16. 12. 2015, 11:24:20
Už jsem tady sice registrovaná několik týdnů, tak se asi neřadím mezi nováčky, ale chvíli mi trvalo, než jsem se odhodlala k sepsání tohoto textu...
O panenství jsem přišla velmi brzy a za velmi nepříjemných okolností (bylo to potají, pod vlivem alkoholu a po dlouhém přemlouvání mého tehdejšího - staršího a zkušeného - přítele). Na druhou stranu jsem slyšela ze všech stran, že poprvé je to hrozné, a tak jsem věřila, že se to brzy zlepší. Několikrát jsem potom sex iniciovala sama, ale očekávané zlepšení se nedostavovalo. Možná to nebylo tak hrozné jako poprvé, ale dost hrozné na to, abych se tomu po pár týdnech začala vyhýbat a hledat výmluvy, proč to nejde. Pak jsem se dostala do další nepříjemné situace, kdy mě přítel začal k sexu nutit a snad můžu říct i vydírat (řeči typu "nenechám tě jít spát / jít ven / mluvit s kamarádkou..., dokud mi nedáš"). Byla jsem s ním 14 měsíců a nakonec jsem to skončila. V jeho případě asi ne tak úplně kvůli sexu jako spíš kvůli jiným věcem, které mi provedl. (V té době jsem trpěla depresemi a jedné noci - "díky" jeho udání - jsem skončila na psychiatrii). Ano, v tomhle případě jsem skutečně ráda, že jsem se z toho dostala, a tak jsem zase mohla začít věřit, že můj příští partner bude lepší, nebude mě do ničeho nutit a všechno bude fajn.
Se svým druhým přítelem jsem začala chodit asi 4 měsíce po rozchodu s tím prvním. Bylo to jiné, byla jsem starší (tak jsem si troufala ve více věcech prosazovat vlastní postoj) a on byl rozhodně hodnější a ohleduplnější než jeho předchůdce. Jenže nakonec i mezi námi došlo k sexu. Který se mi nelíbil. Ale když jsem na něm viděla, jak moc to pro něj znamená, tak jsem se chtěla přemáhat, udělat to pro něj, ale to jsem samozřejmě nemohla vydržet dlouho. Láska se pomalu vytrácela a já se z toho vztahu začala cítit znechucená. Po dvou společných letech přišel můj studijní pobyt ve Francii (necelý půlrok). Doufala jsem, že tak dlouhé odloučení nám pomůže, že se mi po něm zase bude stýskat, že všechno bude zase v pořádku, až se vrátím. Naopak. Ve Francii mi bylo dobře, dokonce mě rozčilovalo, že mi píše každý den, když jsem chtěla být chvíli v klidu, poznávat novou zemi a nové lidi. Po mém návratu jsme spolu byli ještě skoro půl roku, ale já opět začala hledat výmluvy a začala se mu vyhýbat. Záhy sám poznal, že něco není v pořádku a, aby mě získal zpět, začal mi kupovat drahé dárky. Jenže já jsem si v té době uvědomila, že sebedražší dárek nemůže změnit odpor, který jsem vůči němu začala cítit. Tak jsem skončila i tento vztah (dřív, než bych se přestala ovládat a ublížila mu ještě víc).
O osudu svého prvního přítele nevím nic (a vědět ani nechci). S tím druhým jsme zůstali kamarádi (i když ne nijak blízcí). Vím, co studuje, a vím, že si asi dva měsíce po našem rozchodu našel přítelkyni, se kterou je doteď, takže jsem ráda, že kvůli mně (doufám) není nešťastný.
Po těchto dvou dlouhých a na sebe rychle navazujících vztazích jsem chtěla být chvíli sama. Ta chvíle se protáhla na více než 4 roky. Několikrát jsem v té době trpěla pocitem osamění. Navíc jsem se odstěhovala od rodičů, ale zase si poprvé v životě pořídila domácí mazlíčky. Zvíře je sice fajn (navíc umí vycítit moje emoce a přijde se pomazlit právě, když mám záchvat zoufalství z osamění), ale není to stejné jako druhý člověk. Co mi bránilo najít si dalšího přítele? Tehdy jsem si začala uvědomovat, že sex. Že je to věc, kterou už ve vztahu nechci. Jenže kdo by byl ochotný se mnou být bez toho? Snila jsem o tom, že s někým budu celý život, ale bylo mi jasné, že každý vztah by skončil nejdéle pár týdnů po prvním sexu, protože bych to nevydržela. Začala jsem přemýšlet sobečtěji a rozhodla se, že už se nechci snažit něco vydržet, nechci sama sebe k něčemu nutit, abych se zavděčila ostatním.
