30. 03. 2012, 01:39:36
Tak si tu asi čtrnáct dní pročítám tyto stránky a dospěla jsem k názoru, že v mém světě je vše v pořádku. Díky 
Slušnost mi velí se tu taky představit a něco málo o sobě napsat. Jsem dost samorost, to jsem o sobě věděla vždy, ale za dob mého dospívání nebyly možnosti, jak se dostat k informacím tak, jak je tomu dnes v době internetu, takže si člověk o sobě pouze řekl jsem "divná" a hotovo. Dětství jakž takž bezproblémové, včetně několika platonických lásek. Na střední taky žádné drama, protože jsme se nějak všichni soustředili na školu a kamarádství, takže jsem nepociťovala nějakou vykořeněnost. Osamělost jsem začala pociťovat v 19letech, kdy jsem se odstěhovala od rodičů za prací do jiného města, ale měla jsem štěstí a docela brzy jsem se poznala se svým prvním klukem, který byl milý, chytrý a .....sexuchtivý. Naštěstí jsme bydleli každý v jiném městě a viděli se pouze o víkendech, takže se to dalo vydržet. Trvalo to dva roky. Poté proběhlo několik omylů, kdy jsem se snažila přesvědčit samu sebe, že sex je naprosto úžasná a zábavná věc Pak přišel můj druhý (šestiletý vztah), kdy jsem se opravdu snažila, protože s přítelem jsme si jinak rozuměli. Bohužel čím dál, tím víc se mi znechucoval svým neustálým vynucováním si sexu i když jsem nechtěla. Ale, aby byl klid a nehádali jsme se, tak jsem nakonec svolila. Naštěstí, protože jsem tou dobou nastoupila na vysokou, tak se frekvence poněkud snížila a možná i proto nám vztah vydržel tak dlouho. Po rozchodu jsem se i podle moudrých rad utěšovala tím, že sexualita se u žen mnohdy rozvíjí až po třicátém roku života. Mno, abych to zkrátila, již 7 let jsem po údajném ženském sexuálním "rozpuku" a nic. Na sex nemám chuť, nechybí mi, žiju sama. I přesto jsem vyzkoušela ještě několikrát sex na jednu noc, jako bych sama sebe ještě chtěla přesvědčit. Taky jeden krátký vztah s ženatým mužem. Sobecky musím prohlásit, že pro mě vyhovující, protože na sex měl doma manželku a mě věnoval platoničtější část svého já Dnes je naštěstí jiná doba, velmi tolerantní k různým odlištnostem a moje motto "žít a nechat žít" není naštěstí nikým narušováno. Asi mám štěstí na přátele i rodinu.Takže....můj svět je v pořádku Teď i díky vám. A navíc začínám věřit tomu, že někde ta moje spřízněná duše, kterou nesvazují pouze sexuální pudy někde po tomhle světě běhá Doufám, že někteří z vás dočetli až do konce, je to poněkud delší, než jsem zamýšlela :
Slušnost mi velí se tu taky představit a něco málo o sobě napsat. Jsem dost samorost, to jsem o sobě věděla vždy, ale za dob mého dospívání nebyly možnosti, jak se dostat k informacím tak, jak je tomu dnes v době internetu, takže si člověk o sobě pouze řekl jsem "divná" a hotovo. Dětství jakž takž bezproblémové, včetně několika platonických lásek. Na střední taky žádné drama, protože jsme se nějak všichni soustředili na školu a kamarádství, takže jsem nepociťovala nějakou vykořeněnost. Osamělost jsem začala pociťovat v 19letech, kdy jsem se odstěhovala od rodičů za prací do jiného města, ale měla jsem štěstí a docela brzy jsem se poznala se svým prvním klukem, který byl milý, chytrý a .....sexuchtivý. Naštěstí jsme bydleli každý v jiném městě a viděli se pouze o víkendech, takže se to dalo vydržet. Trvalo to dva roky. Poté proběhlo několik omylů, kdy jsem se snažila přesvědčit samu sebe, že sex je naprosto úžasná a zábavná věc Pak přišel můj druhý (šestiletý vztah), kdy jsem se opravdu snažila, protože s přítelem jsme si jinak rozuměli. Bohužel čím dál, tím víc se mi znechucoval svým neustálým vynucováním si sexu i když jsem nechtěla. Ale, aby byl klid a nehádali jsme se, tak jsem nakonec svolila. Naštěstí, protože jsem tou dobou nastoupila na vysokou, tak se frekvence poněkud snížila a možná i proto nám vztah vydržel tak dlouho. Po rozchodu jsem se i podle moudrých rad utěšovala tím, že sexualita se u žen mnohdy rozvíjí až po třicátém roku života. Mno, abych to zkrátila, již 7 let jsem po údajném ženském sexuálním "rozpuku" a nic. Na sex nemám chuť, nechybí mi, žiju sama. I přesto jsem vyzkoušela ještě několikrát sex na jednu noc, jako bych sama sebe ještě chtěla přesvědčit. Taky jeden krátký vztah s ženatým mužem. Sobecky musím prohlásit, že pro mě vyhovující, protože na sex měl doma manželku a mě věnoval platoničtější část svého já Dnes je naštěstí jiná doba, velmi tolerantní k různým odlištnostem a moje motto "žít a nechat žít" není naštěstí nikým narušováno. Asi mám štěstí na přátele i rodinu.Takže....můj svět je v pořádku Teď i díky vám. A navíc začínám věřit tomu, že někde ta moje spřízněná duše, kterou nesvazují pouze sexuální pudy někde po tomhle světě běhá Doufám, že někteří z vás dočetli až do konce, je to poněkud delší, než jsem zamýšlela :
