Ahoj všichni,
jsem moc ráda, že jsem tyto stránky objevila, našla jsem tu ve vašich příspěvcích hodně odpovědí a dílků do svého životního puzzle. Při čtení jsem cítila velkou úlevu a pocit "konečně to zapadá". Pak jsem se vyděsila, že takhle to přece nechci a nemůžu mít. A nakonec došla k tomu, že se nebudu do ničeho cpát a prostě to víc prozkoumám. Proto prosím o vaše názory, zkušenosti a případně podobnosti s mým příběhem.

Nejdříve jsem se považovala za normální heterosexuálku, s klukama jsem chodila někdy od 15 let, s prvním spala v 17. Žádný zvláštní zážitek, ani sexuální vzrušení jsem necítila, ale brala jsem to, že to je poprvé (a navíc jsem ho nemilovala). Pak jsem se ve 20 zamilovala a byli jsme spolu 5 let. Přítel byl hodně atraktivní, přitahoval mě a chtěla jsem ho získat... což se mi podařilo. Sexu jsme si užívali jen první rok (a bylo to taky zvláštní, spíš jako "fyzické cvičení", pak jsme začali žít spolu a on přestal chtít (říkal, že to je moc velká námaha, normální je mít hodně sexu jen na začátku a že to vlastně nepotřebuje). A já to postupně přijala, protože jinak mě vztah ve všem naplňoval. Teď zpětně mi dochází, že vlastně ani mně ten sex nechyběl, protože jsme se hodně objímali a mazlili a to mi rozhodně stačilo.

V dalším vtahu sex fungoval první 2 roky, kdy jsme se vídali vždy ob víkend, protože přítel byl z Anglie. Nesnášela jsem pouze orální sex (oboustranně) - s tím předchozím jsme ho nedělali, ale i to se časem poddalo a výjimečně jsem měla i orgasmus (jiným způsobem ne). Postupně můj zájem ale opadal a když jsme po 2 letech spolu začali žít, žádná touha už tam nebyla. Já to ale brala jako normální a prostě mu čas od času "podržela", a někdy jsem při tom měla i příjemné pocity. Ostatní stránky vztahu fungovaly a tak jsme se rozešli až po 8 letech a z jiných důvodů. Nikdy jsem ale sex nezačala já, že by na mě přišla nějaká chuť...

Potom jsem se šíleně zamilovala do své lesbické kolegyně v práci a začala s ní chodit. Po čase jsem přijala svou homosexuální orientaci a měla pocit, že jsem se konečně našla (jsem z malé vesnice, takže ten coming out byl náročný). Bylo to s ní něco nového, vzrušujícího, dosud nepoznaného a intenzivního... jenže opět jen asi první rok, ještě před stěhováním do společného bytu ve městě si začala stýskat, že po ní netoužím, že mě nevzrušuje a sex mě nebaví. Snažila jsem se jí to vymluvit a hledat důvody (spíše záminky), proč to zrovna nejde... zkoušely jsme různé způsoby, jak bych se mohla vzrušit, ale vedlo to jen ke konfliktům a hádkám. Ona se cítila nechtěná a neatraktivní, protože "kdybych ji chtěla, tak po ní přeci toužím a mám s ní sex", já jí nemohla vysvětlit, že ji miluji, že se mi líbí i se jí ráda dotýkám, ale když má přijít na sex, cítím tlak a pokud tam i nějaké vzrušení je, tak okamžitě opadne, ale že to není její vina. Nevadí mi uspokojovat ji, ona to ale začala později odmítat, že v tom nemůže být sama a chtěla, abych si tento svůj problém vyřešila... Taky si myslí, že mi chybí sex s mužem (já vím, že opravdu nechybí )

Teď jsme spolu 3 roky, kolem a/sexuality máme neshody pořád a já při hledání příčin narazila na tohle fórum, kde jsem se našla. Tolik mě netrápí, jestli si připnu nálepku hetero, homo nebo a, jako spíš otázka, jestli to můžeme v tom vztahu udělat tak, aby nebyla nespokojená/neuspokojená a nebyly proto hádky.

