03. 01. 2016, 02:33:18
(Tento příspěvek byl naposledy změněn: 03. 01. 2016, 02:37:42 uživatelem Me-diskusni-forum-ek.)
Zdravím,
před nedávnem jsem byla vtažena k rodinnému obědu, který mi je vždy nepříjemný jenom tématy, co se tam rodina pokouší rozebírat. U stolu nás bylo dohromady deset a z toho nás bylo šest "dětí" (zkrátka potomci těch čtyř dospělých). Protože se zrovna bratranec žene do ženění, tak se strýc rozhodl rýpat v tom, jak je to se vztahama nás ostatních. Tohle téma nenávidím, ale protrpěla jsem ho. Rodina o mně vždy bez okolků mluvila jako o zvláštním jedinci, co se vyhýbá společnosti, nenávidí fyzický kontakt a v mezilidských vztazích je vždy outsiderem. Jenže si mysleli, že je to tím, že jsem homosexuálně orientovaná. Odpověděla jsem (vlastně jsem to naštvaně zakřičela), že to není pravda, protože znám postoj své rodiny k takovým jedincům. Nakonec jsem jim řekla, že jsem hetero a ať ve mně nešťourají.
Problémem je, že já si o sobě nemyslím, že jsem hetero nebo tak. Ve svých patnácti letech jsem měla možnost navázat vztah s klukem mého věku, ale řekla jsem mu, že nemám zájem, protože mám moc školních povinností a vůči nemocnému příbuznému. Pravdou však bylo, že jsem na tom klukovi neshledala nic, co by mě přitahovalo. Navíc mi byl dobrým kamarádem, který se mnou podnikne jakoukoli blbost, co mě napadne a to mi s ním přišlo jako dostatečný vztah. Holky mi říkaly, že jsem hloupá, že je to kluk, co chtěl pouze mně a proto ignoroval jiné. Bohužel po tomto incidentu naše přátelství skončil, jelikož ho druhá strana ukončila.
Před koncem školního roku, než jsem zmizela na jinou školu, za mnou zase přišla spolužačka a da mi jasně na jevo, co ke mně cítí. Ani k ní jsem však necítila nic jiného než přátelství, které také po tomto skončilo.
Nestává se mi často, že bych našla člověka, kterého bych nazvala hezkým nebo k není cítila touhu. Vždy mně jen člověk okouzlí tím, co děla nebo talentem. Mám na ploše telefonu zpěvák nejmenované kapely. Dle všech vypadá "přitepleně", "jako buzík" nebo je podle nich zkrátka ošklivý. Mně se však líbí jeho hlas a to je vše, nemám zapotřebí komentovat jeho vzhled.
Mimo to se děsím jakéhokoli doteku. Potřeseno ruky, objetí, Pusa na tvář ze slušnosti nebo tak. Jako bych se toho štítila. Vlastně kvůli tomu nejezdím ani MHD nebo nechodím do školní jídelny, abych se nemusela mačkat ve frontách nebo autobusech.
Dalším bodem je asi to, co jsem postupně už zkusila. Myslím tím masturbaci a sledování porna. To první mně nebaví a to druhé se mi snad i hnusí. Nikdy jsem na sobě nepocítila touhu po sexu nebo vzrušení ve své budoucnosti si nedokáží představit, že bych ji měla s někým sdílet.
Zkrátka mi přijde, že do svého života nic sexuálního nebo týkajícího se vztahů nepotřebuji. Mám svoje zájmy, které mi připadají jako lépe (podle jiných promarněný) prožitý čas, než navazování vztahů, doteky, sex nebo cokoli s tím spojené.
Beztak nevím, co vlastně jsem. Poradíte? Možná je podstatné říct, že mi je teprve sedmnáct a možná teprve dospívám, ale nevím... Nepřijde mi, že by se můj pohled na tyhle věci za několik let změnil.
~ Meek
před nedávnem jsem byla vtažena k rodinnému obědu, který mi je vždy nepříjemný jenom tématy, co se tam rodina pokouší rozebírat. U stolu nás bylo dohromady deset a z toho nás bylo šest "dětí" (zkrátka potomci těch čtyř dospělých). Protože se zrovna bratranec žene do ženění, tak se strýc rozhodl rýpat v tom, jak je to se vztahama nás ostatních. Tohle téma nenávidím, ale protrpěla jsem ho. Rodina o mně vždy bez okolků mluvila jako o zvláštním jedinci, co se vyhýbá společnosti, nenávidí fyzický kontakt a v mezilidských vztazích je vždy outsiderem. Jenže si mysleli, že je to tím, že jsem homosexuálně orientovaná. Odpověděla jsem (vlastně jsem to naštvaně zakřičela), že to není pravda, protože znám postoj své rodiny k takovým jedincům. Nakonec jsem jim řekla, že jsem hetero a ať ve mně nešťourají.
Problémem je, že já si o sobě nemyslím, že jsem hetero nebo tak. Ve svých patnácti letech jsem měla možnost navázat vztah s klukem mého věku, ale řekla jsem mu, že nemám zájem, protože mám moc školních povinností a vůči nemocnému příbuznému. Pravdou však bylo, že jsem na tom klukovi neshledala nic, co by mě přitahovalo. Navíc mi byl dobrým kamarádem, který se mnou podnikne jakoukoli blbost, co mě napadne a to mi s ním přišlo jako dostatečný vztah. Holky mi říkaly, že jsem hloupá, že je to kluk, co chtěl pouze mně a proto ignoroval jiné. Bohužel po tomto incidentu naše přátelství skončil, jelikož ho druhá strana ukončila.
Před koncem školního roku, než jsem zmizela na jinou školu, za mnou zase přišla spolužačka a da mi jasně na jevo, co ke mně cítí. Ani k ní jsem však necítila nic jiného než přátelství, které také po tomto skončilo.
Nestává se mi často, že bych našla člověka, kterého bych nazvala hezkým nebo k není cítila touhu. Vždy mně jen člověk okouzlí tím, co děla nebo talentem. Mám na ploše telefonu zpěvák nejmenované kapely. Dle všech vypadá "přitepleně", "jako buzík" nebo je podle nich zkrátka ošklivý. Mně se však líbí jeho hlas a to je vše, nemám zapotřebí komentovat jeho vzhled.
Mimo to se děsím jakéhokoli doteku. Potřeseno ruky, objetí, Pusa na tvář ze slušnosti nebo tak. Jako bych se toho štítila. Vlastně kvůli tomu nejezdím ani MHD nebo nechodím do školní jídelny, abych se nemusela mačkat ve frontách nebo autobusech.
Dalším bodem je asi to, co jsem postupně už zkusila. Myslím tím masturbaci a sledování porna. To první mně nebaví a to druhé se mi snad i hnusí. Nikdy jsem na sobě nepocítila touhu po sexu nebo vzrušení ve své budoucnosti si nedokáží představit, že bych ji měla s někým sdílet.
Zkrátka mi přijde, že do svého života nic sexuálního nebo týkajícího se vztahů nepotřebuji. Mám svoje zájmy, které mi připadají jako lépe (podle jiných promarněný) prožitý čas, než navazování vztahů, doteky, sex nebo cokoli s tím spojené.
Beztak nevím, co vlastně jsem. Poradíte? Možná je podstatné říct, že mi je teprve sedmnáct a možná teprve dospívám, ale nevím... Nepřijde mi, že by se můj pohled na tyhle věci za několik let změnil.
~ Meek
„Někdy i žít je statečným činem.“ ~ Seneca