08. 10. 2019, 01:27:30
(Tento příspěvek byl naposledy změněn: 08. 10. 2019, 01:51:17 uživatelem Jul-diskusni-forum-iana.)
Vím, že tu máme vlákno Asexuální postavy k knihách/seriálech atd., ale objevila jsem skvost, který by podle mého názoru v obyčejném komentáři zapadl. Totiž dílo klasické literatury, v němž je hlavní hrdinkou asexuální dívka a její orientace také představuje důležitý činitel děje.
Farářova dcera (A Clergyman's Daughter) z roku 1935 je druhým románem George Orwella. Toho Orwella, od nějž většina lidí pohříchu zná jen Farmu zvířat a 1984, přesně toho Orwella, kterého všichni čtou, ale nikdo ho nevnímá. Jak titul naznačuje, jde o příběh dcery venkovského duchovního, jež se po úplné ztrátě paměti ocitá v Londýně a na čas se protlouká mezi sběrači chmele, trafalgarskými bezdomovci i jako učitelka v soukromé škole. Autor si v něm klade otázku, co pro člověka znamená víra a případně její ztráta. Tímto tedy román doporučuji ctěnému čtenářstvu na dlouhé (pod)zimní večery. Ačkoli je to útlé dílko a moc času s ním nejspíš nezabijete.
Pasáží o asexualitě se tu vyskytuje vícero. Vybrala jsem nejvýznamnější z nich, která je zároveň asi nejpodrobnějším líčením tohoto jevu v klasické literatuře. Především je však zajímavá tím, jak se mistru Orwellovi podařilo zachytit menšinový fenomén, navíc ze ženského pohledu. Přidaná hodnota tkví v tom, že Orwell hrdinčinu asexualitu nejen popisuje, ale také komentuje a zasazuje ji do společenského rámce, takže si můžeme udělat obrázek, jak na něj asi působila.
Jsem zvědavá na vaše názory. Já osobně smekám.
A plesám nad tím, že povědomí o asexualitě šíří i jiná média než dámské magazíny ke kafíčku a prajdy. Líbí se mi to tolik, že jsem pro vás příslušný text přepsala ručně. :3
„Jeho útok ji vyvedl z míry. Srdce jí nepříjemně a rozechvěle bilo ještě teď. Takové věci prostě nemůže vystát, opakovala si. Což byla bohužel svatosvatá pravda, prostě to nemohla vystát. Být políbena nebo pohlazena mužem, cítit na sobě těžké mužské ruce a vidět, jak se silné mužské rty přibližují k jejím, pro ni představovalo něco hrozivého a odporného. Zachvěla se, jakmile na to jen pomyslela či vzpomněla. Bylo to její střežené tajemství, střežená nevyléčitelná nemohoucnost, kterou si nesla životem.
„Proč jen člověka nemůžou nechat na pokoji?“ tázala se a kráčela dál, teď už o něco pomaleji. Tak si to pro sebe zvykla formulovat: „Proč jen člověka nemůžou nechat na pokoji?“ Protože jinak se nedalo říci, že by muže neměla ráda. Naopak, byli jí milejší než ženy. (…) Ale proč ji nemůžou nechat na pokoji? Proč ji musí vždycky líbat a valchovat? A jakou jsou strašní, když se vás snaží políbit. Strašní a trochu nechutní, jako nějaká obrovská chlupatá šelma, co se o vás otírá tuze přátelsky, a přece hotova po vás každým okamžikem skočit. A krom polibků a valchování ještě náznaky těch dalších zrůdných věcí – „toho všeho“, jak tomu říkala –, na něž nesnesla ani pomyšlení. (…)
Potíž byla v tom, že se jí nezdálo lepší, ale – bože můj, tisíckrát horší, šlo-li o muže, jak se patří a k tomu s počestnými úmysly. Vrátila se v myšlenkách o pět let nazpátek k Francisi Moonovi, tehdejšímu kurátorovi u sv. Wedenkinda v Millborough. Drahý Francis! Jak ráda by se za něj byla provdala, nebýt „toho všeho“. Znovu a znovu ji žádal o ruku a ona ho pokaždé musela odmítnout a on přirozeně nikdy nevěděl proč. Nebylo možné říci mu proč. A pak odešel a ani ne rok na to zčistajasna zemřel na zápal plic. Zašeptala za jeho duši modlitbu (…) a pak s nelehkým srdcem vzpomínku odložila. Raději na něj nevzpomínat. Vždy ji zabolelo u srdce.
