+- Asexual.cz (https://www.asexual.cz/forum)
+-- Fórum: Média a viditelnost (https://www.asexual.cz/forum/forum-12.html)
+--- Fórum: Noviny, časopisy, magazíny, pořady, ... (https://www.asexual.cz/forum/forum-18.html)
+--- Téma: Orwellova asexuální hrdinka (/thread-3240.html)
Orwellova asexuální hrdinka - Jul-diskusni-forum-iana - 08. 10. 2019
Vím, že tu máme vlákno Asexuální postavy k knihách/seriálech atd., ale objevila jsem skvost, který by podle mého názoru v obyčejném komentáři zapadl. Totiž dílo klasické literatury, v němž je hlavní hrdinkou asexuální dívka a její orientace také představuje důležitý činitel děje.
Farářova dcera (A Clergyman's Daughter) z roku 1935 je druhým románem George Orwella. Toho Orwella, od nějž většina lidí pohříchu zná jen Farmu zvířat a 1984, přesně toho Orwella, kterého všichni čtou, ale nikdo ho nevnímá. Jak titul naznačuje, jde o příběh dcery venkovského duchovního, jež se po úplné ztrátě paměti ocitá v Londýně a na čas se protlouká mezi sběrači chmele, trafalgarskými bezdomovci i jako učitelka v soukromé škole. Autor si v něm klade otázku, co pro člověka znamená víra a případně její ztráta. Tímto tedy román doporučuji ctěnému čtenářstvu na dlouhé (pod)zimní večery. Ačkoli je to útlé dílko a moc času s ním nejspíš nezabijete.
Pasáží o asexualitě se tu vyskytuje vícero. Vybrala jsem nejvýznamnější z nich, která je zároveň asi nejpodrobnějším líčením tohoto jevu v klasické literatuře. Především je však zajímavá tím, jak se mistru Orwellovi podařilo zachytit menšinový fenomén, navíc ze ženského pohledu. Přidaná hodnota tkví v tom, že Orwell hrdinčinu asexualitu nejen popisuje, ale také komentuje a zasazuje ji do společenského rámce, takže si můžeme udělat obrázek, jak na něj asi působila.
Jsem zvědavá na vaše názory. Já osobně smekám.
A plesám nad tím, že povědomí o asexualitě šíří i jiná média než dámské magazíny ke kafíčku a prajdy. Líbí se mi to tolik, že jsem pro vás příslušný text přepsala ručně. :3 „Jeho útok ji vyvedl z míry. Srdce jí nepříjemně a rozechvěle bilo ještě teď. Takové věci prostě nemůže vystát, opakovala si. Což byla bohužel svatosvatá pravda, prostě to nemohla vystát. Být políbena nebo pohlazena mužem, cítit na sobě těžké mužské ruce a vidět, jak se silné mužské rty přibližují k jejím, pro ni představovalo něco hrozivého a odporného. Zachvěla se, jakmile na to jen pomyslela či vzpomněla. Bylo to její střežené tajemství, střežená nevyléčitelná nemohoucnost, kterou si nesla životem.
„Proč jen člověka nemůžou nechat na pokoji?“ tázala se a kráčela dál, teď už o něco pomaleji. Tak si to pro sebe zvykla formulovat: „Proč jen člověka nemůžou nechat na pokoji?“ Protože jinak se nedalo říci, že by muže neměla ráda. Naopak, byli jí milejší než ženy. (…) Ale proč ji nemůžou nechat na pokoji? Proč ji musí vždycky líbat a valchovat? A jakou jsou strašní, když se vás snaží políbit. Strašní a trochu nechutní, jako nějaká obrovská chlupatá šelma, co se o vás otírá tuze přátelsky, a přece hotova po vás každým okamžikem skočit. A krom polibků a valchování ještě náznaky těch dalších zrůdných věcí – „toho všeho“, jak tomu říkala –, na něž nesnesla ani pomyšlení. (…)
Potíž byla v tom, že se jí nezdálo lepší, ale – bože můj, tisíckrát horší, šlo-li o muže, jak se patří a k tomu s počestnými úmysly. Vrátila se v myšlenkách o pět let nazpátek k Francisi Moonovi, tehdejšímu kurátorovi u sv. Wedenkinda v Millborough. Drahý Francis! Jak ráda by se za něj byla provdala, nebýt „toho všeho“. Znovu a znovu ji žádal o ruku a ona ho pokaždé musela odmítnout a on přirozeně nikdy nevěděl proč. Nebylo možné říci mu proč. A pak odešel a ani ne rok na to zčistajasna zemřel na zápal plic. Zašeptala za jeho duši modlitbu (…) a pak s nelehkým srdcem vzpomínku odložila. Raději na něj nevzpomínat. Vždy ji zabolelo u srdce.
