11. 02. 2018, 23:29:41
Ahoj, tak jsem se taky konečně odhodlala něco o sobě napsat a utřídit si tak myšlenky... Tady na foru jsem zaregistrovaná už skoro 10 let, a zhruba stejně tak dlouho řeším svoji sexuální identitu a uvědomuju si, že tuhle oblast života nemám zpracovanou. Vlastně si myslím, že mám spíš špatné sexuální zážitky a nechci přijmout svoji sexualitu, než že bych byla asexuálka...
Moje vnímání sexuality nejspíš hodně ovlivnila událost, která se stala, když mi bylo asi tak 9 let. Šla jsem ze školy domů, už jsem chodila sama alespoň od tramvaje do baráku. Když jsem vešla do domu, v chodbě před výtahem stál nějakej neznámej pán a v ruce držel otevřenej pornočasopis. Ukazoval mi ho a chtěl po mě, abych četla ty popisky, pod fotkama zobrazujícíma sex. Tak jsem mu to jako poslušná holčička přečetla (číst už jsem uměla, ale nebyla jsem si tím ještě stoprocentně jistá), i když mi to přišlo dost divný, jak to co je na fotkách, tak to, co se psalo pod nima. V tom věku už jsem věděla, co to je sex (v rodině mi to bylo prezentováno jako něco, co dělaj dva lidi, který se milujou, a že díky sexu vznikaj děti), nicméně tohle bylo poprvý, kdy jsem sex viděla v týhle pro mě dost odpudivý a nedůstojný podobě. Ten chlapík mě nijak neosahával, zdržel mě tak na 3 minuty, pak jsem šla normálně domů. Nicméně tohle rozčarování ohledně sexu je ve mně dodnes... A i když si teď skoro ve 30 letech dokážu racionálně odůvodnit, že sex může mít spoustu podob a pornočasopisy sloužej primárně ke tvorbě zisku a to, co v nich je zobrazený, je naaranžovaná iluze, tak emocionálně je pro mě těžký sexualitu přijmout. Třeba se mi nechce věřit, že mí rodiče sexuálně žijou (protože mám pocit, že to přece nejsou žádný debilové z porna, ale skvělý lidi), pořád nejsem stoprocentně v pohodě s tím, že já sama jsem vznikla ze sexu, a vždycky, když zjistim, že někdo z mých kamarádů čeká dítě, tak se na ně začnu dívat jako na ty lidi, co "dělaj sex" (i když přitom to vím, když o tom třeba povídaj, nicméně to, že ta holka otěhotní je pro mě takový potvrzení, že to opravdu dělaj...).
Zároveň jsem v životě měla hodněkrát sex a měla jsem spoustu sexuálních partnerů. Většinou jsem to s nima dělala proto, že jsem věřila, že to je prostě normální součást života a partnerskýho vztahu, jak jsem kolem sebe pořád slyšela... nic moc mi to nepřinášelo, ale úplně mě to neštvalo. Bohužel jsem se spoustukrát nechala k sexu ukecat nebo jsem se s někým vyspala, protože jsem prostě neuměla říct "ne" a vymezit si svoje hranice. Teď to mám tak, že jakmile se ke mně někdo přiblíží a dává mi najevo, že by o mě měl zájem, a směřuje to k nějakýmu tělesnýmu kontaktu, tak to hned na začátku utnu, protože se bojím, abych zas neudělala něco, čeho budu potom litovat.
O asexualitě jsem se dozvěděla zhruba před 10 lety, když jsem tehdy byla ve vztahu s klukem a neklapalo nám to v sexu. On to chtěl o hodně častěji než já, mě to moc nebavilo a nemohla jsem dosáhnout orgasmu. V tu dobu jsem si o tom něco hledala na netu a narazila jsem na pojem asexualita. Nějakou dobu jsem se identifikovala jako asexuálka a měla jsem to hozený tak, že mě baví mazlení, hlazení, líbání a nesexuální fyzickej kontakt... Potom před 7 lety jsem potkala v zahraničí jednoho muže, do kterýho jsem se bláznivě zamilovala a vrhli jsme se do vášnivýho vztahu, ve kterym byl i sex. A ten sex mě bavil, chtěla jsem ho, přišlo mi to úplně normální... byla jsem nadopovaná hormonama a byl to můj nejůžasnější milostnej zážitek. Nicméně šlo spíš o rychlý vzplanutí a letní románek, bydleli jsme 2500 km od sebe a rozhodli jsme se to ukončit. Asi 5 let trvalo, než jsem se srovnala s tím, že spolu nejsme. Na základě týhle zkušenosti si říkám, že asexuální pravděpodobně nebudu, ale že záleží na partnerovi, aby to ze mně dokázal nějak vykřesat (možná demisexualita). Vlastně spíš než nějakou nálepku hledám způsob, jak být v pohodě se sexualitou svojí a sexualitou okolo sebe.
Teď jsem už dlouho sama a chtěla bych být ve vztahu s mužem, zároveň vůbec nevím, jak uchopit tu sexuální stránku. Sex asi chci, akorát potřebuju víc času, potřebuju tomu člověku věřit, a musím se naučit jasně komunikovat svoje hranice. Nicméně čas od času mi tam probleskne taková myšlenka, že sex dělaj jen hloupý lidi, pornoherci, apod., a že já jsem přece "lepší" než tyhle lidi a sex se ke mně nehodí... uff, je to prostě dlouhodobej rozpor. Čím dál tím víc si uvědomuju, že tohle nevyřeším sama, ale budu potřebovat pomoc nějakýho odborníka.
