Ahoj.

[Jul-diskusni-forum-iana]

Zdravím všechny. Mám potřebu se někomu svěřit a připadá mi, že jsem našla to správné místo.

OK, takže je mi osmnáct let. Nejsem si jistá, jestli v tomhle věku můžu mít úplně jasno ohledně svojí orientace, ale s největší pravděpodobností jsem asexuál.

Teprve asi před půl rokem jsem zjistila, že asexulita může znamenat i absenci pohlavního zájmu - do té doby jsem si myslela, že asexualita = prostě jenom neadresná touha. V tu chvíli jsem měla dojem, že ze mě opadl hrozný přetlak, který jsem si do té doby uvědomovala jenom zastřeně, a všechno mi tak nějak začalo dávat smysl. Strašně se mi ulevilo a dá se říci, že jsem z toho měla fakt radost, protože mi došlo, že to, co cítím, cítit MŮŽU, že se to cítit DÁ. Jako by to někdo legalizoval.

Představa pohlavního vztahu se mi vždycky tak nějak příčila, i když jsem dlouho byla přesvědčena, že nějakou touhu člověk cítit musí, že jinak to ani fyziologicky nejde. Dost mě mátl můj vlastní případ.    

Ve dvanácti se mi rodiče snažili vštípit základní povědomí o fyzických vztazích. V tom věku je zřejmě normální, že mi z toho bylo trochu špatně, tělesně i duševně. Nedlouho potom po mně (celkem neškodně) vztáhl ruku můj kamarád (taky 12 let), ale já od té doby trpím úzkostmi. V podstatě se mě ani nedotknul, nevím, co je se mnou špatně, ale doteď je mi z toho zle a mám slzy v očích, když na to myslím. Možná je "trauma" moc silné slovo, ale určitě na to nezapomenu.

Je mi jasné, že ve mně ten odpor nevyvolal on (!), pociťovala jsem ho už od prvního teoretického seznámení s problematikou, ale posílilo to můj starch ze vztahů. Teď, když se se mnou někdo pokouší flirtovat, je mi úzko a někdy mám dokonce závrať a hrozný pocit provinilosti.

Už v patnácti jsem dospěla k rozhodnutí, že s nikým nebudu spát, protože nechci.

Přitom by mi vůbec nevadil čistě citový a intelektuální vztah, naopak. Mám přátele obojího pohlaví a nedělá mi problém obejmout kluka-kamaráda, když vím, že ode mě nic nečeká.

Ale spát s někým, to prostě ne. Ta představa je mi odporná (nebo alespoň nepřirozená, když si to nepředstavuji a jenom nad tím rozumově uvažuji).

Občas se s něčím částečně svěřím sestře (je jí jen 15, takže to samozřejmě nemůže chápat v celém rozsahu). Rodičům jsem nikdy nic neřekla (nesvěřuji se jim s ničím) a přátelům jsem to jenom naznačila. Jsem hrozně ráda, že tady mám naději najít někoho, kdo mě vyslechne a snad pochopí. Díky.

[sum-diskusni-forum-avA]

Ahoj Juliano , určitě jsi na těchto stránkách dobře, chápu Tvojí úlevu, když ses někde "našla" a zjistilas, že v tom nejsi zdaleka sama a to docela brzo, vzhledem k Tvému věku. Mně je 43 let, přes 20 let jsem byla vdaná, ale asi až před dvěma roky jsem si uvědomila, že bude něco trochu jinak. Když jsem "šla" pomalu zpátky v letech, tak jsem si uvědomovala, že už to ve mně bylo dřív. Na střední škole, když si holky v pondělí vyprávěly zážitky (sexuální ) z víkendu, tak jsem byla mimo. Vůbec jsem neměla chuť to zkoušet, představovala jsem si hned, jak budu těhotná. Osvěta v tomto směru byla nulová, rodiče si s námi o tom vůbec nepovídali, nebyl internet atd. O panenství jsem přišla v osmnácti, po ročním chození s mým budoucím manželem, on byl panic, byla to hrůza, nechápala jsem, co na tom kdo vidí. Ale v manželství jsme si vyhověli, občas, on měl taky určitý problém, sex nějak zvlášť nevyžadoval, takže jsem si připadala "normálně". Po rozvodu, který proběhl po vzájemné dohodě, prostě jsme se odcizili, sex v tom nehrál žádnou roli, jsem si našla jiného partnera, vídali jsme se jen o víkendu, taky nebyl nějak zvlášť sexuchtivý, tak se to dalo přežít , ale už se mi zdálo, že něco není v pořádku. Nakonec jsme se rozešli, sex už v tom hrál trochu roli, ale zjistila jsem, že je to primitiv, tak jsem to ukončila. Až další partner mi otevřel oči. Byl hodně náruživý, klidně to chtěl i 3x denně, já, abych ho hned neodradila nebo neztratila, jsem předstírala vášeň a orgasmus. Bylo to hrozné!!! Ale jinak ten vztah byl fajn, tak jsem "držela" a vydržela, až jednou...napsala jsem mu vzkaz, že už s ním nemůžu být. Psal mi, volal, nosil mi kytky ke dveřím, strašně mě chtěl zpátky, věřím, že mě opravdu miloval, tak jsem se nechala ukecat, ale řekla jsem mu o tom sexu. Chvíli nechápal, popovídali jsme si o tom, on řekl, že to zvládne, prostě ubere, no snažili jsme se 2 roky, já vydržet, on ubrat, ale nešlo to. Poslední dobou měl pocit, že mě znásilňuje, jasný, že chlap potřebuje odezvu. Nakonec navrhl měsíční pauzu, asi hodně bojoval sám se sebou, nakonec mi řekl, že si našel ženskou na sex, věděl, že ve chvíli, kdy mi to řekne, bude konec, ale nemohl si pomoci. Bylo to děsné, brečeli jsme si v náručí, strašná situace, ale jiné řešení neexistovalo, kompromis v sexu nejde...Teď jsme přátelé, píšeme si, občas se vídáme, vyrazíme někam spolu, je to zvláštní...Tolik můj příběh a vlastní zkušenost s tím, že "sexuál" s asexuálem dlouho nevydrží, i když se moc snaží, jeden z nich to nakonec nezvládne...
Tak přeji hodně štěstí v životě, jsi mladá, máš toho před sebou ještě moc...Zdraví Lída