Nikdy se nevdá, v tom si udělala jasno již dávno. Věděla to už jako dítě. Nic nemůže překonat hrůzu z „toho všeho“. Stačilo na to jen pomyslet a už se v ní něco sevřelo a zamrazilo. Navíc svůj postoj ani překonat nechtěla, neboť jako všichni postižení si ani ona tak docela neuvědomovala, že by byla nějak postižená.
Ačkoli jí vlastní pohlavní chladnost připadala přirozená a nevyhnutelná, dobře věděla, kde se vzala. Pamatovala si jasně, jako by to bylo včera, jisté strašlivé scény, které se odehrávaly mezi jejími rodiči, scény, jejichž svědkem se stala v devíti letech. Zanechaly jí v duši hlubokou, temnou ránu. O něco později ji pak vylekaly jakési staré rytiny zobrazující nymfy pronásledované satyry. Pro její dětskou dušičku bylo v těch rohatých, napůl lidských tvorech, kteří číhali v houští a za silnými kmeny stromů, připraveni kdykoli vyskočit a hnát se za obětí, něco nevysvětlitelně, děsivě zlověstného. Skoro celý rok se pak bála jít sama lesem, takovou měla z něho hrůzu.
Ze strachu samozřejmě vyrostla, ale ne z pocitů, které se s ním pojily. Satyr pro ni zůstal symbolem. A z toho beznadějného děsu, z útěku před něčím více než rozumově děsivým, před dupotem kopyt v opuštěném lese, před vyhublými osrstěnými stehny satyrů možná nevyroste nikdy. Ten se nedal změnit. Neplatily na něj žádné argumenty. Mezi vzdělanými ženami byl navíc jevem až příliš častým, než aby ještě vůbec vzbuzoval údiv.“
Ještě dodávám, že ačkoli hrdinka připisuje svoji pohlavní chladnost vzpomínkám, ta z ní nevyprchá ani po generální amnézii.
Citováno z: ORWELL, George. Farářova dcera. Argo: Praha, 2018
RE: Orwellova asexuální hrdinka - Fib-diskusni-forum-ril - 08. 10. 2019
(08. 10. 2019, 01:27:30)Juliana Napsal(a): Vím, že tu máme vlákno Asexuální postavy k knihách/seriálech atd., ale objevila jsem skvost, který by podle mého názoru v obyčejném komentáři zapadl. Totiž dílo klasické literatury, v němž je hlavní hrdinkou asexuální dívka a její orientace také představuje důležitý činitel děje.
Farářova dcera (A Clergyman's Daughter) z roku 1935 je druhým románem George Orwella. Toho Orwella, od nějž většina lidí pohříchu zná jen Farmu zvířat a 1984, přesně toho Orwella, kterého všichni čtou, ale nikdo ho nevnímá. Jak titul naznačuje, jde o příběh dcery venkovského duchovního, jež se po úplné ztrátě paměti ocitá v Londýně a na čas se protlouká mezi sběrači chmele, trafalgarskými bezdomovci i jako učitelka v soukromé škole. Autor si v něm klade otázku, co pro člověka znamená víra a případně její ztráta. Tímto tedy román doporučuji ctěnému čtenářstvu na dlouhé (pod)zimní večery. Ačkoli je to útlé dílko a moc času s ním nejspíš nezabijete.