A pak jsem jednoho léta odjela do Finska, kde jsem hned po příjezdu onemocněla, musela to vyležet a několik dní jsem tak neviděla živou duši. V tu chvíli jsem strašně toužila po kontaktu s někým, a tak jsem si našla jednu seznamovací stránku a napsala jednomu Finovi, který žil ve městě, kde jsem se právě nacházela. Asi po týdnu jsem se s ním sešla a v parku jsme povídáním strávili 4 hodiny, které jsem si ohromně užívala. Do mého odjezdu jsme se viděli ještě čtyřikrát. Počítala jsem, že to bude takový krátký letní románek, flirt, který skončí, jakmile se vrátím domů. Neskončil. Byli jsme v kontaktu docela často, poznávali jeden druhého a on mi ohromně pomáhal se studiem finštiny (takže jsme brzy v komunikaci z angličtiny přešli na finštinu). Strašně jsem toužila za ním jet, co nejdříve, nejlépe hned na podzim. To sice nevyšlo, ale se spolužačkami jsme se do Finska podívaly v březnu a já se s ním opět sešla. Tehdy mě poprvé pozval k sobě domů na oběd, který jsme uvařili společnými silami. Byla jsem tak nervózní, že jsem do sebe sotva dostala dvě sousta, ale dlouho jsem na ten den vzpomínala. Znovu jsme se viděli pár dní v červnu a potom v srpnu, kdy jsem přijela na týden a půl. V srpnu jsem mu konečně (po více než roce) svěřila, že pro mě není jen obyčejný kamarád. Ukázalo se, že sympatie jsou vzájemné, a tak jsme tři dny před mým odjezdem spolu začali oficiálně chodit. Náš denní program v průběhu těch dní vypadal tak, že jsme se dopoledne sešli, uvařili si oběd (vaření je asi náš jediný společný, ale opravdu velký zájem; já jsem jinak orientovaná na humanitní vědy, zatímco on je technický typ). Kombinovali jsme finské a české recepty, hlavní jídla i dezerty. Odpoledne jsme chodili na nákupy (sháněla jsem suvenýry pro kamarády a příbuzné) a po večerech na dlouhé procházky do lesa. Vzhledem k tomu, že MHD je ve Finsku drahá, ale jeho město je celkem malé a dá se téměř všude dojít, nachodili jsme denně přes 10 km - líbilo se mi spojení dobrého jídla a dostatečného pohybu.. Co se týče "fyzických projevů lásky", omezili jsme se na držení se za ruce, občasné líbání a objetí, a já tak vlastně mohla být šťastná jako už dlouho ne, protože pro mě to bylo naprosto perfektní. Jenže nic netrvá věčně.
Když jsme spolu začali chodit, bylo mi jasné, že mu dřív nebo později budu muset říct o svém problematickém postoji k sexu. Pořád jsem doufala, že je to přechodné a že to díky němu třeba začnu zase brát normálně.
Na to, že jsem asexuální, mě přivedla spolužačka, která mi řekla, že se jí zdá, že to na mě sedí. Musím se přiznat, že jsem jí neodporovala, ale ve skutečnosti jsem neměla přesnou představu, co to vlastně znamená. Když jsem přišla domů, otevřela jsem Wikipedii... a nestačila se divit. Záhy jsem se dostala i sem a uvědomila si, že to je ono. Sem patřím. Na jednu stranu to byla úleva (opravdu dlouho jsem si myslela, že jsem jediná divná na světě), na druhou stranu mi došlo, že tahle má orientace není nic přechodného. Začala jsem vzpomínat a zjišťovala, že jsem taková vlastně byla vždycky. Také jsem byla ráda, že to má svůj název, díky kterému to můžu snadno vysvětlit i dalším. Můj přítel samozřejmě měl být první. Přesto jsem dlouho váhala a zavedla jsem na to řeč až po dvou měsících. Možná trochu naivně jsem se domnívala, že to třeba má podobně, protože mi svěřil, že je ve 23 letech stále panic. Zřejmě jsem se mýlila, protože mi nakonec řekl, že by asi nebyl schopen vydržet ve vztahu, ve kterém by nebyl žádný sex, že si to nedokáže představit. Vzhledem k tomu, že jde o vztah na dálku, bylo celkem jasné, že taková situace má jen jedno řešení. Dohodli jsme se sice, že zůstaneme kamarádi, jenže to je dost těžké, když je všechno pořád příliš čerstvé (dnes je to týden od rozchodu). Každý rozhovor mi totiž připomíná, co bylo a už nebude.
