26. 07. 2018, 10:51:09
(Tento příspěvek byl naposledy změněn: 26. 07. 2018, 10:51:47 uživatelem Ail-diskusni-forum-úren.)
Zdravím všechny,
tak jako spousta dalších uživatelů jsem na fóru nová a ráda bych Vám popsala svou situaci, jak se v tuto chvíli vidím. Poprosila bych Vás o názor, jestli se podle následujícího popisu domníváte, že jsem skutečně asexuálka. (Omlouvám se za délku příspěvku, ale nechtěla jsem vynechat žádná fakta.)
Pokud vím, první kontakt se sexualitou jako takovou jsem měla asi tak v deseti - jedenácti letech. Šlo o to, že jsem už jako malá směla na počítač a nějak jsem se tam proklikala na stránky, které jaksi pro děti opravdu nebyly. Jako malá jsem tomu nerozuměla, takže jsem se pak maminky ptala, co znamenají všechna ta podivná slova, která se tam vyskytují. Netřeba říkat, že to maminku dost překvapilo a požádala tatínka, aby mi vysvětlil, jak se věci skutečně mají a aby začal tím, jak se dělají děti. Vysvětlil mi to, jak je ostatně jeho stylem, jasně, přímo, i když samozřejmě s ohledem na můj věk. Věci, které mi popisoval, mi připadaly nechutné. Ta představa mi přišla odporná a brala jsem to jako velké zklamání; do té doby jsem si myslela, že žena prostě otěhotní čistě z lásky a že když se mají dva lidé skutečně rádi, jednoho dne v ženě začne klíčit nový život. Nepomohlo mi ani to, jak mi tatínek říkal, jak muž ženu líbá a hladí - to mi připadalo ještě chlípnější. Nicméně tohle "sezení" proběhlo a já žila dál.
Na základní škole jsem pak byla šikanovaná kvůli vzhledu a dobrým známkám, především na druhém stupni, kdy moji spolužáci vcházeli do puberty. Holky si začínaly hledat kluky, ale já zůstávala single a vyhovovalo mi to. Kluci se mi tak možná občas líbili na pohled, ale to bylo všechno. Měla jsem vlastní svět, byla jsem samotář a tak jsem byla nejšťastnější. Vyvinula se u mě sociální fobie a začala jsem se kvůli tomu i zadrhávat v řeči. Když jsem pak přešla na gymnázium, zmizela šikana a nastalo období, kdy mě prostě bavila škola a kluci mě i nadále nezajímali. Samotářem jsem zůstala, po škole jsem vždycky jela rovnou domů a až do konce dne seděla u počítače - pokud jsem tedy neměla taneční trénink; do tance jsem se zamilovala a vydržela jsem u něj až do nástupu na univerzitu.
Zlom přišel v sedmnácti letech, kdy jsem poprvé (a zřejmě i naposledy) ve svém životě měla přímou zkušenost s milostným životem. Seznámila jsem se na internetu s jedním cizincem, kterého jsem znala asi (jen) dva - tři měsíce, když jsme se poprvé viděli naživo. Studoval v Čechách a za pár měsíců se měl vracet do rodné země.
Tohle období, kdy jsme byli "spolu" (pokud se tomu tak vůbec dá říkat), mám ve své paměti podivně rozmazané. Nevybavuji si žádné pocity, které jsem tehdy cítila, jako bych místo vzpomínek měla jakési velké prázdno. Pamatuji si téměř přesně do detailu, co jsme dělali a kam jsme šli, ale nemohu si za žádnou cenu vybavit jeho tvář. Jeho facebookový profil, pokud ještě existuje, jsem prakticky od té doby neviděla. Nejsem si ani jistá, jestli je vůbec ještě naživu. Popíšu Vám ale, co se mezi námi stalo.
Zmínila jsem, že mám tohle období rozmazané. Připadám si, jako bych celou dobu byla pod vlivem nějakých drog, jako kdybych snila, jako kdybych to ani nebyla já. Chovala jsem se tak, jak mi to nebylo nikdy přirozené. (Podotýkám jen, že pod vlivem skutečných drog jsem stoprocentně nebyla, vše jsem vnímala naprosto čistě - tenhle blok přišel až poté, co jsme se rozešli). Proto již nevím přesně, jak se stalo, že jsme se tolik sblížili - můj nejlepší zpětný úsudek byl takový, že jsem byla prostě zvědavá, anebo jsem možná vnitřně chtěla být jako moje spolužačky, které už nějaké zkušenosti měly. Zarážející na celé té záležitosti bylo, že jsem ještě předtím, než jsme se viděli naživo, tušila, jak to celé skončí (a nemýlila jsem se). Tušila jsem, že pokud budeme mít nějaký tělesný kontakt, nebude se mi to líbit a budu si pak připadat nečistá. On pak odjede a už se neuvidíme. Přesto jsem neudělala nic, abych tomu předešla. Nevím proč. Jako kdybych to ani nemohla ovlivnit. Zpětně bych si nikdy nedovolila přijít o svou čistotu - jednoduše nevím, proč jsem si to dovolila.