Pasáží o asexualitě se tu vyskytuje vícero. Vybrala jsem nejvýznamnější z nich, která je zároveň asi nejpodrobnějším líčením tohoto jevu v klasické literatuře. Především je však zajímavá tím, jak se mistru Orwellovi podařilo zachytit menšinový fenomén, navíc ze ženského pohledu. Přidaná hodnota tkví v tom, že Orwell hrdinčinu asexualitu nejen popisuje, ale také komentuje a zasazuje ji do společenského rámce, takže si můžeme udělat obrázek, jak na něj asi působila.
Jsem zvědavá na vaše názory. Já osobně smekám.
„Jeho útok ji vyvedl z míry. Srdce jí nepříjemně a rozechvěle bilo ještě teď. Takové věci prostě nemůže vystát, opakovala si. Což byla bohužel svatosvatá pravda, prostě to nemohla vystát. Být políbena nebo pohlazena mužem, cítit na sobě těžké mužské ruce a vidět, jak se silné mužské rty přibližují k jejím, pro ni představovalo něco hrozivého a odporného. Zachvěla se, jakmile na to jen pomyslela či vzpomněla. Bylo to její střežené tajemství, střežená nevyléčitelná nemohoucnost, kterou si nesla životem.
„Proč jen člověka nemůžou nechat na pokoji?“ tázala se a kráčela dál, teď už o něco pomaleji. Tak si to pro sebe zvykla formulovat: „Proč jen člověka nemůžou nechat na pokoji?“ Protože jinak se nedalo říci, že by muže neměla ráda. Naopak, byli jí milejší než ženy. (…) Ale proč ji nemůžou nechat na pokoji? Proč ji musí vždycky líbat a valchovat? A jakou jsou strašní, když se vás snaží políbit. Strašní a trochu nechutní, jako nějaká obrovská chlupatá šelma, co se o vás otírá tuze přátelsky, a přece hotova po vás každým okamžikem skočit. A krom polibků a valchování ještě náznaky těch dalších zrůdných věcí – „toho všeho“, jak tomu říkala –, na něž nesnesla ani pomyšlení. (…)
Potíž byla v tom, že se jí nezdálo lepší, ale – bože můj, tisíckrát horší, šlo-li o muže, jak se patří a k tomu s počestnými úmysly. Vrátila se v myšlenkách o pět let nazpátek k Francisi Moonovi, tehdejšímu kurátorovi u sv. Wedenkinda v Millborough. Drahý Francis! Jak ráda by se za něj byla provdala, nebýt „toho všeho“. Znovu a znovu ji žádal o ruku a ona ho pokaždé musela odmítnout a on přirozeně nikdy nevěděl proč. Nebylo možné říci mu proč. A pak odešel a ani ne rok na to zčistajasna zemřel na zápal plic. Zašeptala za jeho duši modlitbu (…) a pak s nelehkým srdcem vzpomínku odložila. Raději na něj nevzpomínat. Vždy ji zabolelo u srdce.
Nikdy se nevdá, v tom si udělala jasno již dávno. Věděla to už jako dítě. Nic nemůže překonat hrůzu z „toho všeho“. Stačilo na to jen pomyslet a už se v ní něco sevřelo a zamrazilo. Navíc svůj postoj ani překonat nechtěla, neboť jako všichni postižení si ani ona tak docela neuvědomovala, že by byla nějak postižená.
Ačkoli jí vlastní pohlavní chladnost připadala přirozená a nevyhnutelná, dobře věděla, kde se vzala. Pamatovala si jasně, jako by to bylo včera, jisté strašlivé scény, které se odehrávaly mezi jejími rodiči, scény, jejichž svědkem se stala v devíti letech. Zanechaly jí v duši hlubokou, temnou ránu. O něco později ji pak vylekaly jakési staré rytiny zobrazující nymfy pronásledované satyry. Pro její dětskou dušičku bylo v těch rohatých, napůl lidských tvorech, kteří číhali v houští a za silnými kmeny stromů, připraveni kdykoli vyskočit a hnát se za obětí, něco nevysvětlitelně, děsivě zlověstného. Skoro celý rok se pak bála jít sama lesem, takovou měla z něho hrůzu.
