25. 11. 2016, 10:39:57
(24. 11. 2016, 23:27:26)waterlili Napsal(a): Knihu jsem nečet, ale na sobě jsem zjistil, že mi do cesty přicházejí lidi a situace, které mě nějakým způsobem dostávají. Jakmile se mi je podařilo přijmout, tak samy zmizely. No, oni asi nezmizely, ale spíš jim nevěnuji tolik pozornosti, takže je nevidím. Bohužel ale ne u všeho a vždy se mi to daří, takže bych to asi taky viděl na to ach jo. Divný je, že je mnohem těžší si přitahovat situace, které se mi líbí, než ty méně oblíbené, alespoň pro mě
... není to těžší, ale máme míň natrénováno...
Většinu z nás učilo a učí okolí (vtloukáním do hlavy i svým negativním příkladem) zabývat se negativními myšlenkami mnohem častěji než pozitivními (bráno z pohledu "zpracovávaného" jedince) a to řadu let... tak není divu, že "přeprogramování" bude trvat (zvláště, když máme dobře nacvičeno chovat se ve stresové situaci "osvědčeným" způsobem a automaticky se k němu vracíme).
Pozitivní je, že když se to podařilo jednou, dvakrát, třikrát... v jednodušších situacích, časem to jde a půjde snáz a i v těch obtížnějších (jako když se dítě učí chodit - taky si na začátku častěji natluče a elegance pohybu také pokulhává ). Prostě chce to trénovat a pořád procvičovat (mistrem se člověk stává opakováním a vylepšováním dané činnosti - a to chce čas)...
Do jisté míry lze natrénovat ledacos, i schopnost náhledu (o což vlastně jde v tomto vlákně ), otázkou je, jestli tomu člověk chce věnovat tolik pozornosti a energie... Spousta lidí raději ani nezačne, je to jejích volba...
Já se ztotožňuji víc s tím, že: "Je lépe zapálit jednu malou svíci (ve své hlavě ), než opakovaně nadávat na tmu.", neboť jsem zjistila, že v delším časovém horizontu mne to stojí mnohem méně času i energie...
P.S.: Taky pořád trénuju... (a taky mívám někdy pocit stagnace )