13. 05. 2017, 23:01:32
Zdravím všechny,
před nějakou dobou jsem objevila tyhle webovky a od té doby se odhodlávám také tady popsat svůj příběh a možná i požádat o radu - o to, abyste se vy, kteří jste si v těchto věcech jistější, podělili o své zkušenosti a názory...
Dobrá, začnu tedy od začátku. V období puberty, kdy se všichni kolem mě začali párovat a zajímat se o vztahy a sex, jsem si ještě připadala jako docela normální hetero holka, i když možná v těchto věcech trochu pomalejší.. Žádný kluk mi ale tak úplně nepadl do oka, neproběhlo žádné zaláskování. Prakticky až do 17 let jsem byla jen na pár rande, obvykle domluvených přes internet, a po prvním rande už druhé nikdy nenásledovalo. Dokud jsem totiž toho člověka na druhé straně sítě neviděla, tak pro mě nebyl reálný. Naživo ale pro mě ta realita chození ztratila veškerou přitažlivost. První pusa přišla až v nějakých těch 17-ti letech, přičemž kluk, se kterým proběhla mě nijak zvlášť nepřitahoval, ale byl objektivně hezký, já jsem v sobě měla dost alkoholu na to, abych si nepamatovala půlku minulé noci a tak to pokročilo od pusy ještě trochu dál. Ale než došlo k samotnému sexu, tak jsem vycouvala. V té době jsem to brala tak, že jsem prostě ještě nebyla připravená, bylo to na mě moc rychlé atd.
Další sexuální zkušenost jsem pak zažila až na vysoké, v nějakých 22. Figurovala v tom láhev Jamesona a fakt, že jsem už byla pěkných pár let úplně sama. Tentokrát to už došlo k samotnému aktu a bylo to relativně ok. Země se se mnou neotřásla, ale to jsem ani nečekala, takže jsem to brala, že v pohodě, na vysoké přece lidi často dělají blbosti, takže tahle jednorázovka mě nijak nerozhodila.
Přesun zas o další dva tři roky, to jsem měla první "vážnější" vztah - tedy v té době jsem to tak brala. Vlastně se to moc ale nelišilo od kamarádství a k sexu nikdy nedošlo. Maximálně k nějakému líbání, což mě nikdy nebavilo. Vlastně k líbání jako takovému mám docela odpor. Sex jako takový mě jenom nebaví nebo spíš mě trochu nudí, ale na vyměňování slin nevidím vůbec nic vzrušujícího nebo příjemného. V té době jsem to ale brala tak, že jsem prostě ještě nenašla toho pravého, že s tím "pravým" to najednou bude všechno ok.
Po téhle zkušenosti jsem začala víc přemýšlet o mém vztahu k sexu a ke vztahům obecně, jako mnoho lidí tady jsem začala přemýšlet, jestli náhodou jen nehledám ve špatné polovině lidstva. Poprvé jsem šla do gay baru, poprvé jsem měla rande s holkou. Jenže můj problém to nevyřešilo. Jakmile to od držení se za ruce přešlo k něčemu vážnějšímu, tak jsem se stáhla do sebe a vztah jsem ukončila ještě než začal.
Naposledy jsem s randila s klukem minulé léto. To bylo poprvé, kdy jsem opravdu měla pocit, že mě ten člověk fyzicky přitahuje, že s ním chci spát. Jenže jakmile k tomu opravdu došlo, tak to vůbec nebylo takové, jak jsem si to představovala. Nebavilo mě to a dělala jsem to jen kvůli němu a navíc vždycky předtím jsem se musela aspoň trošku napít, abych toho vůbec byla schopná.. Což, jak mi došlo, asi není dobrý způsob, jak zakládat vztah. Nakonec jsme se ani oficiálně nerozešli, jen jsme se prostě přestali vídat.
Tím se dostávám k mému současnému já. Když procházím tady na fóru příspěvky ostatních, v mnohých se alespoň částečně nacházím a docházím tedy k závěru, že jsem tedy nejspíš asexuální. Co se týče romantické orientace, tak s tím mám větší problém. Protože jsem nikdy nebyla zamilovaná (alespoň pokud vím - jak se to vlastně vůbec pozná?), tak by to nejspíš napovídalo tomu, že jsem aromantická asexuálka, ne? Jenže můj problém je ten, že já se s tímhle závěrem nedokážu smířit. Představa, že celý život strávím takhle, bez partnera/partnerky, bez duševního blížence, mě ničí. Když se dívám na nějaký romantický film, tak si říkám - ano, tohle chci (bez toho sexuálního prvku). Ale v realitě je to těžší. Lásku si člověk nijak nevynutí a co když toho citu vůbec nejsem schopná? Nechci někomu slibovat něco, co nedokážu splnit.
Připadám si teď daleko víc zmatená, než před deseti lety, v těch 17, kdy mi záleželo jen na tom, abych zapadla do party a dělala to co dělali všichni..
Jak to máte vy? Stačí vám přátelství a rodinné vztahy, abyste byli v životě spokojení? Nechybí vám ta blízkost druhého, intimita, sdílení?
Díky za váš čas, pokud jste tenhle můj monolog dočetli do konce a rozhodně budu vděčná, za jakékoli postřehy a názory, o které se rozhodnete podělit.
před nějakou dobou jsem objevila tyhle webovky a od té doby se odhodlávám také tady popsat svůj příběh a možná i požádat o radu - o to, abyste se vy, kteří jste si v těchto věcech jistější, podělili o své zkušenosti a názory...
