04. 05. 2020, 09:34:36
(29. 04. 2020, 18:43:13)Ani Napsal(a): Ahoj,Čauky!
stejně jako spousta lidí tady jsem objevila svou asexualitu teprve nedávno a začala pátrat - a to mě dovedlo sem. O asexualitě jsem slyšela už před lety, a z kdovíjakého důvodu jsem si myslela, že se mě to netýká. Zvláštní, protože když jsem na to teď narazila znovu kvůli Emefku na Facebooku, hned se mi spojilo, kolik je dvě a dvě. Projela jsem net a trochu se do toho všeho ponořila. A o to raději jsem zjistila, že je spektrum asexuality dost rozsáhlé a není určené co ještě platí a co ne. Osvobozující, hledat se ve všech možných definicích a podmínkách, které musí člověk splňovat aby se mohl přihlásit k té či oné orientaci mě vždycky ubíjelo, měla jsem pocit, že to pořád "není ono". V asexualitě je spousta věcí ještě nevyzkoumaných, celé se to vyvíjí - super, necítím se tak divně.
Hodím jen tak do placu - přijde vám taky, že dnešní společnost je přímo POSEDLÁ sexem, nebo jen mě? Nesoudím, nejspíš je to příjemná záležitost. Ale to je i jízda na kole a nikdo kvůli ní tak nešílí. Vždyť je tolik zajímavých věcí, kterými se dá zabývat ve dne v noci - ale ne, všechno se točí jen kolem sexu. Tedy, vztahu a sexu, ale každá druhá otázka ohledně vztahu je, jestli vám to klape v posteli.
Neklape. Nemám zájem. A lidem to přijde strašně divné, stejně jako mně přijde divné, proč se ptají pořád na to jedno. Máte pro to nějaké vysvětlení, proč zrovna sex?
Když teď tak koukám, jak jsem se rozepsala, asi budu trochu ukecaná - pardon : ) ale není nikdo, s kým bych si o tomhle všem popovídala. Když teď mám šanci o tom zauvažovat i s někým jiným, mluvila bych donekonečna. Proto nabádám - napište mi. Zajímá mě, jak to mají ostatní, co jsou na tom podobně jako já, nebo jsou nějakým způsobem odlišní od normálu. V reálném životě se k těmhle věcem člověk moc snadno nedostane (amen internetu). Taky proč se tak rozepisuju - nejsem určitě sama, kdo je na to sám. A není nic horšího, než se přetvařovat před svými nejbližšími. Třeba když se v tomhle mém vyznání někdo najde, utěší se, že sám není, jako jsem se já utěšila naleznutím téhle stránky. Takže budu o dost otevřenější, než bych byla v reálu. Amen internetu podruhé.
Takže k představení sebe - je mi dvacet, a asi není neobvyklé, že mi dlouho neštymovalo, proč je mi téma sexu trochu vzdálené. Trochu dost. Fyzický kontakt je fajn, miluju ho, ale jakmile to mělo nádech erotiky...utekla jsem. Pořád ještě z toho trochu viním mou nedůvěru vůči lidem. Sex je tak intimní záležitost, že by mi dotyčný musel být doopravdy hodně, hodně blízko, abych k němu svolila. Je to pořád ještě zamotané, ale tímhle se mi trochu otevřely oči. Skládačka zapadla. Ptala jsem se tisíckrát, proč nejsem schopná se do vztahu ponořit, a teď je to jasné. Nechci s nikým spát, a ten druhý vždycky chtěl. Celkem prosté, a tak si znovu říkám - proč mi to proboha nikdy nedocvaklo.
Tak či tak, to už je vyřešené, stejně jako orientace. Dlouho jsem si říkala, jestli nejsem tedy na holky, když mi to s muži "nejde" - a tak nejsem, jsou to kluci, jen mi to prostě nejde s nikým. Teď mě ale trápí jiná věc. Společně s asexualitou se pojí jisté téma aromantické orientace. Aromantik nebudu, už jsem se jednou zamilovala. Ale...jen těžko mě někdo okouzlí. Je to o to složitější, že navázat vztah se mi nikdy pořádně nepovedlo, a tak nemám, hm, porovnání je asi to dobré slovo. Vlastně nevím, jaké to je být ve vztahu, vždycky jsem to raději ukončila, než abych se tomu druhému otevřela. Asi zase ta nedůvěra než něco jiného, ale teď mi to vrtá hlavou. Mám pocit, že si tomu druhému nedokážu říct, co potřebuju a co ne z jiných důvodů, než je stydlivost za asexualitu. Možná se prostě lidem otevřít nedokážu, a s tímhle vším to nemá nic společného. A tak zase - jestli je vám tenhle pocit aspoň trochu povědomý, napište mi. Jenom si o tom popovídat - třeba jeden z nás napíše něco, co tomu druhému pomůže. Však za kým jiným jít než za lidmi, kteří jsou sice cizí, ale rozumějí tomu.
