15. 08. 2013, 23:12:51
Zdravím. O tomhle webu vím už delší dobu a prozatím jsem ho používala spíš kvůli informacím, než abych se sama nějak aktivněji zapojovala do diskusí. Jenže jsem před pár dny zjistila, že v okruhu mých nejlepších přátel jsou další lidé, kteří úplně nespadají do tradičních škatulek. Se třemi z nich jedu za dva dny na Prague Pride, a protože letošním tématem je „Jdeme s barvou ven“, tak jsem si řekla, že je možná i pro mě na čase.
Ale pěkně od začátku. Je mi 28 let a jsem prostě ... totálně obyčejná holka. Není na mě nic zvláštního, předpokládám, že většina lidí si mě ani nevšimne (možná taky proto, že jsem skoro o hlavu menší než ostatní
). A to jsem vždycky považovala za naprosto normální, nikdy jsem se nepokoušela upoutat pozornost oblečením, make-upem nebo snad dokonce flirtovat. Všechny holky ve svém věku, které se malovaly, oblékal skoro jak prostitutky, četly o sexu, bavily se o sexu a nejspíš ani nic jiného nemyslely, jsem považovala za naprosté exoty. Já jsem byla vždycky ta celá v černém (nebyla to žádná póza, nikdy jsem si nehrála ani na emo, ani na goth!), která seděla stranou od ostatních s knížkou v ruce. Nejspíš jsem měla velké štěstí, že ve třídě jsem vždycky měla někoho, kdo byl ještě divnější, takže se případná šikana obracela proti nim (ve srovnání s tím, co se děje na školách dneska, by to ale stejně byla procházka růžovým sadem). A zatímco kamarádky a spolužačky měly první přítele kolem dvanácti let, já jsem si kluků nikdy moc nevšímala. Pár se mi jich líbilo, ale nikdy jsem jim ani nic nenaznačila, protože jsem celkem plachá, až stydlivá. A když se tak kouknu, co z nich dnes vesměs je, tak jsem rozhodně o nic nepřišla. Takže prvního kluka jsem měla v patnácti, potom co mě kamarádka přihlásila na nějakou seznamku. Byla jsem s ním dva roky a kromě toho, že mi sundal tričko, k ničemu moc nedošlo. Myslím, že rodiče si celou dobu gratulovali, jak vyspělou a rozumnou dceru mají. Druhého přítele jsem měla až na universitě, to mi bylo už 22, pořád jsem byla panna a to už jsem nad tím začala přemýšlet, protože o nikom dalším ve svém věku bez jakýchkoli sexuálních zkušeností jsem nevěděla. Ale pořád jsem si říkala, že prostě nejsem dost hezká nebo zajímavá, abych někoho přitahovala. Přišlo mi to dost nefér, ale myslím, že už tehdy jsem si v koutku duše uvědomovala, jak je mi to vlastně jedno. Takže když jsem najednou někoho měla, byl to spíš šok, než radost. Ale měli jsme tolik společných zájmů, že jsem si byla jistá, že to „jednou“ bude fungovat i po sexuální stránce. On byl jako princ z pohádky, pozorný a milý, rovnou mi řekl, že počká, jak dlouho budu chtít. A já byla naprosto šťastná, že mám koho držet za ruku, že mu můžu usnout v náručí, nebo že mě líbá taky někdo jiný než rodina. To jsou všechno věci, které se mi líbí (do určité míry). Problém nastal vždy, když se celý rozvášnil a myslel si, že už už je čas na „to“. Sice se snažil, abych se uvolnila, ale jediné, čeho dosáhl bylo, že mě totálně přešla chuť na cokoli, chvílemi jsem se ho až bála. No, nemůžu se na něj zlobit, že to asi po roce vzdal.