Máte někdo podobnou

Citace:Byla jsem ve 13-14 letech osahávána od kamaráda a jeho otce víc to tady rozebírat nechci.

(18. 01. 2015, 17:31:46)ice80 Napsal(a): Ten druhý odstavec je docela zajímavý. Takové osudové rozcestí. Kdyby se to nepokazilo tam, tak má Tvůj příběh vlastně zajímavý happyend i bez těchto stránek

(19. 01. 2015, 23:43:33)Lori Napsal(a): Ahoj Domi,
tak v tvém vyprávění jsem našla hodně podobností se svým příběhem!!! Taky jsem začala s muži (i když dřív než ty) a první zkušenosti jsem měla podobné - nic moc mi to neříkalo (v tom věku mi to ale přišlo normální). Navíc jsem byla ve 14 letech sexuálně zneužitá. Od 16 let stálý přítel, sex "ok", ale bez orgasmu. Pak jsem najednou začala sex odmítat úplně, připadal mi nečistý - spojovala jsem to s tím znásilněním. Podařilo se mi to "odblokovat" až s dalším přítelem, který na mě nespěchal a byl hodně trpělivý... byli jsme spolu 6 let. S následujícím přítelem 7 let, do toho jsem začala experimentovat s holkama, ale vlastně mi to taky nic neříkalo...

... dokud jsem nepotkala svou současnou přítelkyni. S ní bylo všechno jinak. Od začátku jsem po ní toužila a hrozně ji chtěla. Milování s ní bylo jiný, takový hlubší a bližší, prožívala jsem s ní pocit napojení... přestože taky bez orgasmu. Věřila jsem, že spolu nám to půjde, že je ta pravá a že se to s ní podaří... i když mně osobně tolik nevadilo, že nemám orgasmus, užívala jsem si to, co s ní prožívám. Jenže to začalo vadit jí... a taky to, že jsem se začala sexu víc vyhýbat... Vlastně až po letech jsem se od ní dozvěděla, že od začátku sex se mnou nebyl kvalitní a čekala, kdy s tím něco udělám, "odblokuju" se, začnu prožívat a cítit to, co ostatní a bude to "normální". Dnes je to už ve fázi, kdy se buď mám "opravit" a začít řešit problém, který je zcela jistě na mé straně (asexualita je prý jen další výmluva pro neřešení mého problému), nebo spolu nebudeme moct být Protože ona už zkusila všechno a ničeho dalšího už se vzdávat nebude. Taky se kolem toho neskutečně hádáme...

Myslím, že vztah sexuála a asexuála může fungovat jen s velkou dávkou tolerance, empatie a snahy vcítit se do partnerova světa. A že je podmínkou nebrat si to, jak to ten druhý cítí, osobně - což je po letech vztahu (v našem případě) 5ti už hodně těžký, když si s sebou neseš těch ublížení a křivd vícero...

Pokud spolu ale dokážete mluvit otevřeně a vzájemně se slyšet, a pokud si obě chcete vzájemně vyjít vstříc, tak to snad nemusí být ještě ztraceno...

---

Citace:Byla jsem ve 13-14 letech osahávána od kamaráda a jeho otce víc to tady rozebírat nechci.

Chtěla jsem se tě zeptat, jestli sis to sexuální zneužívání někde zpracovala - myslím v psychoterapii. Je pravda, že i to často bývá příčinou nechuti/odporu k sexu a je klidně možný, že u tebe za tím může být "jen" tohle nezpracované trauma. Já jsem kvůli svému znásilnění ve 14 šla k psycholožce až o 20 let později a dost se změnilo - už na to můžu myslet bez odporu, paniky, stažení, úzkosti, nenávisti... a dalších negativních pocitů, dokážu o tom mluvit a celý si to přehrát bez toho všeho a se sexem se mi to nijak nespojuje. Dřív jsem mívala při sexu stavy zvláštních "záseků", odporu a disociací (odpojování se od svýho těla), což jsou obranný reakce, útěky před něčím nepříjemným. To zmizelo a i když to s tou sexualitou nemám nijak žhavý, tohle už za tím není. Může ti to hodně ulevit...