Nikdy se nevdá, v tom si udělala jasno již dávno. Věděla to už jako dítě. Nic nemůže překonat hrůzu z „toho všeho“. Stačilo na to jen pomyslet a už se v ní něco sevřelo a zamrazilo. Navíc svůj postoj ani překonat nechtěla, neboť jako všichni postižení si ani ona tak docela neuvědomovala, že by byla nějak postižená.
Ačkoli jí vlastní pohlavní chladnost připadala přirozená a nevyhnutelná, dobře věděla, kde se vzala. Pamatovala si jasně, jako by to bylo včera, jisté strašlivé scény, které se odehrávaly mezi jejími rodiči, scény, jejichž svědkem se stala v devíti letech. Zanechaly jí v duši hlubokou, temnou ránu. O něco později ji pak vylekaly jakési staré rytiny zobrazující nymfy pronásledované satyry. Pro její dětskou dušičku bylo v těch rohatých, napůl lidských tvorech, kteří číhali v houští a za silnými kmeny stromů, připraveni kdykoli vyskočit a hnát se za obětí, něco nevysvětlitelně, děsivě zlověstného. Skoro celý rok se pak bála jít sama lesem, takovou měla z něho hrůzu.
Ze strachu samozřejmě vyrostla, ale ne z pocitů, které se s ním pojily. Satyr pro ni zůstal symbolem. A z toho beznadějného děsu, z útěku před něčím více než rozumově děsivým, před dupotem kopyt v opuštěném lese, před vyhublými osrstěnými stehny satyrů možná nevyroste nikdy. Ten se nedal změnit. Neplatily na něj žádné argumenty. Mezi vzdělanými ženami byl navíc jevem až příliš častým, než aby ještě vůbec vzbuzoval údiv.“
Ještě dodávám, že ačkoli hrdinka připisuje svoji pohlavní chladnost vzpomínkám, ta z ní nevyprchá ani po generální amnézii.
Citováno z: ORWELL, George. Farářova dcera. Argo: Praha, 2018
Farářova dcera (A Clergyman's Daughter) z roku 1935 je druhým románem George Orwella. Toho Orwella, od nějž většina lidí pohříchu zná jen Farmu zvířat a 1984, přesně toho Orwella, kterého všichni čtou, ale nikdo ho nevnímá. Jak titul naznačuje, jde o příběh dcery venkovského duchovního, jež se po úplné ztrátě paměti ocitá v Londýně a na čas se protlouká mezi sběrači chmele, trafalgarskými bezdomovci i jako učitelka v soukromé škole. Autor si v něm klade otázku, co pro člověka znamená víra a případně její ztráta. Tímto tedy román doporučuji ctěnému čtenářstvu na dlouhé (pod)zimní večery. Ačkoli je to útlé dílko a moc času s ním nejspíš nezabijete.
Pasáží o asexualitě se tu vyskytuje vícero. Vybrala jsem nejvýznamnější z nich, která je zároveň asi nejpodrobnějším líčením tohoto jevu v klasické literatuře. Především je však zajímavá tím, jak se mistru Orwellovi podařilo zachytit menšinový fenomén, navíc ze ženského pohledu. Přidaná hodnota tkví v tom, že Orwell hrdinčinu asexualitu nejen popisuje, ale také komentuje a zasazuje ji do společenského rámce, takže si můžeme udělat obrázek, jak na něj asi působila.
Jsem zvědavá na vaše názory. Já osobně smekám.
A plesám nad tím, že povědomí o asexualitě šíří i jiná média než dámské magazíny ke kafíčku a prajdy. Líbí se mi to tolik, že jsem pro vás příslušný text přepsala ručně. :3 „Jeho útok ji vyvedl z míry. Srdce jí nepříjemně a rozechvěle bilo ještě teď. Takové věci prostě nemůže vystát, opakovala si. Což byla bohužel svatosvatá pravda, prostě to nemohla vystát. Být políbena nebo pohlazena mužem, cítit na sobě těžké mužské ruce a vidět, jak se silné mužské rty přibližují k jejím, pro ni představovalo něco hrozivého a odporného. Zachvěla se, jakmile na to jen pomyslela či vzpomněla. Bylo to její střežené tajemství, střežená nevyléčitelná nemohoucnost, kterou si nesla životem.
