Môj mikropríbeh

[Andr-diskusni-forum-onika]

Som veľmi rada, že existuje takáto stránka, kde nachádzam ľudí, o ktorých som si myslela, že takí ani nie sú. Donedávna som ani nevedela, že je niečo ako asexualita. A presne do tejto kategórie patrím aj ja.
Trpím sociálnou fóbiou a ťažko sa mi s tým žije, nejdem to tu rozoberať - sú to známe veci ako neschopnosť komunikovať, hrôza z ľudí, najmä z mužov, hanba, zablokovanie sa v reči, mysli, nepríjemné pocity v spoločnosti, chuť ujsť preč, len aby som bola sama, atď. Keďže to nie je portál o soc. fóbii, chcem tu napísať niečo o mojej asexualite.
Mám voči ľudským dotykom akúsi averziu, vyhýbam sa im, keď to nie je nevyhnutné, že mám niekomu podať ruku, tak to sama od seba ani nerobím, nič ma neťahá k tomu, aby som mne blízku osobu pohladila, či objala. Hoci, pripúšťam, niekedy túžim po teple ľudskej ruky, po objatí, ale asi sa ma nedotýkala tá správna osoba, osoba, od ktorej by mi to nevadilo, od ktorej by mi to bolo príjemné. Neviem, ako si to mám vysvetliť, keď na jednej strane je tu averzia a na druhej niekedy túžba. Asi tak nejako by som to vyjadrila. Podotýkam, že som nezažila nijakú traumu, žiaden zlý zážitok, žeby ma niekto obťažoval alebo sa ma nevhodne dotýkal, to z toho nemám.
Čo sa týka bozkávania, to sa mi zdá priam nechutné. Podľa mňa je to riadna hlúposť, že to ľudia robia, nechápem, čo z toho majú, mne je to odporné. Myslím tým pery na pery. Keby som o tom nevedela, tak by ma čosi také ani v živote nenapadlo urobiť. Mala som priateľa, s ktorým som sa bozkávala, ale nepáčilo sa mi to a nevedela som, ako mu to mám povedať, tak som mu to nepovedala, len som to "trpela", a snažila som sa, aby mi to pripadalo normálne a dokonca pekné, chcela som si sama dokázať, že som normálna, že som ako iní, klamala som samu seba i jeho, že sa mi to páči, lenže nešlo to a aj na tom, okrem iného, to stroskotalo, nemohlo to ďalej fungovať. Hnusí sa mi telesná vlhkosť pier, proste neznášam, keď cítim niečo vlhké, hneď to utieram, celkovo ľudské telo sa mi zdá ako niečo strašne odpudzujúce -aj ženské, aj mužské telo. Jednoducho ma nepriťahuje.
Koľko som toho čítala o prvom bozku, aké je to nádherné a všetky tie pocity, ktoré z toho plynú, stále som si to predstavovala, aké to bude úžasné, no keď som to zažila prvýkrát, necítila som pri tom vôbec NIČ. Mala som zatvorené oči a dokonca som si ani nebola istá, či sa bozkávam, či je to pravda, tak som ich otvorila, aby som sa o tom presvedčila. Len môj zrak ma o tom uistil. Mala som vtedy 25 rokov. Potom to bolo už vždy tak, že buď som sa klamala, že je to pekné, alebo som cítila k tomu odpor a vôbec sa mi to nepáčilo. „Najtyranskejšie vládnu nad nami práve tie vášne, o ktorých pôvode sa klameme. Našimi najslabšími popudmi sú práve tie, ktorých povahu si uvedomujeme.“
Tak už vôbec nechápem, ako sa môžu muž a žena milovať - intímne spolu žiť, je to pre mňa čosi nesmierne nepredstaviteľne hnusné, vôbec nie hodné človeka, ale zverské. Nikdy som netúžila po sexe, naopak, je mi odporný, ani to nijak nechcem meniť, rada by som spoznala niekoho, kto zmýšľa takisto. Nedokážem uniesť čo i len predstavu, že by som sa mala dať mužovi úplne celá, musím mať predsa niečo, čo je iba moje, to moje najintímnejšie intímno, na ktoré nemá nik právo, patrí mne a bude naveky patriť. Už by som si samu seba nevážila a ďalej by som ani žiť nevedela, ani nechcela.
Priznávam, áno, často som praktizovala sebaukájanie, vzrušovalo ma to, robilo mi to nesmierne dobre, no nikdy som si pri tom nepredstavovala, že som s mužom alebo so ženou. Nie, jednoducho mi stačilo vzrušenie z môjho vlastného tela, pri pohľade naň som sa vzrušila, úplne som si stačila sama. Avšak v posledných rokoch ma to už nebaví, je to už len občas, aj to zo zvyku, nie z potešenia.
Navyše som strašne hanblivá, tak napr. len čo by som si obliekla tričko, ktoré by mi odhaľovalo len kľúčne kosti, už sa cítim ako nahá, nenosím ani krátke nohavice, iba tričká s krátkym rukávom, viac zo seba neodhaľujem, nedokážem o intímnych veciach vôbec s nikým rozprávať, ani s kamarátkou, ktorá sa mne zveruje a ja jej nemôžem. Akurát nemám problém o tom písať. Možno sa tu nájde niekto, kto ma plne pochopí. To mi bude stačiť, čo viac môžem od života čakať? Aj tak budem vždy sama, pretože to je môj osud. Koniec-koncov, je mi takto najlepšie. Teraz to tak vnímam. Možno v budúcnosti budem ľutovať, čo ja viem, možné to je, ale žijem tak, lebo inak neviem. Verím, že každý má na tomto svete svoju spriaznenú dušu, ale pochybujem o tom, žeby sa každému z nás podarilo ju aj stretnúť a spoznať.

