28. 03. 2021, 18:01:52
Ahojte, nevím zda sem patřím, ale myslím, že můj příspěvek sem patřit bude. Nevím, zda jsem asexuál, ale zcela určitě nebudu normální sexuál, nebo jak se tomu říká. 
Vždycky jsem byla co do sexuality jiná, jen jsem si to dlouho neuvědomovala. V pubertě jsem neměla moc páru, jak až moc mladý holky myslí před prvním sexem na sex, jak moc ho chtějí (to tak nějak zjišťuji až teď ve věku 30+, posloucháním různých podcastů o sexualitě, ikdyž i tady budou výjimky). Myslela jsem, že kluci jsou nadržený, ale že u holek jsou do toho žhavý jen výjimky, a já patřím do toho „normálního“ zbytku, kterej není nadrženej, nemasturbuje, a prostě jen čeká, až povyroste nebo až ho někdo „sexuálně probudí“. Nicméně přesto jsem, ač to bude znít zvláštně, v pubertě často fantazírovala o klucích – že někoho potkám, že se sobě budeme vzájemně líbit, jak spolu budeme flirtovat, že to mezi námi bude jiskřit jako ve filmech.. ale nic konkrétního sexuálního. Vzhledem k tomu, že alespoň tyhle nějaké fantazie tu byly, říkala jsem si, že jsem prostě asi jen mladá a časem se to vyvine.
Jak ale léta běžela a jak jsem se o sexu dočítala a doslýchala čím dál víc, začaly se vkrádat pochybnosti. Znepokojovalo mě, že pohled i na moje „crushes“ se mnou fyzicky nic nedělá, resp. určitě ne to co popisujou v časopisech. Začala jsem pochybovat, jestli náhodou nejsem jen lesba, která si to bojí přiznat a fantazírování o klucích má jen odkoukané z televize z filmů pro teens. Hned mi ale došlo, že je to blbost- že na to abych byla lesba, nestačí, že se mnou fyzicky nic nedělá pomyšlení na chlapy, ale že by se mnou muselo fyzicky něco dělat pomyšlení na holky. Takže tuhle myšlenku jsem taky zavrhla, a řekla si, že tomu prostě dám čas. Když jsem v sedmnácti měla prvního přítele, experimentovali jsme spolu, měli první pusy a dotyky, a se mnou to nic moc na fyzické rovině nedělalo. Myslela jsem si zase, že je to normální, a že tomu dám čas. Dopadlo to tak, že po půl roce oťukávání jsem se s přítelem rozešla prakticky bez zkušenosti přesahující líbání a objímání, jen proto, že mi došlo, že v dohledné době mám maturovat a odejít na vš na druhou stranu země, a vlastně se mi nebude chtít s ním komplikovaně udržovat vztah na dálku (kruté, chudák chlapec, ale tak to bylo – byla jsem mladá, chtěla poznávat svět a nechtěla větší závazky).
Tou dobou jsem stále ani nemasturbovala, přišlo mi to nepřirozené, říkala jsem si, že přirozenější bude svoji sexualitu objevovat s někým. Když nad tím teď zpětně přemýšlím, říkám si, že to asi bylo zábranami ale hlavně i tím, že jsem prostě necítila potřebu masturbovat. Každopádně, nedotčená jsem odstartovala na vejšku. Asi mi už i vrtalo hlavou, jak je možné, že s přítelem půl roku nic, a přitom jsem nyní schopná fantazírovat o tom, že s někým budu flirtovat. Došlo mi to, když jsem uprostřed noci cestou z párty potkala kluka, který mě nabaloval. I nabalování od úplného cizince se mi líbilo. Dokonce při oťukávání při chatu s ním jsem se snad poprvé v životě skutečně fyzicky vzrušila, tak jsem si říkala, jestli nejsem spíš holka do větru a neměla bych to zkusit spíš s někým, koho sotva znám. Chlapec se činil a chtěl sex hned na první schůzce. V rozhodný okamžik (když se mi znenadání uprostřed objímání na procházce v polích svíkl) mi ale došlo, že já to nechci, že mi bylo zábavné jen líbat se o ohmatávat (tehdy jsem nevěděla, že mě to baví ale nevzrušuje, myslela jsem, že to, že mě to baví, je určitý předstupeň vzrušení který se v nějakém „správném bodě“ záhadně překlopí do skutečného vzrušení a že je to tak pro někoho normální). Když naléhal, utla jsem to, a rozpustila to.