Dobrá, začnu tedy od začátku. V období puberty, kdy se všichni kolem mě začali párovat a zajímat se o vztahy a sex, jsem si ještě připadala jako docela normální hetero holka, i když možná v těchto věcech trochu pomalejší.. Žádný kluk mi ale tak úplně nepadl do oka, neproběhlo žádné zaláskování. Prakticky až do 17 let jsem byla jen na pár rande, obvykle domluvených přes internet, a po prvním rande už druhé nikdy nenásledovalo. Dokud jsem totiž toho člověka na druhé straně sítě neviděla, tak pro mě nebyl reálný. Naživo ale pro mě ta realita chození ztratila veškerou přitažlivost. První pusa přišla až v nějakých těch 17-ti letech, přičemž kluk, se kterým proběhla mě nijak zvlášť nepřitahoval, ale byl objektivně hezký, já jsem v sobě měla dost alkoholu na to, abych si nepamatovala půlku minulé noci a tak to pokročilo od pusy ještě trochu dál. Ale než došlo k samotnému sexu, tak jsem vycouvala. V té době jsem to brala tak, že jsem prostě ještě nebyla připravená, bylo to na mě moc rychlé atd.
Další sexuální zkušenost jsem pak zažila až na vysoké, v nějakých 22. Figurovala v tom láhev Jamesona a fakt, že jsem už byla pěkných pár let úplně sama. Tentokrát to už došlo k samotnému aktu a bylo to relativně ok. Země se se mnou neotřásla, ale to jsem ani nečekala, takže jsem to brala, že v pohodě, na vysoké přece lidi často dělají blbosti, takže tahle jednorázovka mě nijak nerozhodila.
Přesun zas o další dva tři roky, to jsem měla první "vážnější" vztah - tedy v té době jsem to tak brala. Vlastně se to moc ale nelišilo od kamarádství a k sexu nikdy nedošlo. Maximálně k nějakému líbání, což mě nikdy nebavilo. Vlastně k líbání jako takovému mám docela odpor. Sex jako takový mě jenom nebaví nebo spíš mě trochu nudí, ale na vyměňování slin nevidím vůbec nic vzrušujícího nebo příjemného. V té době jsem to ale brala tak, že jsem prostě ještě nenašla toho pravého, že s tím "pravým" to najednou bude všechno ok.
Po téhle zkušenosti jsem začala víc přemýšlet o mém vztahu k sexu a ke vztahům obecně, jako mnoho lidí tady jsem začala přemýšlet, jestli náhodou jen nehledám ve špatné polovině lidstva. Poprvé jsem šla do gay baru, poprvé jsem měla rande s holkou. Jenže můj problém to nevyřešilo. Jakmile to od držení se za ruce přešlo k něčemu vážnějšímu, tak jsem se stáhla do sebe a vztah jsem ukončila ještě než začal.
Naposledy jsem s randila s klukem minulé léto. To bylo poprvé, kdy jsem opravdu měla pocit, že mě ten člověk fyzicky přitahuje, že s ním chci spát. Jenže jakmile k tomu opravdu došlo, tak to vůbec nebylo takové, jak jsem si to představovala. Nebavilo mě to a dělala jsem to jen kvůli němu a navíc vždycky předtím jsem se musela aspoň trošku napít, abych toho vůbec byla schopná.. Což, jak mi došlo, asi není dobrý způsob, jak zakládat vztah. Nakonec jsme se ani oficiálně nerozešli, jen jsme se prostě přestali vídat.
Tím se dostávám k mému současnému já. Když procházím tady na fóru příspěvky ostatních, v mnohých se alespoň částečně nacházím a docházím tedy k závěru, že jsem tedy nejspíš asexuální. Co se týče romantické orientace, tak s tím mám větší problém. Protože jsem nikdy nebyla zamilovaná (alespoň pokud vím - jak se to vlastně vůbec pozná?), tak by to nejspíš napovídalo tomu, že jsem aromantická asexuálka, ne? Jenže můj problém je ten, že já se s tímhle závěrem nedokážu smířit. Představa, že celý život strávím takhle, bez partnera/partnerky, bez duševního blížence, mě ničí. Když se dívám na nějaký romantický film, tak si říkám - ano, tohle chci (bez toho sexuálního prvku). Ale v realitě je to těžší. Lásku si člověk nijak nevynutí a co když toho citu vůbec nejsem schopná? Nechci někomu slibovat něco, co nedokážu splnit.
Připadám si teď daleko víc zmatená, než před deseti lety, v těch 17, kdy mi záleželo jen na tom, abych zapadla do party a dělala to co dělali všichni..
Jak to máte vy? Stačí vám přátelství a rodinné vztahy, abyste byli v životě spokojení? Nechybí vám ta blízkost druhého, intimita, sdílení?
Díky za váš čas, pokud jste tenhle můj monolog dočetli do konce a rozhodně budu vděčná, za jakékoli postřehy a názory, o které se rozhodnete podělit.
.
) a tudíž netuší, že je to mnohem náročnější úkol než se zdá (i pro "normální" )... 
vlastně mám pocit, že tak od pětadvaceti výš sama sebe vnímám čím dál pozitivněji, ačkoli se objektivně v mém životě nedošlo k žádným extrémním změnám.. předpokládám, že je to díky životním zkušenostem, co člověk získává časem... což je pozitivní 