Ze strachu samozřejmě vyrostla, ale ne z pocitů, které se s ním pojily. Satyr pro ni zůstal symbolem. A z toho beznadějného děsu, z útěku před něčím více než rozumově děsivým, před dupotem kopyt v opuštěném lese, před vyhublými osrstěnými stehny satyrů možná nevyroste nikdy. Ten se nedal změnit. Neplatily na něj žádné argumenty. Mezi vzdělanými ženami byl navíc jevem až příliš častým, než aby ještě vůbec vzbuzoval údiv.“
Ještě dodávám, že ačkoli hrdinka připisuje svoji pohlavní chladnost vzpomínkám, ta z ní nevyprchá ani po generální amnézii.
Citováno z: ORWELL, George. Farářova dcera. Argo: Praha, 2018
Ja tam vidim jasne trauma z detstvi (straslive sceny mezi rodici z detstvi). A s amnezii se to podle mne nevylucuje. Amnezie nemusi fungovat jako totalni clearing vseh podprahove zakodovanych vjemu.
Ale ono to uz tady kdysi bylo v nejake diskuzi rozebirano...ad "cista asexualita"... ze drtiva vetsina souvisi s traumaty a podprahovym zakodovanim si do sebe.
RE: Orwellova asexuální hrdinka - Mor-diskusni-forum-wen - 08. 10. 2019
... na základě této ukázky (knížku jsem nečetla), to vnímám podobně jako Fibril. Asexualita jako důsledek traumatu ... a čím dříve (=v ranějším věku) k němu dojde, tím hlouběji (a podvědoměji) je ukotvený.
P.S.:
Můj osobní názor je, že "čistá asexualita" je více neutrální (tj. jedinec nepotřebuje proti tomu bojovat/vyjadřovat se/cítit odpor - je mu to jednoduše lhostejné) a taky vnímá podobně muže i ženy (není výrazněji přitahován k žádnému z pohlaví). (...a tudíž viděno z vlastního pohledu: čistý asexuál tedy nejsem, i když se hodně k němu blížím.
)
RE: Orwellova asexuální hrdinka - ad-diskusni-forum-evr - 08. 10. 2019
... a co pak takový asexuál, který prožil traumatické dětství.
RE: Orwellova asexuální hrdinka - Fib-diskusni-forum-ril - 08. 10. 2019
(08. 10. 2019, 19:24:56)adevr Napsal(a): ... a co pak takový asexuál, který prožil traumatické dětství.
Myslis clovek, co prozil traumaticke detstvi, v dusledku cehoz se stal asexual? :
RE: Orwellova asexuální hrdinka - ad-diskusni-forum-evr - 09. 10. 2019
(08. 10. 2019, 22:51:59)Fibril Napsal(a):(08. 10. 2019, 19:24:56)adevr Napsal(a): ... a co pak takový asexuál, který prožil traumatické dětství.
Myslis clovek, co prozil traumaticke detstvi, v dusledku cehoz se stal asexual? :
Ne, narodil se jako asexuál, a ještě k tomu, navic ,prožil traumatické dětství.
RE: Orwellova asexuální hrdinka - Jul-diskusni-forum-iana - 09. 10. 2019
(09. 10. 2019, 20:45:25)adevr Napsal(a):(08. 10. 2019, 22:51:59)Fibril Napsal(a):(08. 10. 2019, 19:24:56)adevr Napsal(a): ... a co pak takový asexuál, který prožil traumatické dětství.
Myslis clovek, co prozil traumaticke detstvi, v dusledku cehoz se stal asexual? :
Ne, narodil se jako asexuál, a ještě k tomu, navic ,prožil traumatické dětství.
Což je patrně i případ hrdinky.
