Tak trochu jiný pohled na partnerský vztah...

[Julia L-diskusni-forum-avender]

Julie, vítej.
Přála bych ti, aby ti vztah fungoval, ale rozhodně byses neměla do ničeho nutit. A už vůbec ne když tě to přímo bolí. Bohužel pokud jsi asexuálka a sex ti nic neříká, je vcelku logické, že se automaticky neuvolníš tak, jak je potřeba aby to nebolelo.
Jinak za kecy typu "K lásce a vztahu patří sex" bych už snad i vraždila. K lásce a vztahu snad patří i něco jako porozumění, tolerance, empatie. Osobně nechápu člověka, který může souložit s partnerkou, která si to vůbec neužívá, dokonce má u toho i bolesti.

Děkuju... Vzpomínám si, že ještě na začátku vztahu, když ty bolesti nebyly, to pro mne asi tak jednou nebo dvakrát bylo i příjemné. Později jsem čerpala sílu k sexu z toho, že to bylo alespoň příjemné pro něj a přála jsem si mít to co nejdřív za sebou. Když jsme se snažili o mých problémech spolu mluvit, vyslechl mě, ale řekl jen, že bych s tím měla něco dělat. Když jsem mu namítla, že se snažím, řekl naštvaně, ať se nesnažím, že tím se to jen horší a uvolnit se mi pořádně nikdy nepodaří Měla jsem v sobě boj, jak se tedy vlastně snažit, když jsem to cítila jako stále větší nutnost a na druhou stranu se tím opravdu všechno spíš zhoršovalo. Stále to tak ještě vnímám. Jako boj s časem... Cvičím autogenní trénink, ale jen tehdy, když se mi aspoň trochu chce, nenutím se do toho násilím.

Jak píšeš o té toleranci a porozumění, tak si teď nejsem jistá, jestli ji můj přítel měl... Na "běžného" muže asi trpělivý byl, když to se mnou vydržel takhle dlouho, ale podle mě to vnímá jinak... Myslí si, že už tím prokázal dostatek tolerance a empatie, svým čekáním a různým sváděním a říkal mi, že jiní by to podle něj už dávno vzdali... Možná je to pravda. Ale asi to není ten typ tolerance a empatie, který jsem potřebovala

A že se mnou souložil i přes moje bolesti, popravdě, myslím, že to někdy ani nepoznal... Nepoznal ani můj orgasmus, i když mi to přijde trochu divné. Nejsem z těch, co by se při tom projevovaly nějak extra hlasitě... To, že moji bolest nepoznal, byla i moje chyba, protože jsem se to zpočátku snažila skrývat. Později, když o mých problémech věděl, asi pořád doufal, že se to časem změní... Jenže zatím bohužel... Řekla jsem mu, že se to asi nikdy úplně nezmění.

---

---

Jinak si taky myslím, že pokud se Juliin partner nebude snažit jí vyjít vstříc a snažit se jí pochopit, tak ten vztah nemůže být životaschopný. Snaha musí být vždy oboustranná.

Vnímám to stejně... Těžké je to v tom, že jsem někdy opravdu vnímala, že se snaží, ale zkrátka jiným způsobem, než jsem potřebovala Bohužel, moje návrhy, jak by mi mohl pomoci, a že nepotřebuju ani tak pomoc poradce nebo terapeuta, jako jeho pochopení, zůstaly zatím neuskutečněné... Prý by se to mohlo zkusit, ale pak už jsme se neviděli.

---

Ahoj Julio, Tvůj příběh mne velice oslovil, líbí se mi, že tuto problematiku přirozeně vnímáš ve více rovinách. Že si je uvědomuješ, takže jako by byla již půle práce za Tebou....Mně ovšem přijde, že nejsi nějaká veliká výjimka, co se Tvého vnímání vztahu týče, každá žena nebo i muž přece nemusí být sexuální dračice (drak), jak se nám to společenské cítění snaží namluvit....myslím si totiž, že západní společnost je až přespříliš sexualizovaná, takže jedinci, kteří do tohoto pudového stylu dokáží vměstnat daleko více romantiky, tzv. "čisté lásky" nespojené a priori s chtíčem, se stávají ve svém výsledku vlastně pro společnost harmonizujícím prvkem! Že nás je méně, a proto to vypadá z hlediska té majority jako patologie, je věc jiná, ale většina mnohdy zapomíná, že ona i taková deviace může být pozitivní!

Já v podstatě to pojímání lásky a vztahu mám podobné, jako to píšeš Ty, daleko cennějším prvkem vztahu je pro mne to společné sdílení vybraných záležitostí života než jen to sexuální vyvrcholení samo o sobě. Bohužel mnozí muži si myslí, že právě tohle je "top" života a vztahu. Ale abychom byli spravedliví, oni muži to mají obtížnější v tom, že ta sexualita má u nich daleko zemitější základ, že je velmi podpořená hormonálně, zvláště u mladších mužů, takže aby ji mohli lépe zvládat, o to asi na sobě musí více pracovat....uvědomit si leccos....možná, že tady je odpověd určitá.....někteří na sobě pracovat chtějí, cítí tu potřebu, jiní zase ne, žijí více jen tak, jak je Pánbůh stvořil. Tím to trochu zlehčuji, ony i ženy mají některé nepěkné vlastnosti, které zase muži nemají, takže jsme si často fifty, fifty. Čili každé pohlaví má to své k řešení. Jak já říkám, základ je komunikace a té se skutečně musí obé pohlaví vůči sobě učit, někteří, pravda, mají o něco větší přirozené nadání, pak výsledky se dostavují rychleji, jiní ovšem ne a pak je to běh na dlouhou trať....ale nevzdávat, často se plody dostaví tehdy, kdy to už vůbec nečekáme....

