Příspěvků: 191
Registrován od: 11. 09. 2011
Hodnocení:
0
Ahoj, do zhruba dvanácti třinácti jsem byla normální puberťačka, platonicky se zamilovávající do jednoho kluka za druhým, revoltující proti rodičům atd., však si to všichni pamatujeme.  Jenže pak mi najednou všechny ty řeči o klucích, malování atd. začaly lézt silně krkem, najednou jsem si se spolužačkami neměla co říct... Našla jsem si před jedno netové fórum fanoušky kapely, kterou jsem tehdy milovala, a dlouhou dobu je považovala za své jediné, opravdové přátele...
No a pak jsem šla na střední do jiného města, bydlela jsem na intru a najednou bylo pořád co dělat - škola, začala jsem tancovat, hrát anglické divadlo, se spolubydlícími jsme prokecávaly všechny večery... Vztah jsem nehledala, nechyběl mi. Po maturitě jsem pokračovala na škole v tom samém městě, na tom samém intru... S novými spolužáky jsem se zdaleka nepřátelila tak jako s těma ze střední, ale jo, byli fajn, i když žádné akce jsme nepořádali. Ubyly mi aktivity, většinu jsem nahradila úžasnou brigádou, která pro mě byla velkým koníčkem a jejímž prostřednictvím jsem se seznámila s lidmi stejné krevní skupiny a začala jezdit na různé jejich akce... Jsou to mí přátelé, ale ne opravdoví - jsou zdaleka a sice si skvěle popovídáme, ale zdaleka ne o všem, a rozhodně to není tak, že bych se jim mohla s čímkoliv svěřit.
V posledním ročníku jsem si s jedním z nich začala opravdu skvěle rozumět, povídali jsme si o všem možném, svěřili jsme si věci, které neví ani naši rodiče... No a pak mi vyznal lásku, což byla pro mě tak trochu rána pod pás. Po lásce jsem totiž stále neprahla a hovorům o ní jsem se vyhýbala jako čert kříži - bylo mi nepříjemné přiznat, že nikoho nemám a nechci. Snažila jsem se k němu najít ten správný cit, ale nešlo to, nešlo. A já jsem nechtěla předstírat, a ani bych to nezvládla, byl by to podraz vůči mně i jemu. A postupně jeho vztah ke mně začal opadávat... Což se asi není co divit, že?
Ale teď jsem v krizi z toho, že ztrácím tak dobrého přítele, a přemýšlím o tom, jestli bych k němu přece jen nemohla začít něco cítit. Je to jediný kluk, který o mě měl kdy zájem, a já jsem hrozně zmatená - netoužím po klasickém vztahu, ale po člověku, kterému bych se mohla s čímkoliv svěřit, který by se mnou trávil volný čas, který by mi rozuměl... Ale postupně mi dochází, že tohle je hrozně těžké a že když odmítnu Martina, už někdo takový přijít nemusí a já zůstanu sama...
Jinak jsem taky spíš introvert, ale lidí se nebojím , ráda je poznávám a s výše zmíněnými přáteli nemám problém propařit tři noci po sobě. Možná je zakopaný pes v tom, že mi chybí právě sociální kontakt (protože takhle blbě jsem se nikdy předtím necítila) - v rodném městě jsem bez přátel a zatím bez práce, kterou marně hledám, mám sice skvělé rodiče, ale ono to nestačí.
Tak se jen tak potřebuju vypovídat, pomůže mi to.
Můj svět je v pořádku.
Příspěvků: 1115
Registrován od: 22. 07. 2011
Hodnocení:
11
Označení "asociální" mi na tebe vůbec nesedne, vždyť děláš spoustu věcí, které vyžadují kontakt a spolupráci (zvlášť třeba to divadlo), aktivně vyhledáváš lidi se stejnými zájmy a být mezi nimi tě evidentně baví. Každý není nastavený tak, že má dvacet důvěrných kamarádů, introvertnější lidé si kolikrát vystačí s jedním, a i od toho si rádi dají pauzu
Když si s kamarádem tak rozumíte a jste zvyklí si vzájemně svěřovat důvěrné věci, proč s ním o svých obavách otevřeně nepromluvíš? To, že do něj nejsi zamilovaná, ještě neznamená, že nemůžete být dál přátelé. Asi to už nebude úplně takové jako předtím, jeho zklamání je pochopitelné, ale není to přece nutně konec. Radši ovšem nic nepředstírej, to z dlouhodobého hlediska k ničemu nepovede a stejně jako ty si myslím, že by to byla určitá zrada. Ber to tak, že není jediný kluk, který o tebe měl zájem, ale první.
A když se někde cítíš osamělá a třeba toužíš po změně, někdy je dobré někam vypadnout. Jít za prací do úplně nového města, poznat tam nové lidi, zažít nové věci...