[Jul-diskusni-forum-iana]

Moc děkuji. Pokud jde o vztah asexuála a "normálního" člověka, bylo mi tak nějak jasné, že to nejde, i když se obě strany snaží. Tvůj příběh je hodně silný důkaz. Z tohohle úhlu pohledu asi máme dost smutný úděl.
Každopádně fakt, že je nás víc, člověka povzbudí. Také přeji hodně štěstí.

[Maghi-diskusni-forum-cal123]

Taky je možnost, že sis vytvořila "jen" blok. Plus je samozřejmě i otázka, jak by to bylo, kdybys byla delší čas s někým, koho bys měla ráda.

[Jul-diskusni-forum-iana]

Taky je možnost, že sis vytvořila "jen" blok. Plus je samozřejmě i otázka, jak by to bylo, kdybys byla delší čas s někým, koho bys měla ráda.

Jenomže mně se kluci (ani holky) prostě nelíbí a nezajímají mě jako potenciální partneři. Opravdu pochybuji, že bych někoho dokázala mít ráda tímhle způsobem. Neumím si to ani představit. Myslím, že "zdravý" člověk v sobě pociťuje alespoň schopnost k lásce, kdežto já jsem nikdy v životě při pohledu na kluka nepřemýšlela, jestli "se mi líbí" (což jsem si uvědomila až zpětně). Jsou mi prostě úplně fuk. I když se v sobě snažím úmyslně vyvolat nějaký zájem (třeba i platonický), zvrhne se to v něco komického, absurdního. A také jsem přesvědčena, že člověk, který má jen blok, tím trpí, kdežto já jsem se svým chladem k druhého pohlaví dokonale spokojená a trápí mě jenom to, když ode mě někdo chce něco nad rámec kamarádských vztahů.

[ke-diskusni-forum-x!k]

To je zvlastni. Ale v podstate to mas asi snazsi. Proste ti to muze byt ukradene, jen zel musis zajemce porad nejak zdvorile odhanet.

[Maghi-diskusni-forum-cal123]

Když jsi psala, že by Ti nevadil čistě intelektuální/citový vztah + že máš i přátele, tak jsem si říkal, že bys případně asi o partnera stála, respektive jej dokázala mít. Nikoliv blok ve smyslu chladnosti, ale ve smyslu strachu z intimností (a rovnou raději píši, že tím nemyslím jen různé formy sexu, ale jakékoliv intimnosti, které tak dotyčný vidí - třeba i držení za ruku).

[Jul-diskusni-forum-iana]

Když jsi psala, že by Ti nevadil čistě intelektuální/citový vztah + že máš i přátele, tak jsem si říkal, že bys případně asi o partnera stála, respektive jej dokázala mít. Nikoliv blok ve smyslu chladnosti, ale ve smyslu strachu z intimností (a rovnou raději píši, že tím nemyslím jen různé formy sexu, ale jakékoliv intimnosti, které tak dotyčný vidí - třeba i držení za ruku).

Přátele mám, ale právě že "jen" přátele. Když jsem mluvila o vztahu... to je právě ten problém. Navázat nějaký vztah bych dokázala, ale myslím, že by se mu ani nedalo říkat "partnerský". Zkrátka něco mezi přátelstvím a partnerstvím. Nevím, jak to přesně vysvětlit, ale kamarádka mi říkala, že pro to existuje název "queerplatonický vztah".