V tu dobu jsem si to, že doteky a objímání mě baví, ale na soulož chuť nemám, vysvětlovala tak, že jsem nezkušená a že se soulože bojím (aneb ať žije racionalizace). A skutečně představa, že mi někdo má strčit něco dvaceticentimetrového do těla, v kontextu s řečmi že poprvé „to holt bolí“, mi přišla děsivá. Došlo mi, že vlastně vůbec nevím, jestli tam dole na to mám prostor
a udělala jsem první větší hmatové průzkumy 
A zjistila, že ani větší hmatové průzkumy mě také neberou.. bylo to spíš jak samolékařské vyšetření. Nicméně představa zažít s někým jiskření, sex, vášeň, lásku, mě stále lákala. Když mě pak začal na přednáškách nabalovat spolužák, nebránila jsem se a s chutí vrhnout se do experimentů jsem se s ním začala scházet. S chlapcem se mi časem občas – tedy velmi zřídka ale přece – dostavilo nějaké to „nadržení“, ale vždy jen na dálku, když jsem se těšila na schůzku s ním a představovala si dost nekonkrétně, že "by něco mohlo být" - moje představy byly něco co končilo u pusy na krk a pak byly jakési abstraktní tři tečky. Ale nikdy jsem se tak necítila, když jsme byli spolu. Zase jsem si říkala, že mám asi blok a jsem nervózní z nezkušenosti, tak jsem se začala prozkoumávat více. Byla jsem rozhodnutá se s chlapcem vyspat, ale bála jsem se bolesti, tak jsem se zkoušela „vyklidnit“ a „připravit“ tím, že jsem zkoušela do sebe pomalu dát větší a větší část ruky, až to odpovídalo velikosti pohlavního orgánu. Neužívala jsem si to, bylo to spíš takové „gymnastické cvičení“, jako když zkoušíte, zda zvládnete (třebas jemně na sílu) spojit ruce za zády. Ale to jsem přičítala nezkušenosti, a povzbuzena alespoň tím, že to jde a že fyziologicky tam dole ten prostor evidentně mám a nereaguje nijak bolestivě, jsem se rozhodla zkusit s chlapcem pokročit. S tím, že příjemné pocity se přece dostaví časem. Nicméně když došlo na pokus o první soulož, nevyšlo to. On byl nezkušený a tudíž bez výdrže a já zase úplně zavřená, takže když se do mě nedostal na první dobrou, nějak se to „samo rozpustilo“. Chlapec brzy odjel na Erasmus a tam se rozpustil i náš vztah (tentokrát z jeho strany, aby to bylo spravedlivé).
Abych to zkrátila. Podobná situace se mi ještě párkrát zopakovala- pokaždé jsem se s chlapci dostala o kus dál, ale nikdy jsem z toho žádnou fyzickou slast neměla, jako bych tam dole byla od pasu dolů mrtvá. Vždy tedy šlo o rozpačité pokusy o soulož, které skončily z různých důvodů po jednom dvou zasunutích. A to přesto, že když jsem si na dálku představovala objímání s nimi, tak to na mě vzrušivě působilo. Nutno ale říct, že jsem si nikdy nepředstavovala sex s nimi, protože nejdřív jsem si to vlastně ani představit neuměla a později mi ta představa ani nepřišla zajímavá.
Až nakonec jsem v 25 letech prožila první skutečnou dokončenou soulož v rámci „letní lásky“ s někým, do koho jsem byla opravdu hodně zakoukaná. Byla jsem v šoku z toho, že jsem fyzicky u toho nic ani tam dole necítila (ani bolest ani slast), ale emocionálně jsem si to užívala tak, že se to skoro blížilo meditaci až halucinaci. Povzbuzená tímto zážitkem jsem se rozhodla, že bych tedy zvládla nějaký vztah, který jsem mimo to tou dobou také začala více chtít.