Já teď jenom doufám, že si brzy najde jinou přítelkyni, díky které by na mě zapomněl. A já bych tak mohla zapomenout na něj. Asi ne úplně, ale chtěla bych ho odsunout trochu dál do podvědomí, abych se mohla soustředit na život, který mám teď a tady.
Ráda bych si o tom všem popovídala s někým v mém okolí, ale zdá se mi, že nemám možnost. Někteří členové mé rodiny (přes všechny své kvality) jsou v této oblasti poněkud konzervativní (spíše zabednění), homosexualitu považují za odpornou nemoc a o existenci asexuality jistě nemají ani tušení, ale bojím se, že by ji klasifikovali stejně. Tak se ani neodvažuji svěřit kamarádům, protože někteří z nich se znají s mojí mámou. Nemyslím, že by mi chtěli nějak úmyslně ublížit, ale člověk nikdy neví, kdy se někdo omylem podřekne... Naštěstí můžu všem vykládat, že vztah skončil kvůli vzdálenosti a že jsem teď tak vystresovaná kvůli blížícím se státnicím. Je to snadno uvěřitelné a čím víckrát jsem to zopakovala, tím snáz se mi to říká. Tak ze mě asexualita nakonec stvořila profesionální lhářku. Jenže v tomhle případě mě lež chrání a bojím se, že někteří lidé by pravdu ani neunesli.
O panenství jsem přišla velmi brzy a za velmi nepříjemných okolností (bylo to potají, pod vlivem alkoholu a po dlouhém přemlouvání mého tehdejšího - staršího a zkušeného - přítele). Na druhou stranu jsem slyšela ze všech stran, že poprvé je to hrozné, a tak jsem věřila, že se to brzy zlepší. Několikrát jsem potom sex iniciovala sama, ale očekávané zlepšení se nedostavovalo. Možná to nebylo tak hrozné jako poprvé, ale dost hrozné na to, abych se tomu po pár týdnech začala vyhýbat a hledat výmluvy, proč to nejde. Pak jsem se dostala do další nepříjemné situace, kdy mě přítel začal k sexu nutit a snad můžu říct i vydírat (řeči typu "nenechám tě jít spát / jít ven / mluvit s kamarádkou..., dokud mi nedáš"). Byla jsem s ním 14 měsíců a nakonec jsem to skončila. V jeho případě asi ne tak úplně kvůli sexu jako spíš kvůli jiným věcem, které mi provedl. (V té době jsem trpěla depresemi a jedné noci - "díky" jeho udání - jsem skončila na psychiatrii). Ano, v tomhle případě jsem skutečně ráda, že jsem se z toho dostala, a tak jsem zase mohla začít věřit, že můj příští partner bude lepší, nebude mě do ničeho nutit a všechno bude fajn.