Momentálně tedy bloumám nad tímhle vším, a hodlám v tom pokračovat tak dlouho, dokud si neujasním, kdo vlastně jsem. Nemůžu navázat vztah, dokud nebude jasno - a já pro vztah rozhodně jsem (proto si taky myslím, že aromantik nebudu). Tahle nejistota ohledně všeho mě štve už dost dlouho, takže píšu snad už naposledy. Napište mi. Chci pochopit, jak to funguje i v jiných hlavách, než je ta moje. : )
Taky jsem zde nová, takže tě vítám!
S tím sexem já osobně sdílím tvůj pohled, protože okolo mě se tohle bohužel řeší hodně. Neustále slyším, jak se někdo vyspal s tamtím a támhleta zase s tím, co měl vztah s tamtou. No, prostě docela smutný.. Ale jak zmiňovali ostatní, je to věc názoru a i toho, jké lidi kolem sebe vlastně máš.
S těma vztahama jsem to měla podobné. Měla jsem vztah s klučinou a narovinu se přiznám, že mě do toho relativně psychicky nutil. Pak se mi v mysli vytvářely otázky typu "A nezhnusil ti to řeba jenom tím, Markéto, že tě v podstatě nutil? Třeba to máš ráda, jen o tom nevíš." Ale ne.. špatně, špatně, špatně. Tak jsem začala uvažovat nad holkama, co když jsem prostě jenom nepochopila, co sama chci. Třeba budu na holky a najednou to začnu mít ráda, chtít a vyhledávat. No, zase nic.
Už jsem prakticky nevěděla, co dělat, bála jsem se, že jsem nějak nemocná. Když máte okolo sebe lidi, neustále mluvící o jejich sexuálních zkušenostech a jak mají motýlky v břiše, tak jsem vážně hodněkrát byla nešťastná z toho, že ten pocit neznám.. ale už je mi to tak nějak jedno. Prvně jsem samu sebe takto nechtěla úplně brát a připustit si to, ale nakonec jsem, dalo by se říct, opravdu i hrdá a hlavně šťastná, když vím, že v tom nejsem sama!
Řekla jsem o tom tedy pár přátelům, kteří se mě samozřejmě snaží pochopit, ale je mi jasné, že nikdy nepochopí. I tak jsem za ně moc vděčná.
Já jsem relativně společenský člověk a ráda si povídám, jo? Začala jsem asi před 3 měsíci chodit na brigádu, kde většinu tvoří prostě hoši (já jsem zde nejmladší a ještě k tomu jedna z mála holek), takže si nejspíš dovedete představit, jak to tam vypadá..
Nicméně,mám za šéfa takovýho kryplínka, kterej si najde na Vás každou chybičku a má potřebu vše hrozně hrotit. Jak jsem již zmínila svou společenskost, tak si zkrátka ráda s těma borcama normálně povídám, jako kamarádka s kamarádem, že jo a navíc tam ráda trávím čas už jen skrz tu karanténu (byla to jedna z mála možností, jak vypadnout z domu a jít mezi lidi) a hlavně mě to tam docela baví. Já nejsem člověk, co maká pro peníze, ale pro zábavu. Klidně bych měla přímo úděsnej plat (nebo i žádnej), hlavně, že mě to bude bavit. Tudíž se dostávám k pointě, že kolikrát brávám schválně tedy i směny navíc a ten šéfis pořád do mě valí něco ve smyslu, že se nediví, že tu chci trávit tolik času, když je zde tolik borců a nebo když se mě ptá, jestli jsem neviděla nějakého zaměstnance, kterého jméno jsem v životě neslyšela, mi ho popíše stylem "ty nevíš, kdo to je? však to je ten nejpohlednější mladý chlap, co tady je a ty sis ho nevšimla..?" Zkrátka na přes držku, fakt nikdy nevím, co na to odpovědět. To se jako vážně nemůžu s klukama bavit jen tak? Vždy to musí něco znamenat? Bože, Růžo..
))))Mějte se krásně!
Maky