Jinak si myslím, že vztah k mužům obecně musel být skutečně u Tebe z podstatné části formován těmi rannými zážitky s "otci". Říká se sice, že je "významnější" vztah syna a otce, kvůli přijímání a identifikaci s mužskou rolí, to určitě v té zmíněné rovině ano, ale zase dcera i podvědomě vnímá ze strany otce míru uspokojení té potřeby ochrany, jistoty, zakotvení, tedy to, co je obecně asociováno s mužskou rolí....a když to selhává, jaký vztah k mužům si potom může vytvořit..., natož ten ideální zdravý vztah.... Čili, asi bych se skutečně zaměřila především na patřičné postupné rozklíčování této roviny...a to může být záležitost i let....naše podvědomí je zásobárna paměti i na ty nejrannější zážitky a tyto pak z té latentní roviny formují to vědomé prožívání, jeho podobu, to je fakt, který zná každý terapeut....dokonce je dokázáno, že prožije-li člověk skutečně velké trauma, "předrátuje" tento dramatický zážitek některé spoje, neuronální dráhy v našem mozku! Zde je možno vidět, jak velkou moc má lidský duch, ne, že nemá!

Každopádně, navzdory všemu, co bylo řečeno, je třeba zohledňovat i skutečnost, že míra sexuálního temperamentu je věc do značné míry i vrozená, zděděná po předcích a neexistuje vlastně člověk "ideálně sexuální", každému vyhovuje něco jiného....někdo může každý den, jiný třikrát do týdne, jiný jednou za tři měsíce.... a vše je vlastně normou. Žádná taková definovaná norma sexuální potřeby neexistuje, tím se nenech nijak nahlodávat od svého okolí, jestli třeba někdo něco takového tvrdí. Buď hlavně věrná sobě a svému cítění, zbytečné přemáhání se z té dlouhodobé perspektivy člověku nic nepřináší....pouhé trápení se a ještě s tím spojený větší rozkyv v sebepojímání. Jedno významné pravidlo v tomto sexuologie však má, ve vztahu by se měl vždy přizpůsobit ten s vyšší potřebou, nikdy ne tak, že méně žádostivý partner se přizpůsobuje partnerovi s vyšší potřebou! Klidně se o tom svému partnerovi zmiň, budeš-li cítit, že doba tzv. nazrála. Pokud není rovnou ignorant, mohl by se alespoň zamyslit.

Každopádně, přeji Ti, aby Ti vztah vyšel dle Tvých představ...aby to cenné, co třeba mezi sebou máte, prožili jste spolu....nezničila jediná skutečnost. Hodně štěstí!

Moc děkuji za krásné přivítání Je to jako pohlazení pro duši... Ta myšlenka, že by se měl partner, který má vyšší sexuální potřebu, přizpůsobit tomu, který ji má nižší až žádnou, je hezká.. Já se chci aspoň snažit o to, abychom se přizpůsobovali oba nějak rovnoměrně. Možná to dokonce i děláme, jen zkrátka každý nějak jinak, a tím se vzájemně míjíme... Je ale možné, že to nevyjde, to připouštím, protože přítel tvrdí, že takto už dál nemůže a mně síly také ubývají, ne ty fyzické, ale ty psychické, a jak je to propojené, zhoršuje se všechno...

Začala jsem přemýšlet i nad tou takzvanou tolerovanou nevěrou, nad tím, že by si zkrátka na sex našel někoho jiného. Možná, že je to zoufalý nápad a má to mnoho nevýhod, ale když jsem nad tím přemýšlela, možná je mi přece jen méně nepříjemná myšlenka, že můj přítel si zkrátka uspokojuje svou přirozenou potřebu jinde, než myšlenka, že se mě pod jejím vlivem snaží zase k sexu přemlouvat nebo svádět a já se k němu nutím Když jsem mu o tom napsala (teď se se mnou kvůli našim problémům nechce vidět), napsal jen, že jsem mu vyrazila dech... Víc se k tomu vyjadřovat nechtěl. Tak nevím, jestli to vnímal jako snahu o řešení, nebo jako něco negativního. Dřív mi říkal, že by se nemohl milovat s nikým jiným, když je mým přítelem, ale to asi říkají všichni muži, když jsou zamilovaní (nebo když se snaží partnerku přimět k sexu). Tak mě napadá, že by to pro něj nemusel být ale velký problém, protože když jsme spolu kdysi byli na pár měsíců rozejití, partnerku na sex si našel, i když mě prý měl rád pořád. Dokonce i věřím, že to jde dohromady...

Bohužel tento problém není jediným problémem našeho vztahu. Ale to už by asi nepatřilo k tomuhle tématu. Je to přesně tak, jak říkáš, každý máme své chyby, nebo spíše vlastnosti, které v párovém soužití nemusí tomu druhému vyhovovat... Myslím dokonce, že já mám na rozpadu našeho vztahu větší vinu než on. Tak to aspoň pořád cítím... Sice chápu, že je to možná ovlivněno tím, že jsem si moc brala k srdci, jak mne přesvědčoval, že chyba je ve mě... Člověku se to tak opravu zdá, když navíc většina společnosti se tak chová. Je však opravdu možné, že na druhou stranu on pro mě nemá dostatek pochopení... Ale přesto se pořád snažím o náš vztah bojovat, protože ty dobré věci jsou pro mne pořád cennější... Takže to vidím tak, že hledat, kdo má na všem větší vinu, je teď asi zbytečné, stejně pro zachování vztahu bude potřeba, abych pracovala hlavně já na těch svých pro něj negativních vlastnostech... Díky vám všem už ale vím, že jsou to vlastnosti negativní opravdu jen pro někoho a pro někoho zase ne a to je moc fajn zjištění...