30. 06. 2011, 12:03:34
Ahoj všem!
Poté, co jsem strávila nějaký čas na americkém AVENu jsem se rozhodla zaregistrovat se i na ten český. Ohledně své orientace mám už jasno - jsem asexuálka. Sice jsem na to přišla až ve svých 26 letech právě díky AVENu, ale je to neskutečná úleva vědět, že lidí jako já je víc.
Nikdy jsem sex neměla a tak nějak jsem pořád čekala, že se něco magicky změní a já se na to budu cítit připravená, a ono nic.
Vlastně jsem ani nestála o to s někým chodit (i kdyby to byl vztah zatím bez sexu) a kdyby neexistoval tlak ze strany okolí a takové ty kecy že "každý někoho potřebuje, každý si někoho najde" atd. tak by mě nejspíš ani nenapadlo s někým chodit. Navíc o mě kluci nikdy nejevili zájem, spíš mě jenom uráželi a shazovali kvůli vzhledu a celkově kvůli tomu, že jsem prostě nikdy nezapadla mezi své vrstevníky. Kvůli šikaně na základce mám vlastně doteď extrémní problémy někomu věřit a navazovat jakýkoliv typ vztahu. Tyhle problémy jsem dlouho považovala za jedinou příčinu toho, proč nemám zájem o sex.
Když mi bylo 19, byl tlak okolí už tak neúnosný, že jsem si zkusila sehnat kluka přes internetovou seznamku. Dokonce jsem si říkala, že to musí být úplně ideální partner pro mě, když o sobě psal, že je uzavřený, samotářský, nechodí na diskotéky a do hospody atd., takže podobná povaha jako já. Sice se ke mně choval hezky a netlačil na mě ohledně sexu (vlastně za 2 a půl měsíce co jsme spolu chodili jsme nedošli dál než k puse na tvář a hlazení, jenom na neintimních místech), ale stejně mě ten vztah spíš vyčerpával než naplňoval. Ani jsem ho nemilovala. Nedokázala jsem si představit, že bych s ním někdy měla sex, ale myslela jsem si, že je to spíš proto, že ho nemiluju. Potom už mi bylo jasné, že se do něj zamilovat nedokážu a rozešla jsem se s ním. Cítila jsem se hrozně, že jsem ho odkopla...že ani nejsem schopná někoho milovat a vážit si toho, že se mnou vůbec někdo chce být. Přitom "normální" lidi se zamilovávají tak snadno...
Pak jsem nadlouho zanevřela na jakékoliv pokusy o navázání partnerského vztahu. Až nedávno jsem nad tím začala znovu uvažovat, ale to, že nemám ve svém věku vůbec žádné sexuální zkušenosti, mě odrazovalo od vztahu se sexuálem. Dumala jsem nad tím, že bych třeba mohla zkusit chodit radši s asexuálem. Někdy dřív už jsem zaslechla něco o asexualitě, ale vůbec mě nenapadlo, že bych mohla být asexuálka já sama. Přitom to bylo dost zjevné. Akorát jsem pořád nechápala rozdíl mezi tím, jestli mě někdo přitahuje jenom z estetického hlediska, nebo sexuálně. To jsem pochopila až díky těm super definicím na AVENu. Největší paradox je, že mě za celý život sexuálně přitahoval jeden člověk a možná hodně slabě a neurčitě ještě další dva. Každopádně je to úplné nic proti tomu, jak to mají sexuálové, takže i když asi přece jenom nejsem úplně 100% asexuálka, pořád mám k tomu označení mnohem, mnohem blíž, než abych se považovala za heterosexuálku. Navíc ten sex prostě nechci. Ani jako experiment mě to neláká. Kdybych měla najít jedno slovo, kterým bych popsala jak na mě sex působí, bylo by to "ponižující".
Další věc ohledně vztahů je, že vlastně vůbec nechci takový ten klasický typ vztahu, kdy si ti dva lidi strašně moc zasahují do života, pořád jsou spolu a když nejsou, tak si pořád volají a úplně dusí jeden druhého. Ani bych nechtěla bydlet ve stejné domácnosti s partnerem, což zní většině lidí hrozně. Ale já prostě nechápu ce je krásného a romantického na tom, že ze sebe dva lidi mají za chvíli "ponorku". Moje představa vztahu je spíš něco, čemu by normální člověk říkal blízké přátelství. Což ale nevylučuje, že bych toho partnera milovala (zamilovat se dokážu, ale je to u mě vzácné a nikdy to nebylo oboustranné). Akorát že by mi to asi nikdo nevěřil, kdybych s ním nechtěla být pořád a neplánovala bych společné bydlení, děti (nechci je ani do budoucna) a pokud by ten partner nebyl asexuál, tak by mi nevěřil, že ho miluju, protože bych s ním nechtěla spát.
Každopádně vztah pro mě není priorita a pokud nikdy nebudu mít přítele, tak mě to určitě nezabije. Akorát já možná zabiju někoho z těch lidí, co pořád mají kecy typu "A proč nikoho nemáš?" "Jak můžeš být sama?" "Každý někho potřebuje/chce/najde/vložte jakoukoliv další otravnou hlášku..."