Každopádně jsme se za ty asi dva měsíce poté, co jsme se rozhodli se vídat i naživo, viděli celkem třikrát (jindy nebyla příležitost). První setkání proběhlo v mém rodném městě; proběhlo nějaké líbání a z jeho strany i doteky. Další dvě setkání už byla ve městě, kde studoval; při druhém jsem přišla o panenství a následující tři měsíce se děsila, že jsem těhotná, při třetím jsme prakticky už jen leželi v posteli, protože jsem mu po předchozí zkušenosti už víc nedovolila. Nemusím asi říkat, že jsem si své poprvé nijak neužila; zároveň mi ale na celé té věci nepřipadalo nic vzrušujícího. On sám mi atraktivní ani vzrušující nepřipadal. Necítila jsem žádnou touhu a dokonce ani nic, co by se podobalo lásce, spíš jen jakousi duševní pohnutku, ať tomu nebráním. Tušila jsem, že děláme věci, které mi vždy připadaly nechutné a nic mi neříkaly, ale z nějakého záhadného důvodu jsem tomu prostě dala volný průběh. Opět říkám, že nevím proč.
Asi za měsíc od naší poslední schůzky odjel zpět do své země a ještě pár týdnů jsme si psali. Pak mi náhle od něj přestaly chodit zprávy a asi za tři týdny od té poslední napsal, že už mi nemůže a nesmí dál psát a že doufá, že se budu opatrovat. Nezajímalo mě, jestli byl upřímný, nebo jestli se mě prostě jen potřeboval zbavit - napsala jsem, že to chápu, a rozloučila jsem se. Neplakala jsem ani netruchlila - čekala jsem, že to tak dopadne, a vlastně mi to spíš vyhovovalo. Byla jsem citově prázdná.
Od té doby jsem žádného partnera neměla (nyní je mi 21 let). Ne že bych neměla nabídky, za poslední roky jsem zkrásněla a často dostávám zprávy od různých mužů, jak jsem krásná (pochopitelně mě to nechává chladnou) a jestli bych tak řečeno neměla zájem (v tom případě ukončuji kontakt), i přátelé mi říkají, že vypadám velmi dobře. Já ale nechci vypadat dobře pro nikoho jiného, jen pro sebe, chci se dobře cítit ve vlastním těle. Na žádné stránky pro dospělé nechodím řekněme už tak od jedenácti let, sama nemám žádnou potřebu milování ani sebeuspokojování.
Co se týče mužů (i žen), necítím žádnou touhu ani přitažlivost. Jediné, co dokážu rozpoznat, je čistá fyzická atraktivita - jinými slovy se mi někdo může líbit na pohled, protože má hezké rysy, vlasy, tělo nebo oči, ale tím to končí. Nemám žádnou potřebu být s někým ve fyzickém kontaktu, popravdě řečeno se mi to hnusí a na jakákoliv sexuální témata jsem dodnes citlivá, pohrdám jakýmikoliv "tělesnostmi", i když lidi s normálním sexuálním životem neodsuzuji. Kdykoli mě někdo osloví s očividným zájmem, napřed mu na rovinu řeknu, že nemám zájem o žádný vztah - lásku jsem za ty roky začala chápat jako jakýsi riskantní podnik, který přináší více problémů, nejistoty, slabosti a zármutku než něco povznášejícího (jinými slovy zápory převažují nad klady). Vidím ji jako břemeno, které v člověku vypěstuje chorobnou závislost na druhé osobě a tím ho oslabuje. Myslím si o sobě, že ani nejsem schopná lásku cítit, neumím si to představit, nejsem ten typ člověka. Nijak mi ani nechybí a nemyslím, že se to v budoucnosti změní. Asi už rok mi maminka čas od času tak nějak jemně naznačí, že ode mě očekává, že budu někdy mít nějakého partnera a rodinu (např. dávali jsme pryč staré hračky a ona chtěla část zachovat - "kdybych třeba, víš, někdy náhodou měla vnoučata" - nebo jsem nedávno dost zhubla a mamka lamentovala, že nebudu mít žádná prsa, která "třeba někdy v budoucnu budeš potřebovat"), ale já si to neumím představit. Děti nechci, nemám je ráda, nevím, jak se o ně starat, a vím, že bych nebyla dobrá matka. Dokonce se mi i zhnusil koncept ženského těla a plodnosti jako takový; snažím se zhubnout, abych ztratila křivky, nechci mít ženské boky ani prsa, nelíbí se mi to, působí to příliš vyzývavě a sexuálně. Nemám ani ráda, když mě někdo označuje jako "ženu" - to slovo mám spojené právě se sexualitou a s něčím smyslným. Snažím se prostě vypadat i působit co nejvíc neutrálně, aby si nikdo nemyslel, že na mě může něco zkoušet.