Se svým druhým přítelem jsem začala chodit asi 4 měsíce po rozchodu s tím prvním. Bylo to jiné, byla jsem starší (tak jsem si troufala ve více věcech prosazovat vlastní postoj) a on byl rozhodně hodnější a ohleduplnější než jeho předchůdce. Jenže nakonec i mezi námi došlo k sexu. Který se mi nelíbil. Ale když jsem na něm viděla, jak moc to pro něj znamená, tak jsem se chtěla přemáhat, udělat to pro něj, ale to jsem samozřejmě nemohla vydržet dlouho. Láska se pomalu vytrácela a já se z toho vztahu začala cítit znechucená. Po dvou společných letech přišel můj studijní pobyt ve Francii (necelý půlrok). Doufala jsem, že tak dlouhé odloučení nám pomůže, že se mi po něm zase bude stýskat, že všechno bude zase v pořádku, až se vrátím. Naopak. Ve Francii mi bylo dobře, dokonce mě rozčilovalo, že mi píše každý den, když jsem chtěla být chvíli v klidu, poznávat novou zemi a nové lidi. Po mém návratu jsme spolu byli ještě skoro půl roku, ale já opět začala hledat výmluvy a začala se mu vyhýbat. Záhy sám poznal, že něco není v pořádku a, aby mě získal zpět, začal mi kupovat drahé dárky. Jenže já jsem si v té době uvědomila, že sebedražší dárek nemůže změnit odpor, který jsem vůči němu začala cítit. Tak jsem skončila i tento vztah (dřív, než bych se přestala ovládat a ublížila mu ještě víc).
O osudu svého prvního přítele nevím nic (a vědět ani nechci). S tím druhým jsme zůstali kamarádi (i když ne nijak blízcí). Vím, co studuje, a vím, že si asi dva měsíce po našem rozchodu našel přítelkyni, se kterou je doteď, takže jsem ráda, že kvůli mně (doufám) není nešťastný.
Po těchto dvou dlouhých a na sebe rychle navazujících vztazích jsem chtěla být chvíli sama. Ta chvíle se protáhla na více než 4 roky. Několikrát jsem v té době trpěla pocitem osamění. Navíc jsem se odstěhovala od rodičů, ale zase si poprvé v životě pořídila domácí mazlíčky. Zvíře je sice fajn (navíc umí vycítit moje emoce a přijde se pomazlit právě, když mám záchvat zoufalství z osamění), ale není to stejné jako druhý člověk. Co mi bránilo najít si dalšího přítele? Tehdy jsem si začala uvědomovat, že sex. Že je to věc, kterou už ve vztahu nechci. Jenže kdo by byl ochotný se mnou být bez toho? Snila jsem o tom, že s někým budu celý život, ale bylo mi jasné, že každý vztah by skončil nejdéle pár týdnů po prvním sexu, protože bych to nevydržela. Začala jsem přemýšlet sobečtěji a rozhodla se, že už se nechci snažit něco vydržet, nechci sama sebe k něčemu nutit, abych se zavděčila ostatním.
A pak jsem jednoho léta odjela do Finska, kde jsem hned po příjezdu onemocněla, musela to vyležet a několik dní jsem tak neviděla živou duši. V tu chvíli jsem strašně toužila po kontaktu s někým, a tak jsem si našla jednu seznamovací stránku a napsala jednomu Finovi, který žil ve městě, kde jsem se právě nacházela. Asi po týdnu jsem se s ním sešla a v parku jsme povídáním strávili 4 hodiny, které jsem si ohromně užívala. Do mého odjezdu jsme se viděli ještě čtyřikrát. Počítala jsem, že to bude takový krátký letní románek, flirt, který skončí, jakmile se vrátím domů. Neskončil. Byli jsme v kontaktu docela často, poznávali jeden druhého a on mi ohromně pomáhal se studiem finštiny (takže jsme brzy v komunikaci z angličtiny přešli na finštinu). Strašně jsem toužila za ním jet, co nejdříve, nejlépe hned na podzim. To sice nevyšlo, ale se spolužačkami jsme se do Finska podívaly v březnu a já se s ním opět sešla. Tehdy mě poprvé pozval k sobě domů na oběd, který jsme uvařili společnými silami. Byla jsem tak nervózní, že jsem do sebe sotva dostala dvě sousta, ale dlouho jsem na ten den vzpomínala. Znovu jsme se viděli pár dní v červnu a potom v srpnu, kdy jsem přijela na týden a půl. V srpnu jsem mu konečně (po více než roce) svěřila, že pro mě není jen obyčejný kamarád. Ukázalo se, že sympatie jsou vzájemné, a tak jsme tři dny před mým odjezdem spolu začali oficiálně chodit. Náš denní program v průběhu těch dní vypadal tak, že jsme se dopoledne sešli, uvařili si oběd (vaření je asi náš jediný společný, ale opravdu velký zájem; já jsem jinak orientovaná na humanitní vědy, zatímco on je technický typ). Kombinovali jsme finské a české recepty, hlavní jídla i dezerty. Odpoledne jsme chodili na nákupy (sháněla jsem suvenýry pro kamarády a příbuzné) a po večerech na dlouhé procházky do lesa. Vzhledem k tomu, že MHD je ve Finsku drahá, ale jeho město je celkem malé a dá se téměř všude dojít, nachodili jsme denně přes 10 km - líbilo se mi spojení dobrého jídla a dostatečného pohybu.. Co se týče "fyzických projevů lásky", omezili jsme se na držení se za ruce, občasné líbání a objetí, a já tak vlastně mohla být šťastná jako už dlouho ne, protože pro mě to bylo naprosto perfektní. Jenže nic netrvá věčně.
