10. 10. 2010, 19:32:12
Ahoj všem,
kdo máte chuť se začíst do mého příběhu, který začíná otázkou na kterou si sama neumím odpovědět... Od mládí se mi líbí muži, nedokáži si tedy představit, že bych se vůbec někdy zamilovala do ženy... První láska ve 13ti letech byla nádherná, čistá, stydlivá, s pár něžnými doteky a polibky. Rozešli jsme se, když na mě v 16ti letech začal naléhat, abychom spolu začali sexuálně žít. Potom ve svých 22ti letech jsem se opět zamilovala do kluka, který mě dokonce i vzrušoval, takže jsem byla svolná k sexu a po pravdě, ze začátku se mi to s ním líbilo. Vzali jsme se. Až po svatbě jsem si začala uvědomovat, že vlastně je mi s ním moc hezky jen do té doby, než mě zase zatáhne do postele. Hlavně chtěl dítě, ale nedařilo se, proto jsme podstoupili léčbu, umělé oplodnění, navíc já ještě operaci...Prožila jsem spoustu bolesti kvůli něčemu, co jsem (z dnešního pohledu) vlastně vůbec nechtěla. Přesto všechno jsme se bláznivě milovali, jeden pro druhého by snesl opravdu modré z nebe. Promluvili jsme si několikrát samozřejmě i o mé averzi k tělesnému kontaktu, nevadilo mu to, řekl, že se s tím dá žít...hlavně že mě nechce ztratit...že je důležitější naše láska, důvěra, upřímnost,...prostě bla bla bla bla blaaa.... Jenže v mládí člověk naivně věří takovým řečem, zvláště v zamilovaneckém poblouznění... Po pár letech jsem najednou byla postavena realitě ze dne na den, že čeká dítě s jinou.... Ano, i to bych překousla, když po něm tolik toužil, ale že chce odejít za tou dívkou jsem nechápala, když jsme si tak bezmezně věřili, milovali se... Jenže i sebelepší a charakternější člověk zalže aby druhému člověku, kterého má rád neublížil....a to právě pouze v intimní oblasti. Věnoval jí tedy nejen tělo, posléze i své srdce jak otěhotněla a tudíž mě citově podváděl a jen mě nechtěl zranit, proto mi pak už lhal....jedna z milosrdných lží.....to hovoří za vše - s heterosexuálním partnerem opravdu nelze NIKDY v oboustranné čistotě vztahu žít. Rozvedli jsme se a já několik let žila sama a snažila se porozumět proč zrovna já nemám touhu po sexu jako ostatní "normální" lidé....
Po pár letech samoty jsem už dál nechtěla žít a najednou mi do cesty vstoupil mnohem starší muž, vdovec, s dvěma dětmi....Zamilovali jsme se do sebe, nějaký sex proběhl také a musím upozornit, že se mi to ze začátku opět líbilo. Byli jsme k sobě opět upřímní, já jsem mu sdělila o mém odporu k milování, jemu to vyhovovalo, protože byl více workoholik a na nějaké postelové hrátky chuť už ve svém věku nemíval. Jednou dvakrát do roka to přece i "vydržím". Vzali jsme se, společně jsme od píky vybudovali prosperující firmu, stále jsme se moc milovali a dávali si to náležitě najevo. Každý mi záviděl milujícího a úspěšného manžela....Jenže trend v podnikatelských kruzích si žádá mladé milenky...to bych pochopila, ale....už jsem se nemohla smířit, že najednou hlavním důvodem k rozvodu byl u nás právě sex. Prý jsem mu nedokázala dát to, co mu dá každá druhá žena... uspokojení....
Teď žiji opět sama, pouze s psíkem a je mi líto ztraceného života. Ano, tak právě to cítím. Mám v sobě spousty lásky a nemám ji komu dát. Vím totiž už, že heterosexuál opravdu není vhodný kandidát pro vztah s asexuálem, všechny řeči o lásce jsou plané, tedy momentální, ale netrvají dlouho...stejně dlouho jako trvá ta pravá zamilovanost...pak se i citové cesty zase rozcházejí....i když slova zůstávají...