Tady bych asi ten svůj superdlouhý příspěvek zakončila - děkuji Vám, kteří jste to dočetli až sem. Co myslíte, jsem skutečná asexuálka, anebo se všechno spíš odvíjí od bloku či traumatu (pokud se tomu tak dá říkat) a jsem ve skutečnosti jakási zamrzlá frigidní heterosexuálka? Podotýkám jen, že mi druhé pohlaví nikdy nic neříkalo, nikdy jsem necítila žádnou touhu a muži mě nepřitahovali, maximálně mi připadali vzhledově hezcí, stejně jako ženy. Dovolím si říct, že zažívám prakticky stejné pocity, jako když se heterosexálka dívá na ženu, akorát jsem z mužů trochu víc nervózní, protože vím, že by mě muži mohli oslovit (viz zbytky mé sociální fobie, jsem nervózní, když mám s někým mluvit, zvlášť s mužem) nebo mi potenciálně i ublížit (jen zakořeněný předsudek, o kterém vím, že je iracionální, ale stejně mi vždycky vytane na mysl jako hypotetická, ale ne nemožná šance).
Děkuji Vám všem za jakékoliv odpovědi, budu za ně moc vděčná.
tak jako spousta dalších uživatelů jsem na fóru nová a ráda bych Vám popsala svou situaci, jak se v tuto chvíli vidím. Poprosila bych Vás o názor, jestli se podle následujícího popisu domníváte, že jsem skutečně asexuálka. (Omlouvám se za délku příspěvku, ale nechtěla jsem vynechat žádná fakta.)
Pokud vím, první kontakt se sexualitou jako takovou jsem měla asi tak v deseti - jedenácti letech. Šlo o to, že jsem už jako malá směla na počítač a nějak jsem se tam proklikala na stránky, které jaksi pro děti opravdu nebyly. Jako malá jsem tomu nerozuměla, takže jsem se pak maminky ptala, co znamenají všechna ta podivná slova, která se tam vyskytují. Netřeba říkat, že to maminku dost překvapilo a požádala tatínka, aby mi vysvětlil, jak se věci skutečně mají a aby začal tím, jak se dělají děti. Vysvětlil mi to, jak je ostatně jeho stylem, jasně, přímo, i když samozřejmě s ohledem na můj věk. Věci, které mi popisoval, mi připadaly nechutné. Ta představa mi přišla odporná a brala jsem to jako velké zklamání; do té doby jsem si myslela, že žena prostě otěhotní čistě z lásky a že když se mají dva lidé skutečně rádi, jednoho dne v ženě začne klíčit nový život. Nepomohlo mi ani to, jak mi tatínek říkal, jak muž ženu líbá a hladí - to mi připadalo ještě chlípnější. Nicméně tohle "sezení" proběhlo a já žila dál.
Na základní škole jsem pak byla šikanovaná kvůli vzhledu a dobrým známkám, především na druhém stupni, kdy moji spolužáci vcházeli do puberty. Holky si začínaly hledat kluky, ale já zůstávala single a vyhovovalo mi to. Kluci se mi tak možná občas líbili na pohled, ale to bylo všechno. Měla jsem vlastní svět, byla jsem samotář a tak jsem byla nejšťastnější. Vyvinula se u mě sociální fobie a začala jsem se kvůli tomu i zadrhávat v řeči. Když jsem pak přešla na gymnázium, zmizela šikana a nastalo období, kdy mě prostě bavila škola a kluci mě i nadále nezajímali. Samotářem jsem zůstala, po škole jsem vždycky jela rovnou domů a až do konce dne seděla u počítače - pokud jsem tedy neměla taneční trénink; do tance jsem se zamilovala a vydržela jsem u něj až do nástupu na univerzitu.