RE: Orwellova asexuální hrdinka - Fib-diskusni-forum-ril - 09. 10. 2019
(09. 10. 2019, 20:58:13)Juliana Napsal(a):(09. 10. 2019, 20:45:25)adevr Napsal(a):(08. 10. 2019, 22:51:59)Fibril Napsal(a):(08. 10. 2019, 19:24:56)adevr Napsal(a): ... a co pak takový asexuál, který prožil traumatické dětství.
Myslis clovek, co prozil traumaticke detstvi, v dusledku cehoz se stal asexual? :
Ne, narodil se jako asexuál, a ještě k tomu, navic ,prožil traumatické dětství.
Což je patrně i případ hrdinky.
To je presprilis faktoru na jedne hromade, ze se mi to zda az nerealne :
Skoro jako je nerealny ten vysneny typek, po kterym touzi angelsneverdie (tam je to taky hromada faktoru na jedne hromade)
RE: Orwellova asexuální hrdinka - Magr-diskusni-forum-amal - 10. 10. 2019
Pozor, nezapomínejme, že implikace není ekvivalence - pokud platí, že nepříjemný sexuální zážitek v dětství způsobí v dospělosti asexualitu, nic to neříká o tom, že každý asexuál musel zažít v dětsví nepříjemný sexuální zážitek.
Dokonce je možné, že nepříjemnost sexuálního zážitku mohla být způsobená tím, že asexuál už jako dítě vnímá sex odlišně - pamatuju studii, zmiňovanou v článku o dětské pornografii, kde vystavení dětí sexu v době, kdy z toho ještě neměly rozum, mělo v pozdějším věku výsledek zcela opačný asexualitě (např. zvýšenou promiskuitu, dětská těhotenství a podobně).
Je pak otázka, jestli platí více "nepříjemné sexuální zážitky v dětsví povedou k asexualitě" nebo spíš "u asexuálů jsou sexuální zážitky v dětsví velmi nepříjemné a můžou způsobit sexuální fóbie". Kdo ví, možná může platit obojí zároveň, například to může "neutrálního" asexuála (ve smyslu, jakt to výše popsala Morwen) přepnot na asexuála s fóbií ze sexu.
Ještě mně napadá, že možná tedy existují dvě formy asexuality, vrozená a získaná. V prvním případě ona část mozku, která má na starost sexuální přitažlivost, prostě nefunguje, zatímco v druhé sice funguje, ale je v znějšku zabráněno, aby se projevovala na vědomé úrovni, třeba nějakým tím traumatem v dětsví nebo hormonální nerovnováhou. Jako programátor bych řekl, že první je záležitost hardwaru/firmwaru, druhá softwaru/konfigurace.
Jako příklad, nijak nesouvisejicí se sexem, bych třeba použi špenát* - někdo nejí špenát prostě z toho důvodu, že mu nechutná, jiný ho nejí z toho důvodu, že ho ve školní jídelně nutili tu zelenou břečku jíst a on nemohl odejít od stolu, dokud všechen ten polotuhý-polotekutý blivajz nespořádal, a od té doby mu už jen vyslovení slova špenát (či spatření obrázku Pepka Námořníka) vyvolává pocity na zvracení. Možná, že mu ze začátku nechutnal, ale teď už mu nechutná naprosto určitě.
Nepříjemné je to, že "získaná asexualita" nejspíš vlastně není "pravá" asexualita, i když se projevuje stejně, protože pokud je blok odstraněn, může zcela zmizet. Možná právě v tom je zakopaná pes nevíry části lékařů v asexualitu (psychologů (post-)freudovského stylu** obzvlášť) - berou veškorou asexualitu jako sexualitu zablokovanou nějakou příčinou, buď hormonální nerovnováhou, nebo nepříjemným zážitek zatlačeným do podvědomí. Možná se sami (nebo alespoň jejich učitelé) ve vlastní praxi s takovými případy setkali (a dříve jich bylo nejspíš více než dnes) a vyléčili je, navíc je pravděpodobné, že v ordinaci měli jen asexuály se "získanou asexualitou", protože ti s "vrozenou" k nim nikdy nepřišli (nic je k tomu nenutilo).