Když jsme spolu začali chodit, bylo mi jasné, že mu dřív nebo později budu muset říct o svém problematickém postoji k sexu. Pořád jsem doufala, že je to přechodné a že to díky němu třeba začnu zase brát normálně.
Na to, že jsem asexuální, mě přivedla spolužačka, která mi řekla, že se jí zdá, že to na mě sedí. Musím se přiznat, že jsem jí neodporovala, ale ve skutečnosti jsem neměla přesnou představu, co to vlastně znamená. Když jsem přišla domů, otevřela jsem Wikipedii... a nestačila se divit. Záhy jsem se dostala i sem a uvědomila si, že to je ono. Sem patřím. Na jednu stranu to byla úleva (opravdu dlouho jsem si myslela, že jsem jediná divná na světě), na druhou stranu mi došlo, že tahle má orientace není nic přechodného. Začala jsem vzpomínat a zjišťovala, že jsem taková vlastně byla vždycky. Také jsem byla ráda, že to má svůj název, díky kterému to můžu snadno vysvětlit i dalším. Můj přítel samozřejmě měl být první. Přesto jsem dlouho váhala a zavedla jsem na to řeč až po dvou měsících. Možná trochu naivně jsem se domnívala, že to třeba má podobně, protože mi svěřil, že je ve 23 letech stále panic. Zřejmě jsem se mýlila, protože mi nakonec řekl, že by asi nebyl schopen vydržet ve vztahu, ve kterém by nebyl žádný sex, že si to nedokáže představit. Vzhledem k tomu, že jde o vztah na dálku, bylo celkem jasné, že taková situace má jen jedno řešení. Dohodli jsme se sice, že zůstaneme kamarádi, jenže to je dost těžké, když je všechno pořád příliš čerstvé (dnes je to týden od rozchodu). Každý rozhovor mi totiž připomíná, co bylo a už nebude.
Já teď jenom doufám, že si brzy najde jinou přítelkyni, díky které by na mě zapomněl. A já bych tak mohla zapomenout na něj. Asi ne úplně, ale chtěla bych ho odsunout trochu dál do podvědomí, abych se mohla soustředit na život, který mám teď a tady.
Ráda bych si o tom všem popovídala s někým v mém okolí, ale zdá se mi, že nemám možnost. Někteří členové mé rodiny (přes všechny své kvality) jsou v této oblasti poněkud konzervativní (spíše zabednění), homosexualitu považují za odpornou nemoc a o existenci asexuality jistě nemají ani tušení, ale bojím se, že by ji klasifikovali stejně. Tak se ani neodvažuji svěřit kamarádům, protože někteří z nich se znají s mojí mámou. Nemyslím, že by mi chtěli nějak úmyslně ublížit, ale člověk nikdy neví, kdy se někdo omylem podřekne... Naštěstí můžu všem vykládat, že vztah skončil kvůli vzdálenosti a že jsem teď tak vystresovaná kvůli blížícím se státnicím. Je to snadno uvěřitelné a čím víckrát jsem to zopakovala, tím snáz se mi to říká. Tak ze mě asexualita nakonec stvořila profesionální lhářku. Jenže v tomhle případě mě lež chrání a bojím se, že někteří lidé by pravdu ani neunesli.
"Možná to byla chyba... ale stejně jsem ráda, že jsem to udělala!" (Ilmatar)