Ať ti úsměv opravdu furt vydrží 
Příspěvků: 191
Registrován od: 11. 09. 2011
Hodnocení:
0
Díky za odpověď.
Já neřekla, že jsem asociální dobrovolně. Spíš jde o to, že v těchto dnech furt trčím doma a s přáteli se stýkám jen virtuálně - a on mi jen přímý kontakt šíleně chybí. Navíc v sobě mám kus workholika, takže bych potřebovala mít každý den fůru různorodých aktivit, abych se cítila spokojeně. Což nemám.
Toho otevřeného rozhovoru se bojím. Nechci ho nějak uhánět, navíc on by mi určitě potvrdil, že je všechno ok a že se na jeho vztahu ke mně nic nezměnilo. Ono asi vážně neexistuje takové to blízké přátelství mezi mužem a ženou. Chlapi jsou z Marsu a ženy z Venuše a každý takový vztah chápe jinak. Ještě je tu alternativa, že mě pořád miluje, ale záměrně se mi vyhýbá, protože tím chce potlačit své city ke mně a třeba si taky myslí, že mi tím, že mi vyznal lásku, nějak ublížil. A hlavně na něho opravdu nechci tlačit a nějak ho "vydírat". Jenže je tu problém, že já mám svoje city k němu tak zamotané, že nevím, co to se mnou udělá, až si najde přítelkyni... Co když budu žárlit? Ale to už je mimo téma.
Ale opravdu můj vztah k němu v něco víc asi nikdy nepřeroste. Jako přítel je bezvadný, ale když si představím, že mě budě chtít chytnout za ruku, obejmout... To nejsou moc lákavé představy. A přitom s ostatními přáteli s kamarádskými pusami a objetími absolutně problém nemám. Je to se mnou vážně zvláštní.
Můj svět je v pořádku.
Příspěvků: 1115
Registrován od: 22. 07. 2011
Hodnocení:
11
Jo, to znám, kvůli práci (a lenosti) taky se svými kamarády spíš mailuju a telefonuju, než že bych je viděla naživo, a vesměs bydlíme ve stejném městě, třeba jen 15 minut od sebe. Někdy to tak prostě je – ale je fakt, že to občas stojí za houby.
Máš to komplikované... Chápu, že mu nechceš svoje přátelství cpát, jenomže když si o tom nepromluvíte, pořád se už budeš jen marně ptát, co se vlastně stalo... Je možné, že to odmítnutí nese těžce a dál se s tebou kamarádit je pro něj příliš bolestné (mám kámošku, která po každém rozchodu maže toho kluka z mobilu, protože prostě žádný další kontakt neustojí), a stejně tak je možné, že teď vůči tobě cítí ostych nebo nějaký pocit viny. To byste si právě měli vyjasnit.
Teď budu mluvit čistě za sebe, ale podle mě i v přátelství mají obě strany právo maličko se "vydírat", mít jeden na druhého určité nároky. Kdybych občas na svoje kámoše nezatlačila, nebo oni na mě, pořádně bychom se už ani neviděli.
Přátelství mezi mužem a ženou je extrémně složitá věc, i když hodně záleží na míře přitažlivosti, kterou k sobě cítíte. Pokud tam žádná není, ten rozdíl pohlaví není ani poznat. Zato když tam z jedné strany něco jiskří, chce to z obou stran nějakou tu diplomacii
A jasně že budeš žárlit, až si najde přítelkyni! Já si tímhle s kamarády i kamarádkami prošla už hodněkrát. Jde jen o to udržet to na uzdě, zvyknout si, že najednou chtějí trávit čas s někým jiným než se mnou, a nedělat jim hysterické scény. Někdy mi to jde líp, někdy hůř...
Snad to nějak vyřešíš, a tvoje vynucená samota taky brzo pomine!
Příspěvků: 1
Registrován od: 14. 10. 2011
Hodnocení:
0
Ahoj, myslim, ze jsem byla v podobne situaci. Kamaradila jsem se dost s klukama, holcici reci o malovani a o prvnich pusach me prestaly bavit v 11 letech. Kluky jsem dost odmitala, protoze se mi stavalo to, co tobe- jakmile jsem si s nimi zacala rozumet, hned chteli neco vic, ani si nevzpominam, jestli jsem nekdy mela kamarada, ktery driv nebo pozdeji neco nenaznacil. No to uz je jedno.
V devatenacti se toto opakovalo s kamaradem z detstvi, se kterym jsme chodili do dramataku. Tentokrat jsem uz mela za sebou par libacek na diskotekach, nicmene zadny sexualni zazitek ani zadne chozeni. Prekvapil me vyznanim a pusou pred dvermi naseho domu. Mela jsem pocit, ze jsem zasla moc daleko a ze uz se nemuzu vratit. V podstate me do toho vztahu zpocatku nastrkal. Od te doby jsme se chytali za ruce a libali v parku. Pro me to bylo neco noveho, tak jsem to brala jako zkouseni nepoznaneho, s vidinou, ze maximalne do pul roka se rozejdem. On to bral podobne, myslim, ze jen s mensim casovym horizontem. Jsme spolu uz pres tri roky.
