Komu se tento můj román nechce číst, stačí mu vědět jen to že jsem "Introvertní demisexuálka s hlavou v oblacích..." 
A teď pro ty, který si to přečíst chtějí...
Sice jsem už o sobě něco málo napsala do "otázky a odpovědi" ale možná by bylo fajn napsat něco víc a vynechat ty dotazy a všechno kolem... Vždycky jsem si připadala jiná než ostatní a asi jsem i vždycky byla... Jen jsem si myslela, že to třeba jednou přejde... Ale teď už mám pocit, že už to asi lepší nebude...
Když jsem byla malá, myslela jsem si že se jednoho dne zamiluju, vdám se, budu mít děti a budu prostě jako každá jiná. Jenže když roky plynuly a všude kolem mě se scházeli a rozcházeli, zjistila jsem že to není nic pro mě... Bohužel jsem byla čím dál víc středem debat "proč jsem sama, proč nikoho nemám a co se s tím dá dělat..."
To, že mě prostě neláká s někým chodit, jen tak, aby se neřeklo, nikdo nechápal... Prostě si řekli že jsem buď divná a nebo že jsem na holky (protože když nemám chlapa, tak co jiného by je napadlo)...
Řekla jsem si zkusím to, jenže v okolí mě nikdy nikdo nějak nebral a jediná možnost byla zkoušet se seznámit po internetu... Byla to vždycky katastrofa... V mým začátcích mě ani nikdo nechtěl a i když bych dnes měla nápadníků značně více, nemám zájem já... Jako kdyby ti chlapy měli na čele napsané "chci se s tebou jen vyspat" nebo "je mi jedno jestli budu mít tebe a nebo nějakou z x jiných"... Když už tam aspoň malé sympatie byli, stejně jsem je odradila, buď tím že jsem nechtěla na kafe a nebo něčím, co jsem řekla... prostě marná sláva, stalo se mi to tolikrát, že bych to ani nespočítala...
Začala jsem uvažovat, kde je problém... Jsem moc náročná? Možná i jsem, ale vždycky jsem chtěla zažít něco víc, chtěla jsem aby přeskočila nějaká jiskra, abych potkala člověka co mi prostě poplete hlavu... A v hlavě mi vždy naskočil jen jeden... Ale to se musím vrátit pár let zpátky...
Když mi bylo 14, dávala v televizi jeden seriál, který se mi moc líbil... Byl tam jeden krásný příběh jednoho páru... a jelikož jsem vždycky měla bujnou fantazii, začala jsem přemýšlet o tom, jak jejich příběh lásky asi dopadne... Jelikož se mi dotyčný hrdina líbil, ne jen vzhledově ale i charakterově, tak mě tohle moje vymýšlení dost bavilo... a ani nevím, jak se stalo, že jsem ze najednou z "autora" stala tou hrdinkou ze seriálu a jeho si představovala jako svého partnera... prostě se to zvrtlo a já se poprvé v životě opravdu zamilovala...
Vím to, nebylo to jako když se mi líbil třeba nějaký zpěvák, jako když si řeknu o nějakém herci že je to kus... prostě to bylo víc... a moje fantazie a možnost, vidět ho v televizi mi způsobila to, že jsem byla zamilovaná až po uši... Kdo by to řekl... Myslela jsem si, že to třeba přejde, až seriál skončí... až se příběh vyřeší... Jenže seriál skončil, ale pro mě příběh pokračoval dál a dál... Připadalo mi to dost nevinné, přece jen jsem si říkala že brzy určitě potkám toho pana pravého a na mého imaginárního miláčka zapomenu...
Tento rok už to bude deset let... a já jsem stále sama, a o mém "idolu z puberty" můžu říct jen tolik, že je to jediný chlap, kterého jsem kdy v životě opravdu chtěla, se vším všudy, ve všem... Možná jsem zralá na to, abych se šla léčit, že jsem prostě cvok... Ale ani jednou se mi nestalo, aby mi někdo stál za to, abych mu dala šanci... abych ho vážně chtěla... Asi si teď říkáte, že ten můj idol musel být dokonalej a já teď nejsem schopná snést někoho nedokonalého, ale on vůbec nebyl dokonalý, jenže mě přišel jako chlap, kterého jsem si vždy představovala, jako svoji lásku... že ve finále není moc skutečný, je bohužel věc, se kterou jsem už tolik nepočítala...
Až tady jsem zjistila, že není zase tak divné chtít někoho jen z lásky... Vlastně mi to přišlo vždy normální - někoho poznat, zamilovat se a pak přijde i to statní... Jenže kdo na to v dnešní době hraje? Asi skoro nikdo... Představa, že bych teď šla s někým na rande, pokecala s ním hodinku, dvě a pak s ním skončila v posteli... hmm, zvedá se mi z toho žaludek... Možná kdyby ne, tak by se mi to už párkrát v životě stalo, ale já taková nejsem... K lidem nemám důvěru a své blízké (ať už přátele nebo z rodiny) bych spočítala možná i na prstech... Možná i tohle tomu všemu "pomáhá"... když nikomu nedám šanci, nikoho nepoznám a když nikoho nepoznám, už nikdy nebudu znovu milovat... a ani nebudu mít s nikým vztah se vším všudy... Ale pořád je to lepší, než být s někým, kdo by pro mě neznamenal nic... a ani já pro něj...