A tak jsem si našla svého současného přítele. Se současným přítelem tak jednou týdně spím a nečiní mi to problém, ikdyž technicky vzato to občas kvůli mé nedostatečné lubrikaci a otevřenosti tam dole trochu drhne a chce to na začátku „jemnou práci“ a trpělivost, občas i lubrikant když na to přijde. Druhá věc je, že musím říct, že fyzicky si sex s partnerem neužívám – rozhodně se nedá říct, že by mi působil nějakou slast.
Přesto, když si představím vztah s člověkem „asexuálním po všech stránkách“, preferuji raději heterosexuála než asexuála. Kdybych totiž měla být ve vztahu bez sexu, chybělo by mi to objímání a tulení před sexem a ten pocit blízkosti při a po sexu. Co pro mě bylo obzvláště matoucí dokud jsem si neposlechla něco víc o asexualitě, bylo, že v rámci „práci na své sexualitě“ jsem se dobrala do momentu, kdy si dokážu i fyzicky užít masturbaci se vším všudy, je to úplně něco jiného než sex s partnerem. Při masturbaci ale, podobně jak se tu píše, nemyslím na konkrétní lidi, spíš myslím abstraktně na představu vzrušení, a soustředím se na své příjemné pocity. Když to všechno sečtu, tak vlastně nevím, jestli jsem asexuálka nebo ne. Já se se všemi svými současnými znalostmi vnímám jako částečná asexuálka – fyzicky jsem asi asexuálka, ale psychicky asi heterosexuálka (čti fyzicky se mnou sex s partnerem nic nedělá, ale psychicky a vztahově ano). Jediné, co vím přesně, je, že nejsem aromantik (btw objev pojmů Asexuál Romantik-Aromantik pro mě byl objevem roku ).
A proč to sem vlastně všechno píšu. V minulosti jsem se často trápila tím, co tedy jsem. Čím dál víc mi docházelo, že klasická heterosexuálka asi nejsem, ale hrabalo mi z toho, že ostatní škatulky mi taky úplně neseděly. Podezřívala jsem se, jestli si svůj zájem o chlapy (na úrovni romantických představ) jen nesugeruju, protože si bojím přiznat, že jsem asexuálka. Představa, že bych byla asexuálka, mě totiž děsila, protože představa lásky, intimity a i sexu v abstraktní rovině (něco co fakt chceš, co tě rozvášňuje, co má tvoji 100% pozornost, má nějakou dynamiku, co si užíváš), bylo něco, co jsem hrozně chtěla zažívat. (A taky protože jsem si zároveň vždy představovala, že jednou budu v dlouhodobém vztahu, a to se mi s pojmem asexuality neslučovalo – protože všichni chlapi chtěj sex a přes to vlak nejede, tak jsem si to tenkrát říkala.) Jindy jsem se na sebe zlobila, protože jsem měla pocit, že chci, aby mě někdo objal apod. ale zároveň vzhledem k mé „fyzické chladnosti“ jsem si vyčítala, že potřebu objímání a dotýkání si vsugerovávám, že se jen „opičím“ po neasexuálech, protože mi to „společnost úspěšně vnutila“. No prostě jsem byla ze sebe úplně zmatená, a co hůř, když přišlo na věc kluci ze mě museli být taky zmatený a já se k jejich zmatenosti neuměla nijak postavit, nijak je uklidnit že nic nedělají „špatně“, asi ze mě mohli mít chudáci i trauma. Teprve nedávno mi došlo, jak to vlastně je. Takhle prostě vypadá moje „sexualita“ – líbí se mi objímání a dotýkání se (vyloženě by mi to ve vztahu chybělo), baví mě flirtování, těší mě uspokojování partnera, ale fyzicky mě to nevzrušuje, spíše mě to hřeje na duši.
