(12. 11. 2011, 00:56:12)FurtSUsmevem Napsal(a): Morwen, já o tom takhle neuvažovala... Dáváš mi naději. ...
Nechtěla bych být šiřitelkou falešné naděje, ale je pravda, že já takového "kamaráda" na řešení všeho možného i nemožného momentálně mám. No, asi mám vážně štěstí!
Proč to funguje, může být způsobeno i tím, že se moc často nevídáme osobně, protože bydlí trochu z ruky, ale zas ne tak daleko, abychom se tu a tam nemohli vidět. A je mezi námi spíše nestandartní věkový rozdíl, je o 10 let mladší. Čestně se později přiznal, že původně měl představu o "kamarádce" mladší či stejně staré
, což naznačuje, že někde v pozadí počítal i s případným „vývojem“ vztahu ( a tak chvilku váhal kontaktovat takovou starobu
), naštěstí je to člověk s otevřenou myslí, tudíž v počátku nepodlehl běžně uznávaným předsudkům, a uvědomil si, stejně jako já, že přátelství je trochu něco jiného.
Mám dojem, že pod pojmem „vztahy“ se dnes automaticky myslí pouze vztahy založené na sexualitě (nebo jí aspoň doprovázené), maximálně ještě tak rodinné vztahy, a „čisté“ přátelství (nejen mezi ženou a mužem) je považováno za utopii.
Ačkoli jsem si po zkušenostech z dřívějška nedělala moc iluze, odpověděla jsem na jeho inzerát a jsme v kontaktu dodnes (hlavně telefonickém). Velice záhy jsem zjistila, že jsme si myšlenkově a názorově velice blízcí (něco podobného zažívám, když čtu příspěvky AlineDaryen
). Pokud se někomu stalo, že nevěřícně hledí na text, o kterém ví, že ho nepsal, ale zároveň vypadá jako jeho nejvnitřnější myšlenky, tak přesně ví, o čem teď mluvím. (Jsem se dokonce obávala, jestli netrpím nějakou duševní poruchou.
)
Když z něj postupem času vylezlo, že má partnerku, v duchu jsem zajásala (dnes vím, že předčasně, neb sexuální oblast trochu drhla
). Ale když jsme později začali hovořit o ní i o jeho dalších kamarádkách (to jsem pocítila i žárlivost, že nejsem jediná
), bylo jasné, že mi post přítelkyně může být jedině odebrán, nikoli přeměněn na něco víc... (a doufám, že se případný vývoj nebude nikdy ubírat tímto směrem
)
Podobně jsem zaznamenala i u dalších mužů či kluků, že jakmile se mnou ochotně začali rozebírat své protějšky, znamenalo to, že jiskřičky zájmu z jejich strany jsou uhašeny. Jednalo se samozřejmě o sexuálně laděné jedince, s asexuály nemám zatím žádné zkušenosti, mimo virtuálních na tomto fóru.
Protože jsme oba celkem brzy přistoupili na to, že vztah nepůjde nikam jinam, a také protože jsme tu počáteční anonymní upřímnost byli schopni přenést i do reálu (no jo, rozhodování, zda to risknout, „jít s kůží na trh“, nebylo jednoduché), jsme k sobě hodně otevření a upřímní. Zrovna poslední dobou často mluvíme o tom, že je škoda, že to nefunguje i s jinými lidmi (pořád tam někde je, snad i nevědomé, očekávání či nejrůznější obavy, které nutí nevyložit všechny karty...
)
(12. 11. 2011, 00:56:12)FurtSUsmevem Napsal(a): ...zatím bohužel nenašel žádnou slečnu, ale má z jeho jednání pocit, jako by nějakou chtěl za každou cenu ("no, mám vyhlídnutý dvě, ale obě bohužel zadané"), což mě tedy... zarazilo
Je možné, že na tom tvém pocitu něco bude. Souvisí to i s výše uvedeným dojmem o dnešním pojetí vztahů.
V blízkém okolí mám podobný případ. Kluk (25 let) trpěl dojmem (snad je minulý čas už na místě), že když si najde nějakou holku (přišlo mi, že jakoukoli aspoň trochu akceptovatelnou), vyřeší to jeho všechny problémy... Což je, jak snad uznáš, nesmysl. To přece nezlepší jeho sebevědomí ani sebejistotu a už vůbec nevyřeší třeba i jiné problematické vztahy, např. v rodině.
Možná to navodí falešný pocit sebejistoty, „jsem borec, i já už mám holku“, ale jakou šanci má takový vztah, když „vezmu cokoli“, jen pro to, aby bylo?
Brzy jen přibydou problémy další a budou mít původ v tomto „nouzovém vztahu“ ... v takovém je těžké být spokojený delší dobu, pokud ovšem nebude mít obrovské štěstí a nenalezne tam něco víc, co původně neměl ani čas hledat (protože se hnal ze všech sil za vztahem a posuzování kvalit šlo bokem ) ...
Za tu dobu, co ho znám (cca 5 let), ten jedinec poněkud vyzrál, vyřešil si některé osobní problémy a hodně zapracoval na sebevědomí (ejhle, šlo to i bez holky
). Myslím si, že v současnosti má mnohem víc „co nabídnout“ případné partnerce a taky nebude vybírat „pod tlakem“, jak by tomu bylo před časem.
Co jiného nás nutí jít do vztahu s "kýmkoli" (místo toho, abychom si troufli na toho, co by se nám zamlouval víc), než nedostatek našeho sebevědomí a sebejistoty? Je skutečně vždycky "lepší vrabec v hrsti, než holub na střeše"? Není nějaká rozumná možnost dostat se na tu střechu? ... (riziko samozřejmě bude o něco větší, ale nemůžu upadnout i na té zemi...)
A hlavně, proč bych měla já být jenom vrabcem a ne holubem?
(12. 11. 2011, 00:56:12)FurtSUsmevem Napsal(a): Prý mu chybí někdo vedle sebe. A je fakt, že mi připadá v poslední době trochu nešťastný, chtěla bych mu pomoct, ale víte co, nechci se vnucovat... Navíc nevím, jestli i prostým povídáním v něm nejitřím rány, což bych nechtěla. Je to těžký, ale opravdu bych mu nechtěla ublížit.
Tak tady se mi v hlavě spustil alarm! A dala bych si pozor, abych se nestala „berličkou“, která má vyřešit jeho problémy (jsem-li s někým, abych nebyl osamocený, tak je podvodné, vydávat to za vřelé city
). „Berličku“ poskytnout, to jo, a ráda, je-li k tomu skutečně důvod a pro blízkého člověka, ale pozor na to, aby pak byl schopen fungovat i bez ní, a nevytvořil si na ní chorobnou závislost („nemůžu bez tebe žít ... když neuděláš, co chci já, něco si udělám“ , to podle mne s láskou nemá nic společného...)
Ačkoli je spousta lidí, které zřejmě naplňuje "podepírat" druhé (=nechat se využívat! ... proto uvozovky)...
Máš pravdu, je to těžký... (se taky dostávám do situací, kdy zvažuju, jestli ublížit trochu jinému člověku, nebo hodně sobě
)