*Osobně proži špenátu nic nemám a klidně si ho jako přílohu dám, ale způsob, kterým ho připripravovali v naší školní jídelně, byl opravdu, opravdu obludně hnusný.
**Freudovský přístup sám je s asexualitou nekompatibilní, protože jí už z principu vylučuje.
RE: Orwellova asexuální hrdinka - So-diskusni-forum-sna - 10. 10. 2019
To s tím špenátem bych přirovnala na sebe, ale bez toho možná - místo něj bych dala určitě. Špenát mám ráda, ale to sem plést nebudu - zaměřím se na to připodobnění. Jakožto asexuálka s vrozenou asexualitou vím, že dřív mě sex pouze nezajímal. Ale pak nastalo různé vnucování, výsměchy atd. plus to, že jsem bohužel musela např. vidět nahý penis v erekci a další věci, které byly mnohem horší. Takže z pouhého nezájmu o sex se stal odpor k sexu, averze. Tím, že mi to bylo vnucováno, tím, že jsem byla obtěžovaná, se z mého nezájmu stalo to, že se mi to přímo hnusí. Jinak se nezměnilo ovšem nic, vnímám podstatu sexu celý život stejně - dokonce si pamatuju, že i jako malá, jak se říkalo takový to běžný "už jsi to někdy dělala?" Vím, že jsem to jednou řekla jedný holce - jenom proto, abych vypadala "normálně" - a ona mi řekla, že jo, na kapotě, a já se jí už tenkrát ptala a proč, co z toho má. Muselo to bejt ještě asi v útlém věku, někdy na prvním stupni tipuju. Já totiž nevím prostě, proč by se měl sex dělat z jiného důvodu, než pro rozmnožení. Kvůli tomu sex existuje. Takže mi přijde logicky paradoxní, že jsou různé formy antikoncepce PROTI POČETÍ, ke kterému je ale sex určený. Ale jelikož toleruji lidi, tak by mi to bylo i jedno, protože se mě to netýká, ale právě tím, že mě tím furt někdo obtěžoval a vnucoval, mě do toho bohužel zapletl. A hlavně jak furt společnost podsouvá, že je normální souložit, tak prostě jsem se bohužel i já, Sosna, nechala jednou oblbnout, a to jsem teda šla hodně proti sobě. A je těžké se s tím vyrovnat. Furt si připadám hrozně nízce, že jsem podvedla samu sebe, odporně, páč tohle byl hnus prostě, co se stalo.
Jojo, protože to, že jde někdo k sexuologovi či psychologovi/psychiatrovi, značí to, že má nějaký problém. Chyba je, že ti lidi si opravdu myslí, že problém mají. Protože pravá definice asexuality je, že je s tím člověk spokojen a neměnil by, tudíž ani nemá důvod chodit k odborníkovi. A jelikož se o asexualitě nemluví a moc se o ní neví, odborníci na ni prostě nevěří. Pokud jde totiž skutečný ace k odborníkovi, začne tomu lékař přisuzovat různé psychické příčiny. I já jako stopro asexuálka bych byla schopná aktu, ale proč bych to dělala? Asexuál, podle definice, nemá důvod to dělat, takže by to neměl dělat ani kvůli partnerovi. Jedině když chce založit rodinu.
Omlouvám se teď za svůj bodavý, ale upřímný názor - jsem téhož názoru, že získaná asexualita není ta přirozená, ta v pravém slova smyslu. Taky mě vždy mrzí, když někdo, kdo ještě neví, že je asexuál, doufá, že bude normální a že se to zlomí. To by totiž znamenalo, že se svým stavem není spokojený. Tudíž by to nemohl být asexuál, protože toho by možná ani nenapadlo o sobě pochybovat. Já osobně nikdy nepochybovala o tom, že jsem normální. A ani teď nepřipustím, že jsem nenormální. sice to někdy tvrdím, v návalu deprese, ale ve skutečnosti jsem spokojená a ty depky na mě přijdou z mé neschopnosti (která nemá s asexualitou co dočinění) a bohužel z nahromaděných mindráků kvůli výsměchům a nenávisti, jež na mě byly vrženy.