Co mě vzrušuje je abstraktní představa sexu, fyzicky mě uspokojí masturbace. Říkám si, že pro mě bude nejlepší být ve vztahu, a nevzdávat se ale ani masturbace, a nezlobit se na sebe, že si sex neužívám fyzicky. Sex dělám kvůli prožitku blízosti a naplnění potřeby dotýkat se (koitus pro mě není slast, ale něco jako pevné obejmutí partnera trochu jinou částí těla), masturbaci kvůli fyzické slasti a uvolnění. ikdyž si umím představit, že jiní lidé i při masturbaci prožívají toto vše intenzivněji než já (a z doslechu soudím, že min. u některých to tak určitě je).
Mám zároveň štěstí, musím přiznat, a to mě taky překvapilo, že partner to bere v pohodě. Je rád, že mě sex s ním „nějakým způsobem“ baví (asi je na mě i nějaké zaujetí tou aktivitou vidět, když už ne vzrušení, a to mu stačí), a nezlobí se, když při tom nehekám, nefuním, a když zpočátku nebývám tam dole pružná. (Možná tedy pomohlo i to, že cca po měsíci randění jsem mu předem s těžkým srdcem a obavami ale přesto na rovinu řekla, že já si sex užívám spíš psychicky než fyzicky a že to tak mám s každým, ať to kdyžtak nebere osobně.)
Prostě jsem jen chtěla na základě vlastní zkušenosti říct, že sexualita nejspíš může mít nejrůznější formy, a není potřeba se stresovat tím, že se člověk musí strčit do nějaké škatulky, i kdyby to měla být „queer“ škatulka. Já to teď beru tak, že holt já sama tvořím svoji vlastní mikro škatulku A taky jsem chtěla utěšit někoho, kdo by podobně jako já chtěl zažít sex, touhu, slast a vše okolo toho a nešlo mu to, že to, že ti to třeba i do dvaceti let žádným způsobem nejde, nemusí znamenat, že to v životě nikdy žádnou formou nepůjde. Když po tom i tak jakýmkoliv způsobem toužíš, tak se netrap a prostě nenásilně pomalounku prozkoumávej možnosti podle své chuti a časem se to třeba nějak vyvine, jako se tomu stalo u mě.
Vždycky jsem byla co do sexuality jiná, jen jsem si to dlouho neuvědomovala. V pubertě jsem neměla moc páru, jak až moc mladý holky myslí před prvním sexem na sex, jak moc ho chtějí (to tak nějak zjišťuji až teď ve věku 30+, posloucháním různých podcastů o sexualitě, ikdyž i tady budou výjimky). Myslela jsem, že kluci jsou nadržený, ale že u holek jsou do toho žhavý jen výjimky, a já patřím do toho „normálního“ zbytku, kterej není nadrženej, nemasturbuje, a prostě jen čeká, až povyroste nebo až ho někdo „sexuálně probudí“. Nicméně přesto jsem, ač to bude znít zvláštně, v pubertě často fantazírovala o klucích – že někoho potkám, že se sobě budeme vzájemně líbit, jak spolu budeme flirtovat, že to mezi námi bude jiskřit jako ve filmech.. ale nic konkrétního sexuálního. Vzhledem k tomu, že alespoň tyhle nějaké fantazie tu byly, říkala jsem si, že jsem prostě asi jen mladá a časem se to vyvine. Jak ale léta běžela a jak jsem se o sexu dočítala a doslýchala čím dál víc, začaly se vkrádat pochybnosti. Znepokojovalo mě, že pohled i na moje „crushes“ se mnou fyzicky nic nedělá, resp. určitě ne to co popisujou v časopisech. Začala jsem pochybovat, jestli náhodou nejsem jen lesba, která si to bojí přiznat a fantazírování o klucích má jen odkoukané z televize z filmů pro teens. Hned mi ale došlo, že je to blbost- že na to abych byla lesba, nestačí, že se mnou fyzicky nic nedělá pomyšlení na chlapy, ale že by se mnou muselo fyzicky něco dělat pomyšlení na holky. Takže tuhle myšlenku jsem taky zavrhla, a řekla si, že tomu prostě dám čas. Když jsem v sedmnácti měla prvního přítele, experimentovali jsme spolu, měli první pusy a dotyky, a se mnou to nic moc na fyzické rovině nedělalo. Myslela jsem si zase, že je to normální, a že tomu dám čas. Dopadlo to tak, že po půl roce oťukávání jsem se s přítelem rozešla prakticky bez zkušenosti přesahující líbání a objímání, jen proto, že mi došlo, že v dohledné době mám maturovat a odejít na vš na druhou stranu země, a vlastně se mi nebude chtít s ním komplikovaně udržovat vztah na dálku (kruté, chudák chlapec, ale tak to bylo – byla jsem mladá, chtěla poznávat svět a nechtěla větší závazky).