Mam v nem nejlepsiho kamarada, kteremu muzu rict temer vsechno, ale nikdy ve me nezmizel ten pocit, ze drzeni za ruce ci sex je proste nadplan. Zamilovana gesta a cukrbliky jsem zacala odmitat uz po mesici, nejdriv si myslel, ze ho nemam rada, ale pak si na tu odtazitost docela zvykl a v podstate si myslim, ze mu nevadi, kdyz ho nepusinkuju pri kazde prilezitosti a nepoulim na nej zamilovane oci.
Horsi je to se sexem. Nemuzu rict, ze by mi vylozene vadil. Ze zacatku to zas bylo neco noveho, co jsem objevovala. Ted uz ale zacina byt stereotypni a ja jsem postupem casu proste zjistila, ze me to bavit nezacne. Nemame asi tak nizkou frekvenci jako ostatni tady na foru, ale jsem ted napriklad na rok v zahranici, pritel za mnou prijel po dvou mesicich a ze bych sdilela jeho nazor- ty ses tak dlouho pryc, to musime dohnat- se rict neda. Uprimne- za ty dva mesice mi sex vubec nechybel. A bojim se, jeste jsem to s pritelem neresila, protoze presne vim, jak by se citil- jako chlap, co nedokaze uspokojit partnerku a bral by si to jako ukol, ktery musi splnit, aby se citil vic muzsky.
To uz ale odbiham. Jeste k FurtSUsmevem- ja jsem si toho kamarada povysila na pritele a asi bych nemenila- je to jeden z mala, ktery dokaze proniknout slupkou a rozumi ti. Jen jeste musi pochopit, ze vas vztah bude vzdycky zalozen spis na citech a kamaradstvi nez na telesnostech. Myslim, ze bych nenasla moc kluku, kteri by byli tak tolerantni k mym "nenormalnostem". A beru to tak, ze mit z kamarada pritele, po nekolika letech, kdy se ze vztahu stane spis kamaradstvi, je to to nejlepsi moznost.
Příspěvků: 191
Registrován od: 11. 09. 2011
Hodnocení:
0
Aktuální zpravodajství - situace se za poslední měsíc dost změnila. Sice práci furt nemám, ale už jsem si trochu zvykla a netrýzním se tím. Navíc jsem se snažila najít nadhled na vztah s Martinem a podívat se na to trochu svrchu. Výsledek je bohužel negativní.  Došlo mi, že to jeho přátelství... touha si se mnou každý den povídat... ptát se, jak se mi daří... vidět mě... dělat si starosti, když jsem byla nemocná atd... byla jen jeho snaha mě sbalit. Protože i když se teď bavíme, on se nikdy nezeptá, co já, jaký jsem měla den, co zajímavého čtu, jestli jsem už zakopla o nějakou práci... Pořád mluví o sobě. Dokonce i když řeknu o sobě něco já, on na to nijak nereaguje. Ale ok, každý máme nějaké chyby a pořád je to jen můj subjektivní pohled, který může být ovlivněn.
Jenže on se mnou navíc začal probírat i své potenciální vztahy, což mi tedy i přes to, jak jsme si blízcí, přijde hodně zvrhlé - dokonce mi přímo napsal: připadá mi divný to s tebou řešit, když jsem tě před pár měsíci balil. To je prostě... šílený. A teď mi často píše, že se snaží někoho "ulovit" (teda tohle slovo přímo nepoužil, ale na jeho způsobu, jakým mi to říká, to sedí) - a mně to přijde zvláštně "umělé", jako by mi to říkal jen proto, že chce, abych žárlila. Navíc mám neblahý dojem, že se vyhýbá všem akcím, na kterých budu já...
No prostě - já ho ráda vyslechnu a jakkoliv mu pomůžu, pořád ho považuji za dobrého přítele, ale naše blízkost a spřízněnost je loňským sněhem. Škoda, že za to může jen odlišný náhled na náš vztah...
Můj svět je v pořádku.
