08. 09. 2021, 09:35:26
Myslím, že někdy opravdu stačí se jenom vypsat, uspořádat si myšlenky, emoční přetlak vložit do papíru (či do sítě) a díky tomu získat odstup, který pomůže najít další řešení - nebo cestu k němu. Tak snad v tomto ohledu toto vlákno splnilo svůj účel.
Dřív jsem mívala "období masky" mnohem silnější, ale postupně se učím ji odkládat. Možná stačí to zkoušet, po malých krůčcích, jen v některých situacích nebo s některými lidmi - a postupně to množství situací a lidí rozšiřovat. Taky je potřeba se připravit na to, že ani okolí to nepřijme hned, ale to neznamená, že to nepřijme vůbec. Alespoň u sebe si všímám, že jsem ze začátku například své příbuzné vyváděla z míry daleko víc, ale teď už jsou docela zvyklí a berou to tak, že jsem taková a že s tím nic neudělají. (1) Jestli se jim to nelíbí, je to jejich problém. (2) Jestli mě trápí, že se jim to nelíbí, pak je to i můj problém. To druhé je moje volba, jak moc se nechám jejich reakcemi rozhodit, a tudíž věc, kterou můžu ovlivnit. To první ovlivnit nemůžu, a tudíž nemá smysl se tím trápit. Když mě přepadne pochybnost, pomáhá si připomenout, že především nesmím připustit rozpor sama se sebou... a ten zbytek už se pak nějak doladí
Vyzdvihla bych, co napsal Ykka, že není důležité být normální (to je navíc dost relativní pojem), ale hlavně se rozvíjet a neustrnout na místě.
PS: ad marteza: Řekla bych, že Magramal píše hlavně o sobě, protože těžko psát o někom jiném. O druhém člověku nikdy nebudu mít tolik informací jako o sobě. (Ostatně i můj text výše je dost o mě...) Takový popis může pomoct jako příklad pro porovnání - jestli se zakladatelka vlákna v něčem takovém najde, bude mít podobnou zkušenost, nebo jestli s ní něco z těch Magramalových postřehů bude rezonovat.
Dřív jsem mívala "období masky" mnohem silnější, ale postupně se učím ji odkládat. Možná stačí to zkoušet, po malých krůčcích, jen v některých situacích nebo s některými lidmi - a postupně to množství situací a lidí rozšiřovat. Taky je potřeba se připravit na to, že ani okolí to nepřijme hned, ale to neznamená, že to nepřijme vůbec. Alespoň u sebe si všímám, že jsem ze začátku například své příbuzné vyváděla z míry daleko víc, ale teď už jsou docela zvyklí a berou to tak, že jsem taková a že s tím nic neudělají. (1) Jestli se jim to nelíbí, je to jejich problém. (2) Jestli mě trápí, že se jim to nelíbí, pak je to i můj problém. To druhé je moje volba, jak moc se nechám jejich reakcemi rozhodit, a tudíž věc, kterou můžu ovlivnit. To první ovlivnit nemůžu, a tudíž nemá smysl se tím trápit. Když mě přepadne pochybnost, pomáhá si připomenout, že především nesmím připustit rozpor sama se sebou... a ten zbytek už se pak nějak doladí
Vyzdvihla bych, co napsal Ykka, že není důležité být normální (to je navíc dost relativní pojem), ale hlavně se rozvíjet a neustrnout na místě.
PS: ad marteza: Řekla bych, že Magramal píše hlavně o sobě, protože těžko psát o někom jiném. O druhém člověku nikdy nebudu mít tolik informací jako o sobě. (Ostatně i můj text výše je dost o mě...) Takový popis může pomoct jako příklad pro porovnání - jestli se zakladatelka vlákna v něčem takovém najde, bude mít podobnou zkušenost, nebo jestli s ní něco z těch Magramalových postřehů bude rezonovat.
"Možná to byla chyba... ale stejně jsem ráda, že jsem to udělala!" (Ilmatar)