Tou dobou jsem stále ani nemasturbovala, přišlo mi to nepřirozené, říkala jsem si, že přirozenější bude svoji sexualitu objevovat s někým. Když nad tím teď zpětně přemýšlím, říkám si, že to asi bylo zábranami ale hlavně i tím, že jsem prostě necítila potřebu masturbovat. Každopádně, nedotčená jsem odstartovala na vejšku. Asi mi už i vrtalo hlavou, jak je možné, že s přítelem půl roku nic, a přitom jsem nyní schopná fantazírovat o tom, že s někým budu flirtovat. Došlo mi to, když jsem uprostřed noci cestou z párty potkala kluka, který mě nabaloval. I nabalování od úplného cizince se mi líbilo. Dokonce při oťukávání při chatu s ním jsem se snad poprvé v životě skutečně fyzicky vzrušila, tak jsem si říkala, jestli nejsem spíš holka do větru a neměla bych to zkusit spíš s někým, koho sotva znám. Chlapec se činil a chtěl sex hned na první schůzce. V rozhodný okamžik (když se mi znenadání uprostřed objímání na procházce v polích svíkl) mi ale došlo, že já to nechci, že mi bylo zábavné jen líbat se o ohmatávat (tehdy jsem nevěděla, že mě to baví ale nevzrušuje, myslela jsem, že to, že mě to baví, je určitý předstupeň vzrušení který se v nějakém „správném bodě“ záhadně překlopí do skutečného vzrušení a že je to tak pro někoho normální). Když naléhal, utla jsem to, a rozpustila to.
V tu dobu jsem si to, že doteky a objímání mě baví, ale na soulož chuť nemám, vysvětlovala tak, že jsem nezkušená a že se soulože bojím (aneb ať žije racionalizace). A skutečně představa, že mi někdo má strčit něco dvaceticentimetrového do těla, v kontextu s řečmi že poprvé „to holt bolí“, mi přišla děsivá. Došlo mi, že vlastně vůbec nevím, jestli tam dole na to mám prostor
a udělala jsem první větší hmatové průzkumy A zjistila, že ani větší hmatové průzkumy mě také neberou.. bylo to spíš jak samolékařské vyšetření. Nicméně představa zažít s někým jiskření, sex, vášeň, lásku, mě stále lákala. Když mě pak začal na přednáškách nabalovat spolužák, nebránila jsem se a s chutí vrhnout se do experimentů jsem se s ním začala scházet. S chlapcem se mi časem občas – tedy velmi zřídka ale přece – dostavilo nějaké to „nadržení“, ale vždy jen na dálku, když jsem se těšila na schůzku s ním a představovala si dost nekonkrétně, že "by něco mohlo být" - moje představy byly něco co končilo u pusy na krk a pak byly jakési abstraktní tři tečky. Ale nikdy jsem se tak necítila, když jsme byli spolu. Zase jsem si říkala, že mám asi blok a jsem nervózní z nezkušenosti, tak jsem se začala prozkoumávat více. Byla jsem rozhodnutá se s chlapcem vyspat, ale bála jsem se bolesti, tak jsem se zkoušela „vyklidnit“ a „připravit“ tím, že jsem zkoušela do sebe pomalu dát větší a větší část ruky, až to odpovídalo velikosti pohlavního orgánu. Neužívala jsem si to, bylo to spíš takové „gymnastické cvičení“, jako když zkoušíte, zda zvládnete (třebas jemně na sílu) spojit ruce za zády. Ale to jsem přičítala nezkušenosti, a povzbuzena alespoň tím, že to jde a že fyziologicky tam dole ten prostor evidentně mám a nereaguje nijak bolestivě, jsem se rozhodla zkusit s chlapcem pokročit. S tím, že příjemné pocity se přece dostaví časem. Nicméně když došlo na