[Sir -diskusni-forum-Erik]

Čo sa týka bozkávania, to sa mi zdá priam nechutné. Podľa mňa je to riadna hlúposť, že to ľudia robia, nechápem, čo z toho majú, mne je to odporné. Myslím tým pery na pery. Keby som o tom nevedela, tak by ma čosi také ani v živote nenapadlo urobiť. Mala som priateľa, s ktorým som sa bozkávala, ale nepáčilo sa mi to a nevedela som, ako mu to mám povedať, tak som mu to nepovedala, len som to "trpela", a snažila som sa, aby mi to pripadalo normálne a dokonca pekné, chcela som si sama dokázať, že som normálna, že som ako iní, klamala som samu seba i jeho, že sa mi to páči, lenže nešlo to a aj na tom, okrem iného, to stroskotalo, nemohlo to ďalej fungovať. Hnusí sa mi telesná vlhkosť pier, proste neznášam, keď cítim niečo vlhké, hneď to utieram, celkovo ľudské telo sa mi zdá ako niečo strašne odpudzujúce -aj ženské, aj mužské telo. Jednoducho ma nepriťahuje.

Tak v tomto smněru jsme stejně, také nějak nemusím vymněňování tělesných tekutin.

Jinak vítej u nás na fóru

[ano-diskusni-forum-ther]

ahoj...teda dala jsem si tu práci a přečetla to celý a že toho je ....mno,popravdě,na něčem jsem stejně jako ty a na ostatní říkám "ty brďo"....asi to nemáš moc jednoduchý.Ne,že by to tu někdo měl ...ale při představě,že bych žila jako ty,cítila bych se dost omezeně,mnohem,mnohem víc,než teď.To odbivuju,že jsi spokojená a přeju štěstí do dalších dní ...(vedle tebe jsou mé problémy malicherné....ale jsou moje a basta )

[Art-diskusni-forum-hur]

Mě se, Androniko, tvůj příběh líbí. Ne, že bych v něm nacházel se sebou moc paralel, ale oslovila mě tvá upřímnost a logičnost toho, o čem píšeš. Ačkoli se na milování nedívám jako na hnus (je třeba rozlišovat), chápu tě. Ale asi to budeš mít ještě hodně těžký, protože i "přijatelný" muž může snadno narazit na tvoji již vyhraněnou názorovou vizi o životě... Takže drž se svýho, své intimity (její hodnoty), jen to chce možná víc spontánnosti... (ale jedna věc vychází z druhé, takže trochu možná začarovaný kruh). No, bylo by zajímavý sledovat tvůj příběh z dlouhodobější perspektivy.

[Ne-diskusni-forum-la]

Ahoj Androniko, vítej na fóru, nemáš to lehké, ale evidentně bojuješ, což je moc dobře....určitě chodíš k lékaři i na terapii, tak mne tak napadlo, co takhle pokusit si hledat spřízněnou duši mezi spolupacienty, třeba byste se vzájemně lépe pochopili a možná, kdybys potkala někoho, koho bys mohla mít skutečně ráda, tak by se pak některé věci, které popisuješ, vyřešily i samy od sebe...., jen to nechce předem, poplatně minulé zkušenosti, hned vzdávat. Mně se kdysi také nelíbil ani ten polibek , ale časem jsem zjistila, že to zkrátka bylo dáno "nesprávnou" osobou, někdy člověk kouká, jak se leccos v běhu života změní, ani sám neví jak.

[Andr-diskusni-forum-onika]