Máte zkušenost s nějakými odborníky - sexuologie/psychologie/psychoterapie?
Klidně bych napsala ještě tři takovýhle příspěvky, ale zatím to takhle stačí. Už když mám možnost takhle to napsat, tak to pomáhá
Moje vnímání sexuality nejspíš hodně ovlivnila událost, která se stala, když mi bylo asi tak 9 let. Šla jsem ze školy domů, už jsem chodila sama alespoň od tramvaje do baráku. Když jsem vešla do domu, v chodbě před výtahem stál nějakej neznámej pán a v ruce držel otevřenej pornočasopis. Ukazoval mi ho a chtěl po mě, abych četla ty popisky, pod fotkama zobrazujícíma sex. Tak jsem mu to jako poslušná holčička přečetla (číst už jsem uměla, ale nebyla jsem si tím ještě stoprocentně jistá), i když mi to přišlo dost divný, jak to co je na fotkách, tak to, co se psalo pod nima. V tom věku už jsem věděla, co to je sex (v rodině mi to bylo prezentováno jako něco, co dělaj dva lidi, který se milujou, a že díky sexu vznikaj děti), nicméně tohle bylo poprvý, kdy jsem sex viděla v týhle pro mě dost odpudivý a nedůstojný podobě. Ten chlapík mě nijak neosahával, zdržel mě tak na 3 minuty, pak jsem šla normálně domů. Nicméně tohle rozčarování ohledně sexu je ve mně dodnes... A i když si teď skoro ve 30 letech dokážu racionálně odůvodnit, že sex může mít spoustu podob a pornočasopisy sloužej primárně ke tvorbě zisku a to, co v nich je zobrazený, je naaranžovaná iluze, tak emocionálně je pro mě těžký sexualitu přijmout. Třeba se mi nechce věřit, že mí rodiče sexuálně žijou (protože mám pocit, že to přece nejsou žádný debilové z porna, ale skvělý lidi), pořád nejsem stoprocentně v pohodě s tím, že já sama jsem vznikla ze sexu, a vždycky, když zjistim, že někdo z mých kamarádů čeká dítě, tak se na ně začnu dívat jako na ty lidi, co "dělaj sex" (i když přitom to vím, když o tom třeba povídaj, nicméně to, že ta holka otěhotní je pro mě takový potvrzení, že to opravdu dělaj...).
Zároveň jsem v životě měla hodněkrát sex a měla jsem spoustu sexuálních partnerů. Většinou jsem to s nima dělala proto, že jsem věřila, že to je prostě normální součást života a partnerskýho vztahu, jak jsem kolem sebe pořád slyšela... nic moc mi to nepřinášelo, ale úplně mě to neštvalo. Bohužel jsem se spoustukrát nechala k sexu ukecat nebo jsem se s někým vyspala, protože jsem prostě neuměla říct "ne" a vymezit si svoje hranice. Teď to mám tak, že jakmile se ke mně někdo přiblíží a dává mi najevo, že by o mě měl zájem, a směřuje to k nějakýmu tělesnýmu kontaktu, tak to hned na začátku utnu, protože se bojím, abych zas neudělala něco, čeho budu potom litovat.
O asexualitě jsem se dozvěděla zhruba před 10 lety, když jsem tehdy byla ve vztahu s klukem a neklapalo nám to v sexu. On to chtěl o hodně častěji než já, mě to moc nebavilo a nemohla jsem dosáhnout orgasmu. V tu dobu jsem si o tom něco hledala na netu a narazila jsem na pojem asexualita. Nějakou dobu jsem se identifikovala jako asexuálka a měla jsem to hozený tak, že mě baví mazlení, hlazení, líbání a nesexuální fyzickej kontakt... Potom před 7 lety jsem potkala v zahraničí jednoho muže, do kterýho jsem se bláznivě zamilovala a vrhli jsme se do vášnivýho vztahu, ve kterym byl i sex. A ten sex mě bavil, chtěla jsem ho, přišlo mi to úplně normální... byla jsem nadopovaná hormonama a byl to můj nejůžasnější milostnej zážitek. Nicméně šlo spíš o rychlý vzplanutí a letní románek, bydleli jsme 2500 km od sebe a rozhodli jsme se to ukončit. Asi 5 let trvalo, než jsem se srovnala s tím, že spolu nejsme. Na základě týhle zkušenosti si říkám, že asexuální pravděpodobně nebudu, ale že záleží na partnerovi, aby to ze mně dokázal nějak vykřesat (možná demisexualita). Vlastně spíš než nějakou nálepku hledám způsob, jak být v pohodě se sexualitou svojí a sexualitou okolo sebe.
Teď jsem už dlouho sama a chtěla bych být ve vztahu s mužem, zároveň vůbec nevím, jak uchopit tu sexuální stránku. Sex asi chci, akorát potřebuju víc času, potřebuju tomu člověku věřit, a musím se naučit jasně komunikovat svoje hranice. Nicméně čas od času mi tam probleskne taková myšlenka, že sex dělaj jen hloupý lidi, pornoherci, apod., a že já jsem přece "lepší" než tyhle lidi a sex se ke mně nehodí... uff, je to prostě dlouhodobej rozpor. Čím dál tím víc si uvědomuju, že tohle nevyřeším sama, ale budu potřebovat pomoc nějakýho odborníka.
Máte zkušenost s nějakými odborníky - sexuologie/psychologie/psychoterapie?
Klidně bych napsala ještě tři takovýhle příspěvky, ale zatím to takhle stačí. Už když mám možnost takhle to napsat, tak to pomáhá
