07. 09. 2021, 18:25:23
Ahoj všem,
ani pořádně nevím jak začít. Možná to bude působit zmateně, proto se omlouvám všem, co to budou číst. Jako malá holka jsem se těšila, až najdu svého prince na bílém koni, založíme rodinu a všichni spolu budeme hezky bydlet v našem malém domečku. Už od dětství mě ale strašně děsila společnost. S dětmi jsem si sice hrála, ale spíše jen proto, že všichni měli rádi mého bráchu, a tak mě brali spíše s povinnosti. Začala jsem se víc a víc uzavírat do sebe a vytvářet si svoji bublinu, ve které jsem dodnes. Nasadila jsem masku, jak jsem v pohodě, mluvila s lidmi, snažila se jít do situací, které mi byly nepříjemné. Jenže ta přetvářka mě vždy strašně vyčerpávala, že jediné, po čem jsem vždy toužila bylo, aby to už skončilo, a já mohla vlézt do své bubliny. Čas letěl, já ztratila přátelé. Vždy to bylo z mé strany. Představa, že mám trávit čas s lidmi i ve svém osobním čase, mě děsila. Děsila mě představa, že odhalí mou bublinu, ve které mi je tak dobře, jen já, mamka, taťka, pes, prarodiče a můj svět.
V pubertě jsem si říkala , že svého vysněného prince nenajdu. Byla jsem ošklivé káčátko. Jednoho krásného dne, mě oslovil kluk a já se mu líbila. Já? Já se někomu líbím? Byla jsem šťastná. Těšila se na pěkné dny. V 19 jsem dostala svou první pusu. Pusu, na kterou nezapomenu, tak jako všichni. Jenže to, o čem jsem snila, viděla ve filmech, seriálech a snila jak to musí být super se jako mávnutím kouzelného proutku proměnilo v horor. Něco odpornějšího jsem v životě nezažila. Dobře, první pusa, to se zlepší, bude to ok. Nebylo. Vadily mi polibky, vadily mi doteky. Proboha, když mi vadí tohle, co bude dál? Pohlavní styk. Poprvé je to vždy nejhorší. Ok... Jenže pro mě byl peklo druhý, třetí, čtvrtý... Jen mi hlavou letěly myšlenky ať už je konec. Vztah jsme po pár měsících ukončili a já cítila ohromnou úlevu a že tohle v životě už nechci nikdy začít.
Čas plynul. Práce, mluvení s lidmi, nakupování, čas trávený s rodiči, doma, na pivku, na rybách, na hřibách. Společné oslavy, společné nakupování, společné rozhodování. Mezitím můj čas strávený na počítači, u filmů, seriálů, se psem. Bublina zůstává. Oslavy s kolegy, nebo jít například na pivko s nimi. Pro mě děs. Mluvení s nimi o běžných věcech, děs. Nechápu je, nechápu společnost. Mám nasazenou masku, musím, abych v té společnosti vydržela po určitou dobu. Vždy se vymluvím, ať s nimi nemusím trávit další čas. Dotazy na vztahy? Vždy řeknu, s někým občas jsem, ale spíš jako kamarád s výhodami. Jen proto, aby se vlk nažral a koza zůstala stejná. Vím, že pravdu by nepochopili. Za tu dobu jsem si vypěstovala svou bublinu, kterou ani nechci zničit, mám v ní jistotu je mi v ní dobře.
Takže v závěru jsem se dopracovala tak, že je mi 35 let, bez kamarádů, s maskou na obličeji, s rodiči v jednom bytě ( ti jsou naštěstí fajn, ví, že už jiná nebudu, ale normální to není, to vím zase já ), co se bojí nejen společnosti, ale i představy, že společnost nikdy asexualy nepochopí. Nikdo mojí pravdu nezná, všem lžu o svém životě. Jak jsem v pohodě, jak si užívám. Neděsí mě představa, že ty lži jednou prasknou, je mi to svým způsobem jedno. Jen toho, že nebudu pochopena, a zůstanu navždy tou divnou.