pokus o první soulož, nevyšlo to. On byl nezkušený a tudíž bez výdrže a já zase úplně zavřená, takže když se do mě nedostal na první dobrou, nějak se to „samo rozpustilo“. Chlapec brzy odjel na Erasmus a tam se rozpustil i náš vztah (tentokrát z jeho strany, aby to bylo spravedlivé).Abych to zkrátila. Podobná situace se mi ještě párkrát zopakovala- pokaždé jsem se s chlapci dostala o kus dál, ale nikdy jsem z toho žádnou fyzickou slast neměla, jako bych tam dole byla od pasu dolů mrtvá. Vždy tedy šlo o rozpačité pokusy o soulož, které skončily z různých důvodů po jednom dvou zasunutích. A to přesto, že když jsem si na dálku představovala objímání s nimi, tak to na mě vzrušivě působilo. Nutno ale říct, že jsem si nikdy nepředstavovala sex s nimi, protože nejdřív jsem si to vlastně ani představit neuměla a později mi ta představa ani nepřišla zajímavá.
Až nakonec jsem v 25 letech prožila první skutečnou dokončenou soulož v rámci „letní lásky“ s někým, do koho jsem byla opravdu hodně zakoukaná. Byla jsem v šoku z toho, že jsem fyzicky u toho nic ani tam dole necítila (ani bolest ani slast), ale emocionálně jsem si to užívala tak, že se to skoro blížilo meditaci až halucinaci. Povzbuzená tímto zážitkem jsem se rozhodla, že bych tedy zvládla nějaký vztah, který jsem mimo to tou dobou také začala více chtít.
A tak jsem si našla svého současného přítele. Se současným přítelem tak jednou týdně spím a nečiní mi to problém, ikdyž technicky vzato to občas kvůli mé nedostatečné lubrikaci a otevřenosti tam dole trochu drhne a chce to na začátku „jemnou práci“ a trpělivost, občas i lubrikant když na to přijde. Druhá věc je, že musím říct, že fyzicky si sex s partnerem neužívám – rozhodně se nedá říct, že by mi působil nějakou slast.
Přesto, když si představím vztah s člověkem „asexuálním po všech stránkách“, preferuji raději heterosexuála než asexuála. Kdybych totiž měla být ve vztahu bez sexu, chybělo by mi to objímání a tulení před sexem a ten pocit blízkosti při a po sexu. Co pro mě bylo obzvláště matoucí dokud jsem si neposlechla něco víc o asexualitě, bylo, že v rámci „práci na své sexualitě“ jsem se dobrala do momentu, kdy si dokážu i fyzicky užít masturbaci se vším všudy, je to úplně něco jiného než sex s partnerem. Při masturbaci ale, podobně jak se tu píše, nemyslím na konkrétní lidi, spíš myslím abstraktně na představu vzrušení, a soustředím se na své příjemné pocity. Když to všechno sečtu, tak vlastně nevím, jestli jsem asexuálka nebo ne. Já se se všemi svými současnými znalostmi vnímám jako částečná asexuálka – fyzicky jsem asi asexuálka, ale psychicky asi heterosexuálka (čti fyzicky se mnou sex s partnerem nic nedělá, ale psychicky a vztahově ano). Jediné, co vím přesně, je, že nejsem aromantik