Fuj, to je nějaké dlouhé!
Poté, co jsem strávila nějaký čas na americkém AVENu jsem se rozhodla zaregistrovat se i na ten český. Ohledně své orientace mám už jasno - jsem asexuálka. Sice jsem na to přišla až ve svých 26 letech právě díky AVENu, ale je to neskutečná úleva vědět, že lidí jako já je víc.
Nikdy jsem sex neměla a tak nějak jsem pořád čekala, že se něco magicky změní a já se na to budu cítit připravená, a ono nic.
Vlastně jsem ani nestála o to s někým chodit (i kdyby to byl vztah zatím bez sexu) a kdyby neexistoval tlak ze strany okolí a takové ty kecy že "každý někoho potřebuje, každý si někoho najde" atd. tak by mě nejspíš ani nenapadlo s někým chodit. Navíc o mě kluci nikdy nejevili zájem, spíš mě jenom uráželi a shazovali kvůli vzhledu a celkově kvůli tomu, že jsem prostě nikdy nezapadla mezi své vrstevníky. Kvůli šikaně na základce mám vlastně doteď extrémní problémy někomu věřit a navazovat jakýkoliv typ vztahu. Tyhle problémy jsem dlouho považovala za jedinou příčinu toho, proč nemám zájem o sex.
Když mi bylo 19, byl tlak okolí už tak neúnosný, že jsem si zkusila sehnat kluka přes internetovou seznamku. Dokonce jsem si říkala, že to musí být úplně ideální partner pro mě, když o sobě psal, že je uzavřený, samotářský, nechodí na diskotéky a do hospody atd., takže podobná povaha jako já. Sice se ke mně choval hezky a netlačil na mě ohledně sexu (vlastně za 2 a půl měsíce co jsme spolu chodili jsme nedošli dál než k puse na tvář a hlazení, jenom na neintimních místech), ale stejně mě ten vztah spíš vyčerpával než naplňoval. Ani jsem ho nemilovala. Nedokázala jsem si představit, že bych s ním někdy měla sex, ale myslela jsem si, že je to spíš proto, že ho nemiluju. Potom už mi bylo jasné, že se do něj zamilovat nedokážu a rozešla jsem se s ním. Cítila jsem se hrozně, že jsem ho odkopla...že ani nejsem schopná někoho milovat a vážit si toho, že se mnou vůbec někdo chce být. Přitom "normální" lidi se zamilovávají tak snadno...
Pak jsem nadlouho zanevřela na jakékoliv pokusy o navázání partnerského vztahu. Až nedávno jsem nad tím začala znovu uvažovat, ale to, že nemám ve svém věku vůbec žádné sexuální zkušenosti, mě odrazovalo od vztahu se sexuálem. Dumala jsem nad tím, že bych třeba mohla zkusit chodit radši s asexuálem. Někdy dřív už jsem zaslechla něco o asexualitě, ale vůbec mě nenapadlo, že bych mohla být asexuálka já sama. Přitom to bylo dost zjevné. Akorát jsem pořád nechápala rozdíl mezi tím, jestli mě někdo přitahuje jenom z estetického hlediska, nebo sexuálně. To jsem pochopila až díky těm super definicím na AVENu. Největší paradox je, že mě za celý život sexuálně přitahoval jeden člověk a možná hodně slabě a neurčitě ještě další dva. Každopádně je to úplné nic proti tomu, jak to mají sexuálové, takže i když asi přece jenom nejsem úplně 100% asexuálka, pořád mám k tomu označení mnohem, mnohem blíž, než abych se považovala za heterosexuálku. Navíc ten sex prostě nechci. Ani jako experiment mě to neláká. Kdybych měla najít jedno slovo, kterým bych popsala jak na mě sex působí, bylo by to "ponižující".
Další věc ohledně vztahů je, že vlastně vůbec nechci takový ten klasický typ vztahu, kdy si ti dva lidi strašně moc zasahují do života, pořád jsou spolu a když nejsou, tak si pořád volají a úplně dusí jeden druhého. Ani bych nechtěla bydlet ve stejné domácnosti s partnerem, což zní většině lidí hrozně. Ale já prostě nechápu ce je krásného a romantického na tom, že ze sebe dva lidi mají za chvíli "ponorku". Moje představa vztahu je spíš něco, čemu by normální člověk říkal blízké přátelství. Což ale nevylučuje, že bych toho partnera milovala (zamilovat se dokážu, ale je to u mě vzácné a nikdy to nebylo oboustranné). Akorát že by mi to asi nikdo nevěřil, kdybych s ním nechtěla být pořád a neplánovala bych společné bydlení, děti (nechci je ani do budoucna) a pokud by ten partner nebyl asexuál, tak by mi nevěřil, že ho miluju, protože bych s ním nechtěla spát.
Každopádně vztah pro mě není priorita a pokud nikdy nebudu mít přítele, tak mě to určitě nezabije. Akorát já možná zabiju někoho z těch lidí, co pořád mají kecy typu "A proč nikoho nemáš?" "Jak můžeš být sama?" "Každý někho potřebuje/chce/najde/vložte jakoukoliv další otravnou hlášku..."
Fuj, to je nějaké dlouhé!