Vy všichni mladí, buďte rádi, že je jiná doba než za mého mládí, kdy se o takovýchto anomáliích? (hmm, divné slovo, ale jiné nenacházím) dá hovořit mnohem otevřeněji a že se za to, jací jste, nestydíte. Tenkrát to bylo nemyslitelné... Po prožitých zklamáních jsem se hodně uzavřela světu a věřte, že i tahle moje zpověď mi dala opravdu vážně moc zabrat... Cítím ale, že nemohu žít sama, samota mě ubíjí každým dnem víc a víc...proto jsem byla velice ráda, že jsem při brouzdání na internetu našla tyhle stránky a otevřela se mi možnost, že bych třeba mezi vámi mohla najít nějakou spřízněnou duši....?
kdo máte chuť se začíst do mého příběhu, který začíná otázkou na kterou si sama neumím odpovědět... Od mládí se mi líbí muži, nedokáži si tedy představit, že bych se vůbec někdy zamilovala do ženy... První láska ve 13ti letech byla nádherná, čistá, stydlivá, s pár něžnými doteky a polibky. Rozešli jsme se, když na mě v 16ti letech začal naléhat, abychom spolu začali sexuálně žít. Potom ve svých 22ti letech jsem se opět zamilovala do kluka, který mě dokonce i vzrušoval, takže jsem byla svolná k sexu a po pravdě, ze začátku se mi to s ním líbilo. Vzali jsme se. Až po svatbě jsem si začala uvědomovat, že vlastně je mi s ním moc hezky jen do té doby, než mě zase zatáhne do postele. Hlavně chtěl dítě, ale nedařilo se, proto jsme podstoupili léčbu, umělé oplodnění, navíc já ještě operaci...Prožila jsem spoustu bolesti kvůli něčemu, co jsem (z dnešního pohledu) vlastně vůbec nechtěla. Přesto všechno jsme se bláznivě milovali, jeden pro druhého by snesl opravdu modré z nebe. Promluvili jsme si několikrát samozřejmě i o mé averzi k tělesnému kontaktu, nevadilo mu to, řekl, že se s tím dá žít...hlavně že mě nechce ztratit...že je důležitější naše láska, důvěra, upřímnost,...prostě bla bla bla bla blaaa.... Jenže v mládí člověk naivně věří takovým řečem, zvláště v zamilovaneckém poblouznění... Po pár letech jsem najednou byla postavena realitě ze dne na den, že čeká dítě s jinou.... Ano, i to bych překousla, když po něm tolik toužil, ale že chce odejít za tou dívkou jsem nechápala, když jsme si tak bezmezně věřili, milovali se... Jenže i sebelepší a charakternější člověk zalže aby druhému člověku, kterého má rád neublížil....a to právě pouze v intimní oblasti. Věnoval jí tedy nejen tělo, posléze i své srdce jak otěhotněla a tudíž mě citově podváděl a jen mě nechtěl zranit, proto mi pak už lhal....jedna z milosrdných lží.....to hovoří za vše - s heterosexuálním partnerem opravdu nelze NIKDY v oboustranné čistotě vztahu žít. Rozvedli jsme se a já několik let žila sama a snažila se porozumět proč zrovna já nemám touhu po sexu jako ostatní "normální" lidé....
Po pár letech samoty jsem už dál nechtěla žít a najednou mi do cesty vstoupil mnohem starší muž, vdovec, s dvěma dětmi....Zamilovali jsme se do sebe, nějaký sex proběhl také a musím upozornit, že se mi to ze začátku opět líbilo. Byli jsme k sobě opět upřímní, já jsem mu sdělila o mém odporu k milování, jemu to vyhovovalo, protože byl více workoholik a na nějaké postelové hrátky chuť už ve svém věku nemíval. Jednou dvakrát do roka to přece i "vydržím". Vzali jsme se, společně jsme od píky vybudovali prosperující firmu, stále jsme se moc milovali a dávali si to náležitě najevo. Každý mi záviděl milujícího a úspěšného manžela....Jenže trend v podnikatelských kruzích si žádá mladé milenky...to bych pochopila, ale....už jsem se nemohla smířit, že najednou hlavním důvodem k rozvodu byl u nás právě sex. Prý jsem mu nedokázala dát to, co mu dá každá druhá žena... uspokojení....
Teď žiji opět sama, pouze s psíkem a je mi líto ztraceného života. Ano, tak právě to cítím. Mám v sobě spousty lásky a nemám ji komu dát. Vím totiž už, že heterosexuál opravdu není vhodný kandidát pro vztah s asexuálem, všechny řeči o lásce jsou plané, tedy momentální, ale netrvají dlouho...stejně dlouho jako trvá ta pravá zamilovanost...pak se i citové cesty zase rozcházejí....i když slova zůstávají...
Vy všichni mladí, buďte rádi, že je jiná doba než za mého mládí, kdy se o takovýchto anomáliích? (hmm, divné slovo, ale jiné nenacházím) dá hovořit mnohem otevřeněji a že se za to, jací jste, nestydíte. Tenkrát to bylo nemyslitelné... Po prožitých zklamáních jsem se hodně uzavřela světu a věřte, že i tahle moje zpověď mi dala opravdu vážně moc zabrat... Cítím ale, že nemohu žít sama, samota mě ubíjí každým dnem víc a víc...proto jsem byla velice ráda, že jsem při brouzdání na internetu našla tyhle stránky a otevřela se mi možnost, že bych třeba mezi vámi mohla najít nějakou spřízněnou duši....?