Ahoj, Nela,
ďakujem za privítanie. Na terapiu nechodím, čo by som iste potrebovala, lenže bohužiaľ, tu, kde žijem, sa nič také nepraktizuje a chodiť k lekárovi iba na to, aby som sa vyrozprávala, mi nepomôže, to je veľmi málo. Čo by mi pomohlo určite, to je skupinová terapia, tým som si istá, byť medzi „svojimi“, cítiť spolupatričnosť, a aj keď by to bola pre mňa nesmierne ťažká forma liečby, práve takú by som potrebovala, lebo nič menej mi nepomôže, musím byť hodená priamo do vody, a začať sa zdieľať so spolutrpiacimi. Mám na mysli soc. fóbiu, keby sa tá liečila, dosť by sa tým napravilo aj v oblasti vzťahu k mužom. Okrem toho, čo som všetkých psychológov navštívila, ani k jednému som nemala dôveru a viac ich tu niet. (Nevýhoda malých miest.) A tiež ma to napadlo, že by som si najskôr mohla nájsť spriaznenú dušu medzi spolupacientmi, ale to zostáva len prianím. Taká je situácia. Ja už nemám chuť ani bojovať. Rezignujem. Je, ako je, sama si pomôcť neviem, a ani niet nikoho, kto by mi pomohol.
Hm, možno máš pravdu, niektoré veci by sa mohli vyriešiť aj tým, keby som niekoho mala rada, keby som stretla „správnu“ osobu, možno by som aj tie dotyky vnímala inak, no ale čo narobím, nič sa nedeje, aj tak nikam nechodím a zázrak sa takto nestane. A mať rada? Čo to je? Aké to je? Nikdy som to nezažila, neviem si otvoriť srdce, mám pocit, že ho mám z kameňa. Aj toho priateľa som sklamala a ublížila mu, pretože som sa nenaučila mať ho rada. Nešlo mi to. Neviem, čím to je, že iní vedia ľúbiť (nemyslím zaľúbenosť, to poznám – tá príde sčista-jasna, ale aj vyprchá a u mňa zmizne dokonca veľmi rýchlo), či ich to niekto učil, alebo to majú vrodené, ale ja asi nemám tú schopnosť. Ľudia sú mi cudzí, radšej mám zvieratá, lepšie si s nimi rozumiem. Je to smutné, viem, ale je to tak.

[Ne-diskusni-forum-la]

Androniko a vyzkoušela jsi léky-antidepresiva? Existuje totiž celé spektrum léků určených přímo na léčbu sociální fobie, s tím by Ti určitě vhodně poradil psychiatr. Tyto léky vyrovnávají v mozku chemickou nerovnováhu, která se podílí na daném stavu věcí a konkrétně u sociální fobie jsou výsledky velmi slibné....když teď použiji přirovnání, nevím, jestli nejvhodnější, ale jistě bude porozuměno..., nikdo nemůže chtít po spisovateli, jehož mysl se nachází v neuspořádaném stavu věcí, aby napsal hodnotné dílo..., stejně tak v případě duševní nemoci může nastat změna (obrat k lepšímu) teprve tehdy, dostane-li se člověku vhodného impulsu a to právě dělají ty léky. Připravují "pole" pro následnou terapii. Člověk se za pomocí léků zklidní, "vyrovná" a pak se pokračuje dále, druhou fází léčby-terapií....cestou ke kompletní změně psychického prožívání.....jedno bez druhého opravdu nelze, neboť nelze stavět změnu na chaosu, jestli mi rozumíš.

[Andr-diskusni-forum-onika]

Androniko a vyzkoušela jsi léky-antidepresiva? Existuje totiž celé spektrum léků určených přímo na léčbu sociální fobie, s tím by Ti určitě vhodně poradil psychiatr. Tyto léky vyrovnávají v mozku chemickou nerovnováhu, která se podílí na daném stavu věcí a konkrétně u sociální fobie jsou výsledky velmi slibné....když teď použiji přirovnání, nevím, jestli nejvhodnější, ale jistě bude porozuměno..., nikdo nemůže chtít po spisovateli, jehož mysl se nachází v neuspořádaném stavu věcí, aby napsal hodnotné dílo..., stejně tak v případě duševní nemoci může nastat změna (obrat k lepšímu) teprve tehdy, dostane-li se člověku vhodného impulsu a to právě dělají ty léky. Připravují "pole" pro následnou terapii. Člověk se za pomocí léků zklidní, "vyrovná" a pak se pokračuje dále, druhou fází léčby-terapií....cestou ke kompletní změně psychického prožívání.....jedno bez druhého opravdu nelze, neboť nelze stavět změnu na chaosu, jestli mi rozumíš.

Nie, nevyskúšala som.

[Ne-diskusni-forum-la]

Androniko, možná by to stálo za zvážení, vedlejší účinky dnešních moderních léků jsou již poměrně nepatrné a jen zpočátku, než si tělo zvykne a výsledky jsou velmi dobré. Kombinací léků a následné terapie v optimálním případě by ses dokonce mohla i té sociální fobie zbavit či její projevy velmi zmírnit. Čili toto zvaž. Většinu antidepresiv může předepsat i obvodní lékař, takže pokud bys nechtěla k psychiatrovi, je tady i tato možnost. Pokud se tak rozhodneš, přeji hodně štěstí.....

[Art-diskusni-forum-hur]

Androniko, možná by to stálo za zvážení, vedlejší účinky dnešních moderních léků jsou již poměrně nepatrné a jen zpočátku, než si tělo zvykne a výsledky jsou velmi dobré. Kombinací léků a následné terapie v optimálním případě by ses dokonce mohla i té sociální fobie zbavit či její projevy velmi zmírnit. Čili toto zvaž. Většinu antidepresiv může předepsat i obvodní lékař, takže pokud bys nechtěla k psychiatrovi, je tady i tato možnost. Pokud se tak rozhodneš, přeji hodně štěstí.....

Proč chceš do Androniky (člověka obecně) hned cpát léky?