06. 04. 2018, 19:29:26
Ahoj,
v prvé řadě jsem ráda, že jsem konečně sebrala odvahu se svěřit. O tomto fóru vím už nějakou dobu a registrovaná jsem, taky už asi 2-3 měsíce, ale až teď se dostavila odvaha.
To, že se na svět dívám trochu jinak než ostatní jsem věděla snad odjakživa. Jen jsem moc nevěděla, čím to vlastně je. A ten fakt, že jsem asexuál vím od svých sedmnácti. Jenže, jak už to bývá, nic není nikdy jednoduché. Když jsem se s tím svěřila jedné z nejbližších kamarádek, tak jediné čeho jsem se dočkala byl nesouhlas a řeči typu: "To není pravda, jsi normální heterosexuál a jen jsi nepotkala toho pravýho.... atd." A vlastně do dnešní doby nevím, jestli jsem jí věřila a nebo jsem se bála a nechala to prostě volně plynout, abych se tím nemusela zabývat a poslouchat jiné verze toho samého od ostatních... Prostě jsem to neřešila. Svým způsobem jsem zkoušela si najít přítele. Jenže nikdy to nefungovalo déle než pár měsíců (samozřejmě na kamarádské úrovni, což mi nevadilo, ale cítila jsem z jejich strany určitý tlak po sexuální stránce, jenže mě to prostě nic neříká. A když už jsem něco cítila, tak to bylo naprosto minimální a to mě prostě jen otravovalo. Nic víc. Ale zkuste to vysvětlit nadrženému heterosexuálovi.) A tak jsem byla radši sama. I když jsem svým způsobem toužila někoho mít. Skoro všichni v mém okolí někoho začínali mít (což se časem nemění, pouze se to stupňuje...) a já to chtěla taky. S ohlédnutím, vlastně nevím, jestli jsem se do "vztahů" nutila, jen kvůli té hlodající závisti po blízkosti, kterou ostatní sdíleli. O čemž vím, že to asi nikdy nezískám. Ale je to ten nejpravděpodobnější důvod. A i když jsem si někoho na chvíli našla, zjistila jsem, že i přesto, že jsme se rozuměli, tak tam vždycky bylo TO něco.. Co jsem ani nedokázali definovat a rozdělovalo nás to. Vlastně i možná díky tomu, musím přiznat, že jsem celou dobu přemýšlela nad tím, co teda vlastně jsem - hetero-, bi-, demi-. A nakonec jsem došla k tomu samému, co jsem věděla na samém začátku - Jsem ASEXUÁL s heterosexuální preferencí. I když mi to trvalo skoro čtyři roky, si to v hlavě ujasnit a přestat utíkat sama před sebou. Jsem ráda, že jsem konečně našla odvahu. A paradoxem je, že mi v tom pomohl bývalý "vztah" (nebo ať to bylo, co to bylo...). Přesto vím, že s největší pravděpodobností přijdu o pár lidí, kteří to nedokáží přijmout a pochopit.
Jsem na sebe pyšná a už nebudu utíkat a schovávat se. Tohle jsem prostě já, ať se to někomu líbí nebo ne!
v prvé řadě jsem ráda, že jsem konečně sebrala odvahu se svěřit. O tomto fóru vím už nějakou dobu a registrovaná jsem, taky už asi 2-3 měsíce, ale až teď se dostavila odvaha.
To, že se na svět dívám trochu jinak než ostatní jsem věděla snad odjakživa. Jen jsem moc nevěděla, čím to vlastně je. A ten fakt, že jsem asexuál vím od svých sedmnácti. Jenže, jak už to bývá, nic není nikdy jednoduché. Když jsem se s tím svěřila jedné z nejbližších kamarádek, tak jediné čeho jsem se dočkala byl nesouhlas a řeči typu: "To není pravda, jsi normální heterosexuál a jen jsi nepotkala toho pravýho.... atd." A vlastně do dnešní doby nevím, jestli jsem jí věřila a nebo jsem se bála a nechala to prostě volně plynout, abych se tím nemusela zabývat a poslouchat jiné verze toho samého od ostatních... Prostě jsem to neřešila. Svým způsobem jsem zkoušela si najít přítele. Jenže nikdy to nefungovalo déle než pár měsíců (samozřejmě na kamarádské úrovni, což mi nevadilo, ale cítila jsem z jejich strany určitý tlak po sexuální stránce, jenže mě to prostě nic neříká. A když už jsem něco cítila, tak to bylo naprosto minimální a to mě prostě jen otravovalo. Nic víc. Ale zkuste to vysvětlit nadrženému heterosexuálovi.) A tak jsem byla radši sama. I když jsem svým způsobem toužila někoho mít. Skoro všichni v mém okolí někoho začínali mít (což se časem nemění, pouze se to stupňuje...) a já to chtěla taky. S ohlédnutím, vlastně nevím, jestli jsem se do "vztahů" nutila, jen kvůli té hlodající závisti po blízkosti, kterou ostatní sdíleli. O čemž vím, že to asi nikdy nezískám. Ale je to ten nejpravděpodobnější důvod. A i když jsem si někoho na chvíli našla, zjistila jsem, že i přesto, že jsme se rozuměli, tak tam vždycky bylo TO něco.. Co jsem ani nedokázali definovat a rozdělovalo nás to. Vlastně i možná díky tomu, musím přiznat, že jsem celou dobu přemýšlela nad tím, co teda vlastně jsem - hetero-, bi-, demi-. A nakonec jsem došla k tomu samému, co jsem věděla na samém začátku - Jsem ASEXUÁL s heterosexuální preferencí. I když mi to trvalo skoro čtyři roky, si to v hlavě ujasnit a přestat utíkat sama před sebou. Jsem ráda, že jsem konečně našla odvahu. A paradoxem je, že mi v tom pomohl bývalý "vztah" (nebo ať to bylo, co to bylo...). Přesto vím, že s největší pravděpodobností přijdu o pár lidí, kteří to nedokáží přijmout a pochopit.
Jsem na sebe pyšná a už nebudu utíkat a schovávat se. Tohle jsem prostě já, ať se to někomu líbí nebo ne!
. 
Prostě to pro nás není. Co bychom z toho života měli, kdybychom furt sexovali? Je mi jasný, že ten tlak společnosti dělá své, ale vždycky je potřeba žít podle toho, jak to sami cítíme, abychom byli spokojení. Je dobře, že jsi se našla. Takhle, jak to máš ty, to má spoustu asexuálů, a pro nás je to jen dobře. Máme klid od všeho, co musí řešit běžní sexuálové 