Vím, že je to zmatené. Nedokážu přesně přenést své myšlenky. Ale aspoň trošku mi to pomohlo se vypsat a připravit se na noční směnu, kde zase budu muset nasadit masku.
ani pořádně nevím jak začít. Možná to bude působit zmateně, proto se omlouvám všem, co to budou číst. Jako malá holka jsem se těšila, až najdu svého prince na bílém koni, založíme rodinu a všichni spolu budeme hezky bydlet v našem malém domečku. Už od dětství mě ale strašně děsila společnost. S dětmi jsem si sice hrála, ale spíše jen proto, že všichni měli rádi mého bráchu, a tak mě brali spíše s povinnosti. Začala jsem se víc a víc uzavírat do sebe a vytvářet si svoji bublinu, ve které jsem dodnes. Nasadila jsem masku, jak jsem v pohodě, mluvila s lidmi, snažila se jít do situací, které mi byly nepříjemné. Jenže ta přetvářka mě vždy strašně vyčerpávala, že jediné, po čem jsem vždy toužila bylo, aby to už skončilo, a já mohla vlézt do své bubliny. Čas letěl, já ztratila přátelé. Vždy to bylo z mé strany. Představa, že mám trávit čas s lidmi i ve svém osobním čase, mě děsila. Děsila mě představa, že odhalí mou bublinu, ve které mi je tak dobře, jen já, mamka, taťka, pes, prarodiče a můj svět.
V pubertě jsem si říkala , že svého vysněného prince nenajdu. Byla jsem ošklivé káčátko. Jednoho krásného dne, mě oslovil kluk a já se mu líbila. Já? Já se někomu líbím? Byla jsem šťastná. Těšila se na pěkné dny. V 19 jsem dostala svou první pusu. Pusu, na kterou nezapomenu, tak jako všichni. Jenže to, o čem jsem snila, viděla ve filmech, seriálech a snila jak to musí být super se jako mávnutím kouzelného proutku proměnilo v horor. Něco odpornějšího jsem v životě nezažila. Dobře, první pusa, to se zlepší, bude to ok. Nebylo. Vadily mi polibky, vadily mi doteky. Proboha, když mi vadí tohle, co bude dál? Pohlavní styk. Poprvé je to vždy nejhorší. Ok... Jenže pro mě byl peklo druhý, třetí, čtvrtý... Jen mi hlavou letěly myšlenky ať už je konec. Vztah jsme po pár měsících ukončili a já cítila ohromnou úlevu a že tohle v životě už nechci nikdy začít.
Čas plynul. Práce, mluvení s lidmi, nakupování, čas trávený s rodiči, doma, na pivku, na rybách, na hřibách. Společné oslavy, společné nakupování, společné rozhodování. Mezitím můj čas strávený na počítači, u filmů, seriálů, se psem. Bublina zůstává. Oslavy s kolegy, nebo jít například na pivko s nimi. Pro mě děs. Mluvení s nimi o běžných věcech, děs. Nechápu je, nechápu společnost. Mám nasazenou masku, musím, abych v té společnosti vydržela po určitou dobu. Vždy se vymluvím, ať s nimi nemusím trávit další čas. Dotazy na vztahy? Vždy řeknu, s někým občas jsem, ale spíš jako kamarád s výhodami. Jen proto, aby se vlk nažral a koza zůstala stejná. Vím, že pravdu by nepochopili. Za tu dobu jsem si vypěstovala svou bublinu, kterou ani nechci zničit, mám v ní jistotu je mi v ní dobře.
Takže v závěru jsem se dopracovala tak, že je mi 35 let, bez kamarádů, s maskou na obličeji, s rodiči v jednom bytě ( ti jsou naštěstí fajn, ví, že už jiná nebudu, ale normální to není, to vím zase já ), co se bojí nejen společnosti, ale i představy, že společnost nikdy asexualy nepochopí. Nikdo mojí pravdu nezná, všem lžu o svém životě. Jak jsem v pohodě, jak si užívám. Neděsí mě představa, že ty lži jednou prasknou, je mi to svým způsobem jedno. Jen toho, že nebudu pochopena, a zůstanu navždy tou divnou.
Vím, že je to zmatené. Nedokážu přesně přenést své myšlenky. Ale aspoň trošku mi to pomohlo se vypsat a připravit se na noční směnu, kde zase budu muset nasadit masku.