„Proč jen člověka nemůžou nechat na pokoji?“ tázala se a kráčela dál, teď už o něco pomaleji. Tak si to pro sebe zvykla formulovat: „Proč jen člověka nemůžou nechat na pokoji?“ Protože jinak se nedalo říci, že by muže neměla ráda. Naopak, byli jí milejší než ženy. (…) Ale proč ji nemůžou nechat na pokoji? Proč ji musí vždycky líbat a valchovat? A jakou jsou strašní, když se vás snaží políbit. Strašní a trochu nechutní, jako nějaká obrovská chlupatá šelma, co se o vás otírá tuze přátelsky, a přece hotova po vás každým okamžikem skočit. A krom polibků a valchování ještě náznaky těch dalších zrůdných věcí – „toho všeho“, jak tomu říkala –, na něž nesnesla ani pomyšlení. (…)
Potíž byla v tom, že se jí nezdálo lepší, ale – bože můj, tisíckrát horší, šlo-li o muže, jak se patří a k tomu s počestnými úmysly. Vrátila se v myšlenkách o pět let nazpátek k Francisi Moonovi, tehdejšímu kurátorovi u sv. Wedenkinda v Millborough. Drahý Francis! Jak ráda by se za něj byla provdala, nebýt „toho všeho“. Znovu a znovu ji žádal o ruku a ona ho pokaždé musela odmítnout a on přirozeně nikdy nevěděl proč. Nebylo možné říci mu proč. A pak odešel a ani ne rok na to zčistajasna zemřel na zápal plic. Zašeptala za jeho duši modlitbu (…) a pak s nelehkým srdcem vzpomínku odložila. Raději na něj nevzpomínat. Vždy ji zabolelo u srdce.
Nikdy se nevdá, v tom si udělala jasno již dávno. Věděla to už jako dítě. Nic nemůže překonat hrůzu z „toho všeho“. Stačilo na to jen pomyslet a už se v ní něco sevřelo a zamrazilo. Navíc svůj postoj ani překonat nechtěla, neboť jako všichni postižení si ani ona tak docela neuvědomovala, že by byla nějak postižená.
Ačkoli jí vlastní pohlavní chladnost připadala přirozená a nevyhnutelná, dobře věděla, kde se vzala. Pamatovala si jasně, jako by to bylo včera, jisté strašlivé scény, které se odehrávaly mezi jejími rodiči, scény, jejichž svědkem se stala v devíti letech. Zanechaly jí v duši hlubokou, temnou ránu. O něco později ji pak vylekaly jakési staré rytiny zobrazující nymfy pronásledované satyry. Pro její dětskou dušičku bylo v těch rohatých, napůl lidských tvorech, kteří číhali v houští a za silnými kmeny stromů, připraveni kdykoli vyskočit a hnát se za obětí, něco nevysvětlitelně, děsivě zlověstného. Skoro celý rok se pak bála jít sama lesem, takovou měla z něho hrůzu.
Ze strachu samozřejmě vyrostla, ale ne z pocitů, které se s ním pojily. Satyr pro ni zůstal symbolem. A z toho beznadějného děsu, z útěku před něčím více než rozumově děsivým, před dupotem kopyt v opuštěném lese, před vyhublými osrstěnými stehny satyrů možná nevyroste nikdy. Ten se nedal změnit. Neplatily na něj žádné argumenty. Mezi vzdělanými ženami byl navíc jevem až příliš častým, než aby ještě vůbec vzbuzoval údiv.“
Ještě dodávám, že ačkoli hrdinka připisuje svoji pohlavní chladnost vzpomínkám, ta z ní nevyprchá ani po generální amnézii.
Citováno z: ORWELL, George. Farářova dcera. Argo: Praha, 2018
„Člověk se nadchne ještě i netečným paprskem nejvzdálenější hvězdy. Proto začíná teorie pohledem k nebi.“
Ludwig Feuerbach, „Podstata člověka"
Ludwig Feuerbach, „Podstata člověka"