Ti lékaři na asexualitu taky nevěří proto, že jim přijde něco takového nereálné. Jsme totiž opravdu rarita, pouhá 3 % populace. Je to velice nezvyklé, a já jsem dlouho nemohla uvěřit, že chtějí všichni sex. Jenže chtějí, všechno tomu nasvědčuje. Sex je potřeba zbytná (samozřejmě kromě rozmnožení, protože jinak bychom vyhynuli), ale oni si myslí, že je to nezbytné jako třeba jíst, pít, spát. Taky je tady ta známá věc, že i mnozí (a obávám se, že většina) asexuálové masturbují. To je prostě forma sexu, autoerotika. A to dle mého cítění je prostě furt sexuální potřeba. Dejme tomu, že by neexistovala definice asexuality. Protože kdyby neexistovala, tak by byl asexuál jen ten, kdo nedělá vůbec nic sexuálního. Tím se opět nenadřazuji, ale snažím se vylíčit svůj pohled na věc. Ale možná ani naprostý život bez jakéhokoli sebeuspkojování by možná nepřesvědčilo sexuology a lidi, že jsme asexuálové, prostě by řekli, že jsme homosexuální. Ale podle mě by se dalo dokázat, že jsme opravdu asexuální - ale muselo by to být provedeno na těch, co nemasturbují. Ale nevím, zda může být naprosto asexuální muž - protože každému muži se asi někdy postaví, takže naprosto asexuální by asi musela být jen žena. Jedině, kdyby takový muž opravdu byl, tak by mu museli pouštět porno a jemu by se nesměl postavit. Ale i kdyby takový muž opravdu byl, tak stejně by o něm nakonec řekli, že je impotentní. A to možná jo, protože jako žena se v téhle mužské otázce vůbec nevyznám. Můj ideál totiž vždy byl a je, že se rozmnoží tak, že si prostě řeknou: Tak, teď si pořídíme dítě. No a jdou na to. Ale mně se nelíbí, že se nejdřív lidi ohrabávaj, pak olizujou, šťouchají do sebe prsty, rvou do sebe ruce, hňoucají si bambus a pak jdou na věc. Ideálně by to mělo být bez tý odporný "předehry", ale to jsem asi opět daleko za hranicí reality. Ono totiž pokud se asexualita vykládá tak, že nám nefunguje nějaká část mozku, tak se to označí za nemoc, dysfunkci. Přesto si nepřipadám, že bychom tímto nějak trpěli, že bychom byli méněcenní a že bychom byli nefunkční. Protože my funkční jsme. Až budeme chtít, tak jsme schopní si zasexovat. Třeba až budem chtít právě to dítě.
Jinak ten důkaz asexuality se dá prostě sehnat, podle mě. Ale proč by to dělali? Jinak ovšem se to dělá tak, že když je nějakej pedofil, tak mu dávají fotky s nahými dětmi a koukají, zda se mu postaví. Tak tady by dávali asexuálům nahé fotky a koukali by, za se jim postaví. V případě žen nevím, jak se pozná, že jsou vzrušené. Mohl by mi to prosím někdo už konečně vysvětlit?
Pátrám po tom hezkou řádku let - bezvýsledně
Jedna teze praví, že je tam dole svědí, a jelikož s žádnou jinou odpovědí jsem se nesetklala, tak tomu prostě musím věřit :
Já nechápu, jak to tam můžou mít tak strašně citlivé, že je baví si tam furt štrachat A nesouhlasím s tím prostě, osobně se mi líbí jiné než sexuální projevy lásky (polibek už je na mě teda moc). Prostě pusa, držení se za ruce, objímání je hezké, ale víc nikdy. Jedině kdybych chtěla dítě, což nemám v plánu.