(25. 10. 2011, 23:43:31)FurtSUsmevem Napsal(a): Aktuální zpravodajství - situace se za poslední měsíc dost změnila. Sice práci furt nemám, ale už jsem si trochu zvykla a netrýzním se tím. Navíc jsem se snažila najít nadhled na vztah s Martinem a podívat se na to trochu svrchu. Výsledek je bohužel negativní. Došlo mi, že to jeho přátelství... touha si se mnou každý den povídat... ptát se, jak se mi daří... vidět mě... dělat si starosti, když jsem byla nemocná atd... byla jen jeho snaha mě sbalit. Protože i když se teď bavíme, on se nikdy nezeptá, co já, jaký jsem měla den, co zajímavého čtu, jestli jsem už zakopla o nějakou práci... Pořád mluví o sobě. Dokonce i když řeknu o sobě něco já, on na to nijak nereaguje. Ale ok, každý máme nějaké chyby a pořád je to jen můj subjektivní pohled, který může být ovlivněn.
Jenže on se mnou navíc začal probírat i své potenciální vztahy, což mi tedy i přes to, jak jsme si blízcí, přijde hodně zvrhlé - dokonce mi přímo napsal: připadá mi divný to s tebou řešit, když jsem tě před pár měsíci balil. To je prostě... šílený. A teď mi často píše, že se snaží někoho "ulovit" (teda tohle slovo přímo nepoužil, ale na jeho způsobu, jakým mi to říká, to sedí) - a mně to přijde zvláštně "umělé", jako by mi to říkal jen proto, že chce, abych žárlila. Navíc mám neblahý dojem, že se vyhýbá všem akcím, na kterých budu já...
No prostě - já ho ráda vyslechnu a jakkoliv mu pomůžu, pořád ho považuji za dobrého přítele, ale naše blízkost a spřízněnost je loňským sněhem. Škoda, že za to může jen odlišný náhled na náš vztah...
Moje máti mi tvrdí, že žena s mužem nemůže nikdy jen kamarádit, zpravidla ten muž stojí i o něco jiného. Tedy není to tak vždycky, ale dost často, zvlášť když se žena líbí.
Myslím, že v Tvém případě o Tebe M. skutečně stojí a všechno co dělá v rámci fingovaného "lovení jiné" dělá proto, aby v Tobě vzbudil nějaké city. Pokud ale máš pocit, že bys na druhou dívku mohla žárlit, něco v Tobě ještě je! Ještě bych to do kamen neházela
Příspěvků: 191
Registrován od: 11. 09. 2011
Hodnocení:
0
Moje máti mi tvrdí, že žena s mužem nemůže nikdy jen kamarádit, zpravidla ten muž stojí i o něco jiného. Tedy není to tak vždycky, ale dost často, zvlášť když se žena líbí.
Myslím, že v Tvém případě o Tebe M. skutečně stojí a všechno co dělá v rámci fingovaného "lovení jiné" dělá proto, aby v Tobě vzbudil nějaké city. Pokud ale máš pocit, že bys na druhou dívku mohla žárlit, něco v Tobě ještě je! Ještě bych to do kamen neházela
[/quote]
Ale jo, já pořád věřím, že kamarádství muže se ženou může fungovat. Jenže jak u koho. Když oba mají partnery, budou na ně ti žárlit, když nemají, hrozí tu právě vzplanutí citu...
Mimochodem - v časopise jsem nedávno četla článek na právě toto téma. Prý když se muž zamiluje do kamarádky a ta jeho city neopětuje, tak se ten muž neustále trápí a kamarádka je za mrchu. Patová situace... Ale když jí tu lásku vyzná a ona přemýšlí o tom, zda s ním něco nezačít, tak by si měla říct: Jak to, že jsem k němu něco začala cítit až teď? Takže asi tak. Je to složitý.
No já nevím, jestli je to fingované. A myslím, že už z něj všechny city opravdu vyprchali. Navíc já ho nikdy nemilovala, i když jsem tuto možnost v době, kdy mi vyznal lásku, probírala ze všech stran... A jasně, že budu žárlit! Ale to si myslím, že je úplně normální - žárlí se přece i na kamarády.
Můj svět je v pořádku.
Příspěvků: 651
Registrován od: 17. 09. 2011
Hodnocení:
7
26. 10. 2011, 19:53:44
(Tento příspěvek byl naposledy změněn: 26. 10. 2011, 19:56:32 uživatelem Mor-diskusni-forum-wen.)
(25. 10. 2011, 23:43:31)FurtSUsmevem Napsal(a): Jenže on se mnou navíc začal probírat i své potenciální vztahy,
No, pokud to skutečně není finta, jak vyvolat žárlivost, a přimět Tě k tomu, aby ses přece jen rozhodla pro něj, pak je to přesně ta situace, která je pro kamarádství žádoucí...
V okamžiku, kdy se mnou jedinec opačného pohlaví začne řešit svoje vztahy, je mi jasné, že už jsem kandidátka jen na kamarádku.
A plně souhlasím s tím, že žárlit se dá i na kamarády, dokonce i na kamarádky, když mi nevěnují tolik času, co bych chtěla. 
Morwen: Já se v lidech nikdy moc nevyznala ...
|
