11. 09. 2011, 19:09:46
Díky za odpověď. 
Já neřekla, že jsem asociální dobrovolně. Spíš jde o to, že v těchto dnech furt trčím doma a s přáteli se stýkám jen virtuálně - a on mi jen přímý kontakt šíleně chybí. Navíc v sobě mám kus workholika, takže bych potřebovala mít každý den fůru různorodých aktivit, abych se cítila spokojeně. Což nemám.
Toho otevřeného rozhovoru se bojím. Nechci ho nějak uhánět, navíc on by mi určitě potvrdil, že je všechno ok a že se na jeho vztahu ke mně nic nezměnilo. Ono asi vážně neexistuje takové to blízké přátelství mezi mužem a ženou. Chlapi jsou z Marsu a ženy z Venuše a každý takový vztah chápe jinak. Ještě je tu alternativa, že mě pořád miluje, ale záměrně se mi vyhýbá, protože tím chce potlačit své city ke mně a třeba si taky myslí, že mi tím, že mi vyznal lásku, nějak ublížil. A hlavně na něho opravdu nechci tlačit a nějak ho "vydírat". Jenže je tu problém, že já mám svoje city k němu tak zamotané, že nevím, co to se mnou udělá, až si najde přítelkyni... Co když budu žárlit? Ale to už je mimo téma.
Ale opravdu můj vztah k němu v něco víc asi nikdy nepřeroste. Jako přítel je bezvadný, ale když si představím, že mě budě chtít chytnout za ruku, obejmout... To nejsou moc lákavé představy. A přitom s ostatními přáteli s kamarádskými pusami a objetími absolutně problém nemám. Je to se mnou vážně zvláštní.
Já neřekla, že jsem asociální dobrovolně.
Spíš jde o to, že v těchto dnech furt trčím doma a s přáteli se stýkám jen virtuálně - a on mi jen přímý kontakt šíleně chybí. Navíc v sobě mám kus workholika, takže bych potřebovala mít každý den fůru různorodých aktivit, abych se cítila spokojeně. Což nemám. Toho otevřeného rozhovoru se bojím. Nechci ho nějak uhánět, navíc on by mi určitě potvrdil, že je všechno ok a že se na jeho vztahu ke mně nic nezměnilo. Ono asi vážně neexistuje takové to blízké přátelství mezi mužem a ženou. Chlapi jsou z Marsu a ženy z Venuše a každý takový vztah chápe jinak. Ještě je tu alternativa, že mě pořád miluje, ale záměrně se mi vyhýbá, protože tím chce potlačit své city ke mně a třeba si taky myslí, že mi tím, že mi vyznal lásku, nějak ublížil. A hlavně na něho opravdu nechci tlačit a nějak ho "vydírat". Jenže je tu problém, že já mám svoje city k němu tak zamotané, že nevím, co to se mnou udělá, až si najde přítelkyni... Co když budu žárlit? Ale to už je mimo téma.
Ale opravdu můj vztah k němu v něco víc asi nikdy nepřeroste. Jako přítel je bezvadný, ale když si představím, že mě budě chtít chytnout za ruku, obejmout... To nejsou moc lákavé představy. A přitom s ostatními přáteli s kamarádskými pusami a objetími absolutně problém nemám. Je to se mnou vážně zvláštní.
Můj svět je v pořádku.