(btw objev pojmů Asexuál Romantik-Aromantik pro mě byl objevem roku ). A proč to sem vlastně všechno píšu. V minulosti jsem se často trápila tím, co tedy jsem. Čím dál víc mi docházelo, že klasická heterosexuálka asi nejsem, ale hrabalo mi z toho, že ostatní škatulky mi taky úplně neseděly. Podezřívala jsem se, jestli si svůj zájem o chlapy (na úrovni romantických představ) jen nesugeruju, protože si bojím přiznat, že jsem asexuálka. Představa, že bych byla asexuálka, mě totiž děsila, protože představa lásky, intimity a i sexu v abstraktní rovině (něco co fakt chceš, co tě rozvášňuje, co má tvoji 100% pozornost, má nějakou dynamiku, co si užíváš), bylo něco, co jsem hrozně chtěla zažívat. (A taky protože jsem si zároveň vždy představovala, že jednou budu v dlouhodobém vztahu, a to se mi s pojmem asexuality neslučovalo – protože všichni chlapi chtěj sex a přes to vlak nejede, tak jsem si to tenkrát říkala.) Jindy jsem se na sebe zlobila, protože jsem měla pocit, že chci, aby mě někdo objal apod. ale zároveň vzhledem k mé „fyzické chladnosti“ jsem si vyčítala, že potřebu objímání a dotýkání si vsugerovávám, že se jen „opičím“ po neasexuálech, protože mi to „společnost úspěšně vnutila“. No prostě jsem byla ze sebe úplně zmatená, a co hůř, když přišlo na věc kluci ze mě museli být taky zmatený a já se k jejich zmatenosti neuměla nijak postavit, nijak je uklidnit že nic nedělají „špatně“, asi ze mě mohli mít chudáci i trauma. Teprve nedávno mi došlo, jak to vlastně je. Takhle prostě vypadá moje „sexualita“ – líbí se mi objímání a dotýkání se (vyloženě by mi to ve vztahu chybělo), baví mě flirtování, těší mě uspokojování partnera, ale fyzicky mě to nevzrušuje, spíše mě to hřeje na duši.
Co mě vzrušuje je abstraktní představa sexu, fyzicky mě uspokojí masturbace. Říkám si, že pro mě bude nejlepší být ve vztahu, a nevzdávat se ale ani masturbace, a nezlobit se na sebe, že si sex neužívám fyzicky. Sex dělám kvůli prožitku blízosti a naplnění potřeby dotýkat se (koitus pro mě není slast, ale něco jako pevné obejmutí partnera trochu jinou částí těla), masturbaci kvůli fyzické slasti a uvolnění. ikdyž si umím představit, že jiní lidé i při masturbaci prožívají toto vše intenzivněji než já (a z doslechu soudím, že min. u některých to tak určitě je).
Mám zároveň štěstí, musím přiznat, a to mě taky překvapilo, že partner to bere v pohodě. Je rád, že mě sex s ním „nějakým způsobem“ baví (asi je na mě i nějaké zaujetí tou aktivitou vidět, když už ne vzrušení, a to mu stačí), a nezlobí se, když při tom nehekám, nefuním, a když zpočátku nebývám tam dole pružná. (Možná tedy pomohlo i to, že cca po měsíci randění jsem mu předem s těžkým srdcem a obavami ale přesto na rovinu řekla, že já si sex užívám spíš psychicky než fyzicky a že to tak mám s každým, ať to kdyžtak nebere osobně.)
Prostě jsem jen chtěla na základě vlastní zkušenosti říct, že sexualita nejspíš může mít nejrůznější formy, a není potřeba se stresovat tím, že se člověk musí strčit do nějaké škatulky, i kdyby to měla být „queer“ škatulka. Já to teď beru tak, že holt já sama tvořím svoji vlastní mikro škatulku
A taky jsem chtěla utěšit někoho, kdo by podobně jako já chtěl zažít sex, touhu, slast a vše okolo toho a nešlo mu to, že to, že ti to třeba i do dvaceti let žádným způsobem nejde, nemusí znamenat, že to v životě nikdy žádnou formou nepůjde. Když po tom i tak jakýmkoliv způsobem toužíš, tak se netrap a prostě nenásilně pomalounku prozkoumávej možnosti podle své chuti a časem se to třeba nějak vyvine, jako se tomu stalo u mě.