Zlom přišel v sedmnácti letech, kdy jsem poprvé (a zřejmě i naposledy) ve svém životě měla přímou zkušenost s milostným životem. Seznámila jsem se na internetu s jedním cizincem, kterého jsem znala asi (jen) dva - tři měsíce, když jsme se poprvé viděli naživo. Studoval v Čechách a za pár měsíců se měl vracet do rodné země.
Tohle období, kdy jsme byli "spolu" (pokud se tomu tak vůbec dá říkat), mám ve své paměti podivně rozmazané. Nevybavuji si žádné pocity, které jsem tehdy cítila, jako bych místo vzpomínek měla jakési velké prázdno. Pamatuji si téměř přesně do detailu, co jsme dělali a kam jsme šli, ale nemohu si za žádnou cenu vybavit jeho tvář. Jeho facebookový profil, pokud ještě existuje, jsem prakticky od té doby neviděla. Nejsem si ani jistá, jestli je vůbec ještě naživu. Popíšu Vám ale, co se mezi námi stalo.
Zmínila jsem, že mám tohle období rozmazané. Připadám si, jako bych celou dobu byla pod vlivem nějakých drog, jako kdybych snila, jako kdybych to ani nebyla já. Chovala jsem se tak, jak mi to nebylo nikdy přirozené. (Podotýkám jen, že pod vlivem skutečných drog jsem stoprocentně nebyla, vše jsem vnímala naprosto čistě - tenhle blok přišel až poté, co jsme se rozešli). Proto již nevím přesně, jak se stalo, že jsme se tolik sblížili - můj nejlepší zpětný úsudek byl takový, že jsem byla prostě zvědavá, anebo jsem možná vnitřně chtěla být jako moje spolužačky, které už nějaké zkušenosti měly. Zarážející na celé té záležitosti bylo, že jsem ještě předtím, než jsme se viděli naživo, tušila, jak to celé skončí (a nemýlila jsem se). Tušila jsem, že pokud budeme mít nějaký tělesný kontakt, nebude se mi to líbit a budu si pak připadat nečistá. On pak odjede a už se neuvidíme. Přesto jsem neudělala nic, abych tomu předešla. Nevím proč. Jako kdybych to ani nemohla ovlivnit. Zpětně bych si nikdy nedovolila přijít o svou čistotu - jednoduše nevím, proč jsem si to dovolila.
Každopádně jsme se za ty asi dva měsíce poté, co jsme se rozhodli se vídat i naživo, viděli celkem třikrát (jindy nebyla příležitost). První setkání proběhlo v mém rodném městě; proběhlo nějaké líbání a z jeho strany i doteky. Další dvě setkání už byla ve městě, kde studoval; při druhém jsem přišla o panenství a následující tři měsíce se děsila, že jsem těhotná, při třetím jsme prakticky už jen leželi v posteli, protože jsem mu po předchozí zkušenosti už víc nedovolila. Nemusím asi říkat, že jsem si své poprvé nijak neužila; zároveň mi ale na celé té věci nepřipadalo nic vzrušujícího. On sám mi atraktivní ani vzrušující nepřipadal. Necítila jsem žádnou touhu a dokonce ani nic, co by se podobalo lásce, spíš jen jakousi duševní pohnutku, ať tomu nebráním. Tušila jsem, že děláme věci, které mi vždy připadaly nechutné a nic mi neříkaly, ale z nějakého záhadného důvodu jsem tomu prostě dala volný průběh. Opět říkám, že nevím proč.
Asi za měsíc od naší poslední schůzky odjel zpět do své země a ještě pár týdnů jsme si psali. Pak mi náhle od něj přestaly chodit zprávy a asi za tři týdny od té poslední napsal, že už mi nemůže a nesmí dál psát a že doufá, že se budu opatrovat. Nezajímalo mě, jestli byl upřímný, nebo jestli se mě prostě jen potřeboval zbavit - napsala jsem, že to chápu, a rozloučila jsem se. Neplakala jsem ani netruchlila - čekala jsem, že to tak dopadne, a vlastně mi to spíš vyhovovalo. Byla jsem citově prázdná.
