19. 01. 2015, 23:43:33
(Tento příspěvek byl naposledy změněn: 19. 01. 2015, 23:59:44 uživatelem Lo-diskusni-forum-ri.)
Ahoj Domi,
tak v tvém vyprávění jsem našla hodně podobností se svým příběhem!!! Taky jsem začala s muži (i když dřív než ty) a první zkušenosti jsem měla podobné - nic moc mi to neříkalo (v tom věku mi to ale přišlo normální). Navíc jsem byla ve 14 letech sexuálně zneužitá. Od 16 let stálý přítel, sex "ok", ale bez orgasmu. Pak jsem najednou začala sex odmítat úplně, připadal mi nečistý - spojovala jsem to s tím znásilněním. Podařilo se mi to "odblokovat" až s dalším přítelem, který na mě nespěchal a byl hodně trpělivý... byli jsme spolu 6 let. S následujícím přítelem 7 let, do toho jsem začala experimentovat s holkama, ale vlastně mi to taky nic neříkalo...
... dokud jsem nepotkala svou současnou přítelkyni. S ní bylo všechno jinak. Od začátku jsem po ní toužila a hrozně ji chtěla. Milování s ní bylo jiný, takový hlubší a bližší, prožívala jsem s ní pocit napojení... přestože taky bez orgasmu. Věřila jsem, že spolu nám to půjde, že je ta pravá a že se to s ní podaří... i když mně osobně tolik nevadilo, že nemám orgasmus, užívala jsem si to, co s ní prožívám. Jenže to začalo vadit jí... a taky to, že jsem se začala sexu víc vyhýbat... Vlastně až po letech jsem se od ní dozvěděla, že od začátku sex se mnou nebyl kvalitní a čekala, kdy s tím něco udělám, "odblokuju" se, začnu prožívat a cítit to, co ostatní a bude to "normální". Dnes je to už ve fázi, kdy se buď mám "opravit" a začít řešit problém, který je zcela jistě na mé straně (asexualita je prý jen další výmluva pro neřešení mého problému), nebo spolu nebudeme moct být
Protože ona už zkusila všechno a ničeho dalšího už se vzdávat nebude. Taky se kolem toho neskutečně hádáme...
Myslím, že vztah sexuála a asexuála může fungovat jen s velkou dávkou tolerance, empatie a snahy vcítit se do partnerova světa. A že je podmínkou nebrat si to, jak to ten druhý cítí, osobně - což je po letech vztahu (v našem případě) 5ti už hodně těžký, když si s sebou neseš těch ublížení a křivd vícero...
Pokud spolu ale dokážete mluvit otevřeně a vzájemně se slyšet, a pokud si obě chcete vzájemně vyjít vstříc, tak to snad nemusí být ještě ztraceno...
Chtěla jsem se tě zeptat, jestli sis to sexuální zneužívání někde zpracovala - myslím v psychoterapii. Je pravda, že i to často bývá příčinou nechuti/odporu k sexu a je klidně možný, že u tebe za tím může být "jen" tohle nezpracované trauma. Já jsem kvůli svému znásilnění ve 14 šla k psycholožce až o 20 let později a dost se změnilo - už na to můžu myslet bez odporu, paniky, stažení, úzkosti, nenávisti... a dalších negativních pocitů, dokážu o tom mluvit a celý si to přehrát bez toho všeho a se sexem se mi to nijak nespojuje. Dřív jsem mívala při sexu stavy zvláštních "záseků", odporu a disociací (odpojování se od svýho těla), což jsou obranný reakce, útěky před něčím nepříjemným. To zmizelo a i když to s tou sexualitou nemám nijak žhavý, tohle už za tím není. Může ti to hodně ulevit...
tak v tvém vyprávění jsem našla hodně podobností se svým příběhem!!! Taky jsem začala s muži (i když dřív než ty) a první zkušenosti jsem měla podobné - nic moc mi to neříkalo (v tom věku mi to ale přišlo normální). Navíc jsem byla ve 14 letech sexuálně zneužitá. Od 16 let stálý přítel, sex "ok", ale bez orgasmu. Pak jsem najednou začala sex odmítat úplně, připadal mi nečistý - spojovala jsem to s tím znásilněním. Podařilo se mi to "odblokovat" až s dalším přítelem, který na mě nespěchal a byl hodně trpělivý... byli jsme spolu 6 let. S následujícím přítelem 7 let, do toho jsem začala experimentovat s holkama, ale vlastně mi to taky nic neříkalo...
... dokud jsem nepotkala svou současnou přítelkyni. S ní bylo všechno jinak. Od začátku jsem po ní toužila a hrozně ji chtěla. Milování s ní bylo jiný, takový hlubší a bližší, prožívala jsem s ní pocit napojení... přestože taky bez orgasmu. Věřila jsem, že spolu nám to půjde, že je ta pravá a že se to s ní podaří... i když mně osobně tolik nevadilo, že nemám orgasmus, užívala jsem si to, co s ní prožívám. Jenže to začalo vadit jí... a taky to, že jsem se začala sexu víc vyhýbat... Vlastně až po letech jsem se od ní dozvěděla, že od začátku sex se mnou nebyl kvalitní a čekala, kdy s tím něco udělám, "odblokuju" se, začnu prožívat a cítit to, co ostatní a bude to "normální". Dnes je to už ve fázi, kdy se buď mám "opravit" a začít řešit problém, který je zcela jistě na mé straně (asexualita je prý jen další výmluva pro neřešení mého problému), nebo spolu nebudeme moct být
Protože ona už zkusila všechno a ničeho dalšího už se vzdávat nebude. Taky se kolem toho neskutečně hádáme... Myslím, že vztah sexuála a asexuála může fungovat jen s velkou dávkou tolerance, empatie a snahy vcítit se do partnerova světa. A že je podmínkou nebrat si to, jak to ten druhý cítí, osobně - což je po letech vztahu (v našem případě) 5ti už hodně těžký, když si s sebou neseš těch ublížení a křivd vícero...
Pokud spolu ale dokážete mluvit otevřeně a vzájemně se slyšet, a pokud si obě chcete vzájemně vyjít vstříc, tak to snad nemusí být ještě ztraceno...
Citace:Byla jsem ve 13-14 letech osahávána od kamaráda a jeho otce víc to tady rozebírat nechci.
Chtěla jsem se tě zeptat, jestli sis to sexuální zneužívání někde zpracovala - myslím v psychoterapii. Je pravda, že i to často bývá příčinou nechuti/odporu k sexu a je klidně možný, že u tebe za tím může být "jen" tohle nezpracované trauma. Já jsem kvůli svému znásilnění ve 14 šla k psycholožce až o 20 let později a dost se změnilo - už na to můžu myslet bez odporu, paniky, stažení, úzkosti, nenávisti... a dalších negativních pocitů, dokážu o tom mluvit a celý si to přehrát bez toho všeho a se sexem se mi to nijak nespojuje. Dřív jsem mívala při sexu stavy zvláštních "záseků", odporu a disociací (odpojování se od svýho těla), což jsou obranný reakce, útěky před něčím nepříjemným. To zmizelo a i když to s tou sexualitou nemám nijak žhavý, tohle už za tím není. Může ti to hodně ulevit...