak odešla ona, kterou jedinou kdy miloval, a od té doby zahořkl a mrzoutí. Na hrdinku dopadla tato skutečnost jako rána kladivem a musela vynaložit velkou námahu, aby se před ex-kolegyní nerozplakala ...
Podobný příklad, i když ne tak tragický, má v jedné své knížce americky humorista Dave Barry - při rozhovoru milenců se ona zmíní, že mají (pokud si to dobře pamatuju) roční výročí, na což on zareaguje tím, že ztuhne, protože si uvědomí, že by už měl vyměnit v motoru (či převodovce) olej a začne usilovně přemýšlet, kdy přesně poslední výměna proběla. Ona naopak předjímá, že jediný možný výklad jeho reakce je to, že on se s ní chce rozejít, protože se bojí dlouhodobého vztahu, proto schůzku rychle ukončí, celou noc pláče do polštáře a je následně velmi udivená, že žádný rozchod nenastal.
Je zajímavé, že muži s podobným přístupem (tj. nerepektující vědeckou metodu), postavení do podobné situace, používají rozdílný postup - namísto toho, aby přestali zpracovávat fakta a zaměřili se čistě na pocity, naopak přidávají další a další fakta, ale často jen taková, které odpovídají už předem vytvořenému závěru, a ignorují fakta ostatní, hlavně ta, co jsou s jejich nárorem v přímém rozporu.
Což je nejspíš i důvod, proč jsou konspirační teoretici převážně muži, a naopak proč je tolik příběhů o tragických hrdinkách, které páchají sebevraždy na základě chybných zpráv o smrti svého milého ...