Od té doby jsem žádného partnera neměla (nyní je mi 21 let). Ne že bych neměla nabídky, za poslední roky jsem zkrásněla a často dostávám zprávy od různých mužů, jak jsem krásná (pochopitelně mě to nechává chladnou) a jestli bych tak řečeno neměla zájem (v tom případě ukončuji kontakt), i přátelé mi říkají, že vypadám velmi dobře. Já ale nechci vypadat dobře pro nikoho jiného, jen pro sebe, chci se dobře cítit ve vlastním těle. Na žádné stránky pro dospělé nechodím řekněme už tak od jedenácti let, sama nemám žádnou potřebu milování ani sebeuspokojování.
Co se týče mužů (i žen), necítím žádnou touhu ani přitažlivost. Jediné, co dokážu rozpoznat, je čistá fyzická atraktivita - jinými slovy se mi někdo může líbit na pohled, protože má hezké rysy, vlasy, tělo nebo oči, ale tím to končí. Nemám žádnou potřebu být s někým ve fyzickém kontaktu, popravdě řečeno se mi to hnusí a na jakákoliv sexuální témata jsem dodnes citlivá, pohrdám jakýmikoliv "tělesnostmi", i když lidi s normálním sexuálním životem neodsuzuji. Kdykoli mě někdo osloví s očividným zájmem, napřed mu na rovinu řeknu, že nemám zájem o žádný vztah - lásku jsem za ty roky začala chápat jako jakýsi riskantní podnik, který přináší více problémů, nejistoty, slabosti a zármutku než něco povznášejícího (jinými slovy zápory převažují nad klady). Vidím ji jako břemeno, které v člověku vypěstuje chorobnou závislost na druhé osobě a tím ho oslabuje. Myslím si o sobě, že ani nejsem schopná lásku cítit, neumím si to představit, nejsem ten typ člověka. Nijak mi ani nechybí a nemyslím, že se to v budoucnosti změní. Asi už rok mi maminka čas od času tak nějak jemně naznačí, že ode mě očekává, že budu někdy mít nějakého partnera a rodinu (např. dávali jsme pryč staré hračky a ona chtěla část zachovat - "kdybych třeba, víš, někdy náhodou měla vnoučata" - nebo jsem nedávno dost zhubla a mamka lamentovala, že nebudu mít žádná prsa, která "třeba někdy v budoucnu budeš potřebovat"), ale já si to neumím představit. Děti nechci, nemám je ráda, nevím, jak se o ně starat, a vím, že bych nebyla dobrá matka. Dokonce se mi i zhnusil koncept ženského těla a plodnosti jako takový; snažím se zhubnout, abych ztratila křivky, nechci mít ženské boky ani prsa, nelíbí se mi to, působí to příliš vyzývavě a sexuálně. Nemám ani ráda, když mě někdo označuje jako "ženu" - to slovo mám spojené právě se sexualitou a s něčím smyslným. Snažím se prostě vypadat i působit co nejvíc neutrálně, aby si nikdo nemyslel, že na mě může něco zkoušet.
Tady bych asi ten svůj superdlouhý příspěvek zakončila - děkuji Vám, kteří jste to dočetli až sem. Co myslíte, jsem skutečná asexuálka, anebo se všechno spíš odvíjí od bloku či traumatu (pokud se tomu tak dá říkat) a jsem ve skutečnosti jakási zamrzlá frigidní heterosexuálka? Podotýkám jen, že mi druhé pohlaví nikdy nic neříkalo, nikdy jsem necítila žádnou touhu a muži mě nepřitahovali, maximálně mi připadali vzhledově hezcí, stejně jako ženy. Dovolím si říct, že zažívám prakticky stejné pocity, jako když se heterosexálka dívá na ženu, akorát jsem z mužů trochu víc nervózní, protože vím, že by mě muži mohli oslovit (viz zbytky mé sociální fobie, jsem nervózní, když mám s někým mluvit, zvlášť s mužem) nebo mi potenciálně i ublížit (jen zakořeněný předsudek, o kterém vím, že je iracionální, ale stejně mi vždycky vytane na mysl jako hypotetická, ale ne nemožná šance).
Děkuji Vám všem za jakékoliv odpovědi, budu za ně moc vděčná.
Když mrkneš na jiné zpovědi, tak uvidíš rozdíl co se týče holek, které si zaměňují asexualitu za různé bloky, traumata, strach z intimity, nedůvěru v samu sebou apod. 