A to jsem prostě celá já, divná, šílená, jak jen chcete...
A teď pro ty, který si to přečíst chtějí...Sice jsem už o sobě něco málo napsala do "otázky a odpovědi" ale možná by bylo fajn napsat něco víc a vynechat ty dotazy a všechno kolem... Vždycky jsem si připadala jiná než ostatní a asi jsem i vždycky byla... Jen jsem si myslela, že to třeba jednou přejde... Ale teď už mám pocit, že už to asi lepší nebude...
Když jsem byla malá, myslela jsem si že se jednoho dne zamiluju, vdám se, budu mít děti a budu prostě jako každá jiná. Jenže když roky plynuly a všude kolem mě se scházeli a rozcházeli, zjistila jsem že to není nic pro mě... Bohužel jsem byla čím dál víc středem debat "proč jsem sama, proč nikoho nemám a co se s tím dá dělat..."
To, že mě prostě neláká s někým chodit, jen tak, aby se neřeklo, nikdo nechápal... Prostě si řekli že jsem buď divná a nebo že jsem na holky (protože když nemám chlapa, tak co jiného by je napadlo)... Řekla jsem si zkusím to, jenže v okolí mě nikdy nikdo nějak nebral a jediná možnost byla zkoušet se seznámit po internetu... Byla to vždycky katastrofa... V mým začátcích mě ani nikdo nechtěl a i když bych dnes měla nápadníků značně více, nemám zájem já... Jako kdyby ti chlapy měli na čele napsané "chci se s tebou jen vyspat" nebo "je mi jedno jestli budu mít tebe a nebo nějakou z x jiných"... Když už tam aspoň malé sympatie byli, stejně jsem je odradila, buď tím že jsem nechtěla na kafe a nebo něčím, co jsem řekla... prostě marná sláva, stalo se mi to tolikrát, že bych to ani nespočítala...
Začala jsem uvažovat, kde je problém... Jsem moc náročná? Možná i jsem, ale vždycky jsem chtěla zažít něco víc, chtěla jsem aby přeskočila nějaká jiskra, abych potkala člověka co mi prostě poplete hlavu... A v hlavě mi vždy naskočil jen jeden... Ale to se musím vrátit pár let zpátky...
Když mi bylo 14, dávala v televizi jeden seriál, který se mi moc líbil... Byl tam jeden krásný příběh jednoho páru... a jelikož jsem vždycky měla bujnou fantazii, začala jsem přemýšlet o tom, jak jejich příběh lásky asi dopadne... Jelikož se mi dotyčný hrdina líbil, ne jen vzhledově ale i charakterově, tak mě tohle moje vymýšlení dost bavilo... a ani nevím, jak se stalo, že jsem ze najednou z "autora" stala tou hrdinkou ze seriálu a jeho si představovala jako svého partnera... prostě se to zvrtlo a já se poprvé v životě opravdu zamilovala...
Vím to, nebylo to jako když se mi líbil třeba nějaký zpěvák, jako když si řeknu o nějakém herci že je to kus... prostě to bylo víc... a moje fantazie a možnost, vidět ho v televizi mi způsobila to, že jsem byla zamilovaná až po uši... Kdo by to řekl... Myslela jsem si, že to třeba přejde, až seriál skončí... až se příběh vyřeší... Jenže seriál skončil, ale pro mě příběh pokračoval dál a dál... Připadalo mi to dost nevinné, přece jen jsem si říkala že brzy určitě potkám toho pana pravého a na mého imaginárního miláčka zapomenu... Tento rok už to bude deset let... a já jsem stále sama, a o mém "idolu z puberty" můžu říct jen tolik, že je to jediný chlap, kterého jsem kdy v životě opravdu chtěla, se vším všudy, ve všem... Možná jsem zralá na to, abych se šla léčit, že jsem prostě cvok... Ale ani jednou se mi nestalo, aby mi někdo stál za to, abych mu dala šanci... abych ho vážně chtěla... Asi si teď říkáte, že ten můj idol musel být dokonalej a já teď nejsem schopná snést někoho nedokonalého, ale on vůbec nebyl dokonalý, jenže mě přišel jako chlap, kterého jsem si vždy představovala, jako svoji lásku... že ve finále není moc skutečný, je bohužel věc, se kterou jsem už tolik nepočítala...
Až tady jsem zjistila, že není zase tak divné chtít někoho jen z lásky... Vlastně mi to přišlo vždy normální - někoho poznat, zamilovat se a pak přijde i to statní... Jenže kdo na to v dnešní době hraje? Asi skoro nikdo... Představa, že bych teď šla s někým na rande, pokecala s ním hodinku, dvě a pak s ním skončila v posteli... hmm, zvedá se mi z toho žaludek...
Možná kdyby ne, tak by se mi to už párkrát v životě stalo, ale já taková nejsem... K lidem nemám důvěru a své blízké (ať už přátele nebo z rodiny) bych spočítala možná i na prstech... Možná i tohle tomu všemu "pomáhá"... když nikomu nedám šanci, nikoho nepoznám a když nikoho nepoznám, už nikdy nebudu znovu milovat... a ani nebudu mít s nikým vztah se vším všudy... Ale pořád je to lepší, než být s někým, kdo by pro mě neznamenal nic... a ani já pro něj...A to jsem prostě celá já, divná, šílená, jak jen chcete...
