11. 10. 2012, 19:54:10
Ahoj,
jmenuju se Lucka a je mi 21. Toto fórum jsem objevila díky pořadu Střepiny, kde byla reportáž o asexualitě. Do té doby jsem o tomto termínu neslyšela, ale hned mě to přimělo zamyslet se, jestli to nejsem já. Mám totiž pocit, že se ve mě sešlo hned několik extrémů najednou. Jsem introvert melancholik toho nejhoršího druhu. Nejsem hezká, radši nosím oblečení volný, zčásti pánský, nemám potřebu mít hromady šperků a šminek, jako běžný holky. Ale že bych toužila být chlapem, to taky ne. Asi naštěstí, nevím co bych s tím dělala. Ani necítím přitažlivost k holkám. Nechodím na diskotéky, do hospody, alkohol je mi děsně odpornej, cigarety totéž. Díky svojí nespolečenské povaze v podstatě ani nemám s kým. To pořád musím někomu říkat, pokud někam chci jít, ale nikdo sám od sebe mě nepozve.
Nějak si nedovedu představit, že bych mohla mít s někým vztah a všechno co k tomu patří. Třeba už jenom takový líbání mě docela děsí. O sexu nemluvě. Asi by se ten vztah musel budovat léta s nějakým hodně tolerantním protějškem. Ale v dnešní uspěchané době...
Už jsem se tak zamýšlela nad nějakýma hlubšíma příčinama. Třeba dětství jsem asi neměla špatný z tehdejšího pohledu, teď mi přijde, že jsem ho neměla nějaký naplno prožitý. Žádný koníčky, kina, divadla. U nás se nepěstujou žádný láskyplný vztahy, třeba já a můj otec spolu skoro nemluvíme. Protože on prostě nechce. Někdy mi připadá jak diktátor. Pak jsem úplně dojatá, když mi třeba kamarádka řekne něco hezkýho. Nebo když učitel se mnou jedná jak rovný s rovným.
Můžete mi říct váš názor? Nebo jsem už ztracená existence?
jmenuju se Lucka a je mi 21. Toto fórum jsem objevila díky pořadu Střepiny, kde byla reportáž o asexualitě. Do té doby jsem o tomto termínu neslyšela, ale hned mě to přimělo zamyslet se, jestli to nejsem já. Mám totiž pocit, že se ve mě sešlo hned několik extrémů najednou. Jsem introvert melancholik toho nejhoršího druhu. Nejsem hezká, radši nosím oblečení volný, zčásti pánský, nemám potřebu mít hromady šperků a šminek, jako běžný holky. Ale že bych toužila být chlapem, to taky ne. Asi naštěstí, nevím co bych s tím dělala. Ani necítím přitažlivost k holkám. Nechodím na diskotéky, do hospody, alkohol je mi děsně odpornej, cigarety totéž. Díky svojí nespolečenské povaze v podstatě ani nemám s kým. To pořád musím někomu říkat, pokud někam chci jít, ale nikdo sám od sebe mě nepozve.
Nějak si nedovedu představit, že bych mohla mít s někým vztah a všechno co k tomu patří. Třeba už jenom takový líbání mě docela děsí. O sexu nemluvě. Asi by se ten vztah musel budovat léta s nějakým hodně tolerantním protějškem. Ale v dnešní uspěchané době...
Už jsem se tak zamýšlela nad nějakýma hlubšíma příčinama. Třeba dětství jsem asi neměla špatný z tehdejšího pohledu, teď mi přijde, že jsem ho neměla nějaký naplno prožitý. Žádný koníčky, kina, divadla. U nás se nepěstujou žádný láskyplný vztahy, třeba já a můj otec spolu skoro nemluvíme. Protože on prostě nechce. Někdy mi připadá jak diktátor. Pak jsem úplně dojatá, když mi třeba kamarádka řekne něco hezkýho. Nebo když učitel se mnou jedná jak rovný s rovným.
Můžete mi říct váš názor? Nebo jsem už ztracená existence?