Asi před třemi lety jsem se o tomto svém „problému“ zmínila na jednom fóru. Většina komentářů nestála za nic, ale někdo tam napsal, že asexualita je dobře známá věc, a že je to evidentně i můj případ. Chvíli jsem si říkala, co to je za výmysl, ale potom jsem si o tom přece jen něco přečetla. Moc dobře si pamatuju, jak moc mě některé články překvapily, protože to bylo, jako by někdo vzal můj život přes kopírák! A taky se mi moc ulevilo, protože i když vybočuji z řady, nejsem v tom sama. Ve společnosti, kde ze všech stran a ze všech médií útočí sex a erotika, je to pocit k nezaplacení. Navíc jsem dospělá, v hlavě jsem si to dávno srovnala a hloupé komentáře typu „Jak můžeš vědět, že se ti to nelíbí, když jsi to nezkusila?“ mě nemůžou rozházet. Děti taky nechci, takže jim odpadá další argument. Nejsem ani nemocná, ani psychicky nevyrovnaná. Prostě neplánuju mít sex. Nikdy, s nikým, za žádných okolností. Ano, chápu, že to budu mít těžké. Ale možnosti tu pořád jsou – můžu mít obrovské štěstí a najít asexuálního partnera, můžu žít s gayem (velmi lákavé, jen najít někoho vhodného). Anebo si počkám, až v Japonsku dotáhnou roboty k dokonalosti (už to určitě nebude moc dlouho trvat) a nechám si jednoho naprogramovat dle svých představ
Ale pěkně od začátku. Je mi 28 let a jsem prostě ... totálně obyčejná holka. Není na mě nic zvláštního, předpokládám, že většina lidí si mě ani nevšimne (možná taky proto, že jsem skoro o hlavu menší než ostatní
). A to jsem vždycky považovala za naprosto normální, nikdy jsem se nepokoušela upoutat pozornost oblečením, make-upem nebo snad dokonce flirtovat. Všechny holky ve svém věku, které se malovaly, oblékal skoro jak prostitutky, četly o sexu, bavily se o sexu a nejspíš ani nic jiného nemyslely, jsem považovala za naprosté exoty. Já jsem byla vždycky ta celá v černém (nebyla to žádná póza, nikdy jsem si nehrála ani na emo, ani na goth!), která seděla stranou od ostatních s knížkou v ruce. Nejspíš jsem měla velké štěstí, že ve třídě jsem vždycky měla někoho, kdo byl ještě divnější, takže se případná šikana obracela proti nim (ve srovnání s tím, co se děje na školách dneska, by to ale stejně byla procházka růžovým sadem). A zatímco kamarádky a spolužačky měly první přítele kolem dvanácti let, já jsem si kluků nikdy moc nevšímala. Pár se mi jich líbilo, ale nikdy jsem jim ani nic nenaznačila, protože jsem celkem plachá, až stydlivá. A když se tak kouknu, co z nich dnes vesměs je, tak jsem rozhodně o nic nepřišla. Takže prvního kluka jsem měla v patnácti, potom co mě kamarádka přihlásila na nějakou seznamku. Byla jsem s ním dva roky a kromě toho, že mi sundal tričko, k ničemu moc nedošlo. Myslím, že rodiče si celou dobu gratulovali, jak vyspělou a rozumnou dceru mají. Druhého přítele jsem měla až na universitě, to mi bylo už 22, pořád jsem byla panna a to už jsem nad tím začala přemýšlet, protože o nikom dalším ve svém věku bez jakýchkoli sexuálních zkušeností jsem nevěděla. Ale pořád jsem si říkala, že prostě nejsem dost hezká nebo zajímavá, abych někoho přitahovala. Přišlo mi to dost nefér, ale myslím, že už tehdy jsem si v koutku duše uvědomovala, jak je mi to vlastně jedno. Takže když jsem najednou někoho měla, byl to spíš šok, než radost. Ale měli jsme tolik společných zájmů, že jsem si byla jistá, že to „jednou“ bude fungovat i po sexuální stránce. On byl jako princ z pohádky, pozorný a milý, rovnou mi řekl, že počká, jak dlouho budu chtít. A já byla naprosto šťastná, že mám koho držet za ruku, že mu můžu usnout v náručí, nebo že mě líbá taky někdo jiný než rodina. To jsou všechno věci, které se mi líbí (do určité míry). Problém nastal vždy, když se celý rozvášnil a myslel si, že už už je čas na „to“. Sice se snažil, abych se uvolnila, ale jediné, čeho dosáhl bylo, že mě totálně přešla chuť na cokoli, chvílemi jsem se ho až bála. No, nemůžu se na něj zlobit, že to asi po roce vzdal. Asi před třemi lety jsem se o tomto svém „problému“ zmínila na jednom fóru. Většina komentářů nestála za nic, ale někdo tam napsal, že asexualita je dobře známá věc, a že je to evidentně i můj případ. Chvíli jsem si říkala, co to je za výmysl, ale potom jsem si o tom přece jen něco přečetla. Moc dobře si pamatuju, jak moc mě některé články překvapily, protože to bylo, jako by někdo vzal můj život přes kopírák! A taky se mi moc ulevilo, protože i když vybočuji z řady, nejsem v tom sama. Ve společnosti, kde ze všech stran a ze všech médií útočí sex a erotika, je to pocit k nezaplacení. Navíc jsem dospělá, v hlavě jsem si to dávno srovnala a hloupé komentáře typu „Jak můžeš vědět, že se ti to nelíbí, když jsi to nezkusila?“ mě nemůžou rozházet. Děti taky nechci, takže jim odpadá další argument. Nejsem ani nemocná, ani psychicky nevyrovnaná. Prostě neplánuju mít sex. Nikdy, s nikým, za žádných okolností. Ano, chápu, že to budu mít těžké. Ale možnosti tu pořád jsou – můžu mít obrovské štěstí a najít asexuálního partnera, můžu žít s gayem (velmi lákavé, jen najít někoho vhodného). Anebo si počkám, až v Japonsku dotáhnou roboty k dokonalosti (už to určitě nebude moc dlouho trvat) a nechám si jednoho naprogramovat dle svých představ
