Zdravím spřízněné duše

[lu-diskusni-forum-cka]

Ahoj,
jmenuju se Lucka a je mi 21. Toto fórum jsem objevila díky pořadu Střepiny, kde byla reportáž o asexualitě. Do té doby jsem o tomto termínu neslyšela, ale hned mě to přimělo zamyslet se, jestli to nejsem já. Mám totiž pocit, že se ve mě sešlo hned několik extrémů najednou. Jsem introvert melancholik toho nejhoršího druhu. Nejsem hezká, radši nosím oblečení volný, zčásti pánský, nemám potřebu mít hromady šperků a šminek, jako běžný holky. Ale že bych toužila být chlapem, to taky ne. Asi naštěstí, nevím co bych s tím dělala. Ani necítím přitažlivost k holkám. Nechodím na diskotéky, do hospody, alkohol je mi děsně odpornej, cigarety totéž. Díky svojí nespolečenské povaze v podstatě ani nemám s kým. To pořád musím někomu říkat, pokud někam chci jít, ale nikdo sám od sebe mě nepozve.
Nějak si nedovedu představit, že bych mohla mít s někým vztah a všechno co k tomu patří. Třeba už jenom takový líbání mě docela děsí. O sexu nemluvě. Asi by se ten vztah musel budovat léta s nějakým hodně tolerantním protějškem. Ale v dnešní uspěchané době...
Už jsem se tak zamýšlela nad nějakýma hlubšíma příčinama. Třeba dětství jsem asi neměla špatný z tehdejšího pohledu, teď mi přijde, že jsem ho neměla nějaký naplno prožitý. Žádný koníčky, kina, divadla. U nás se nepěstujou žádný láskyplný vztahy, třeba já a můj otec spolu skoro nemluvíme. Protože on prostě nechce. Někdy mi připadá jak diktátor. Pak jsem úplně dojatá, když mi třeba kamarádka řekne něco hezkýho. Nebo když učitel se mnou jedná jak rovný s rovným.
Můžete mi říct váš názor? Nebo jsem už ztracená existence?

[ad-diskusni-forum-evr]

Dozajista existuje něco v čem jsi dobrá a co tě má šanci naplnit...
Pokud ti nepřeje okolí a nemáš zastání ani v rodině, je nejlepší změnit prostředí a zkusit začít s čistým štítem..
Ono i to, jak se k životu stavíš, má vliv na lidi kteří by mohli být tvými přáteli, a lecčíms tě obohatit.
Existuje takové přísloví : ,, Směj se a celý svět se bude smát s tebou. Plač a budeš plakat sám(a).."
Určitě je třeba zabojovat...je ti 21 let, a určitě máš před sebou i moc krásné věci..
Sám jsem taky prošel docela drsným životem, a tak věř, že vím o čem mluvím.. Vlatně píšu..
Takže se nepodceňuj, a najdi způsob jak za sebe zabojovat...

[FurtSU-diskusni-forum-smevem]

Ahoj,

podepisuju se po Adevra, včetně jeho krásného citátu. Ono nikdo nemá život sluníčkový, ani lidé, kteří tak působí... Není normální mít tucet přátel na každém prstu a každý den vyrážet na nějakou akci. Je třeba se na to podívat trochu z nadhledu, nenimrat se v tom a nepřipouštět si to. A začít trochu měnit život. Najít si nový koníček > nové přátele, najít něco, co by tě bavilo a naplňovalo. A třeba i naše fórum s jeho funkcí vrby ti trochu pomůže.

A neboj, to, že nechodíš do hospod a na diskotéky a nesnášíš cigarety a alkohol není nic nenormálního a není to podmínka šťastného a společenského života.

[Magr-diskusni-forum-amal]

Hmmm, introvertka, melancholička, asexuálka, nespolečenská a společnost nevyhledávající, s nezájmem o líbání a spol., žádná traumata z dětství ... kdyby tam nebylo to dojetí na konci, tak bych řekl, že jde o schizoidní poruchu osobnosti. Sice nejsem odborník, ale protože ji sám mám, tak jsem o tom dost přečetl. Nicméně hranice mezi ní a "normálním" stavem nejsou ostré, je to kontinuum se zdravou itroverzí na jednom a extrémní formou uzavření se do sebe a oddělením od vnějšího světa (viz japonský termín Hikikomori) na druhém konci.

A ztracená existence? Možná tak z většinového pohledu (tj. pohledu těch "normálních"), ale na takovýchto efemérních věcech introvertům většinou zas tak nezáležní, že? Znám lidi, kteří žijí přesně podle představ toho, jak by se mněl chovat dokonalý frikulín (tj. ten, kdo je free, cool a in), přesto se uvnitř cítí neštasní. Je mnohem důležitější jak se člověk cítí sám o sobě, jinak řečenom, být v harmonii se svým vlastním vnitřím vesmírem.

[Aline-diskusni-forum-Daryen]

Vítej!

Nad promarněným dětstvím a mládím nevzdychej, nejlíp si člověk prožije pubertu před třicítkou, kdy už na to má nervy

Možná si připadáš divná, ale to je tím, že se srovnáváš s ostatními. Jak to píšeš, sama o sobě si vlastně přijdeš dost v pohodě, ne? A to je nejdůležitější. Adevr to napsal moc dobře, teď je nejlepší čas nechat ty šedé roky za sebou a žít si tak, jak chceš ty. Někdy stačí přijít do nového prostředí, mezi nové lidi, a z šedé myšky je najednou myš psychedelicky barevná.

[MadRat]

Ahoj,
jsem skoro to samé co ty, akorát že moje dětství rozhodně nepovažuju za šťastné a nejradši bych ho skoro celé vymazala.
S tou změnou prostředí jak píše Aline Daryen naprosto souhlasím. Pokud nejsi jako 90% lidí tak prostě v běžné společnosti těžko narazíš na někoho, s kým bysis rozuměla.
Ztracená existence nejsi, to jsou spíš ti blbci co celý svůj život založili na hospodách, diskotékách a pod. Nemusí ti ani být líto, že tě nezvou. Stejně by tě to tam nebavilo.
To samé se týká i sexu. Když tě to děsí, tak proč bys to dělala? Není v žádném zákoně psáno, že musíš mít sex.

[lu-diskusni-forum-cka]

Hmmm, introvertka, melancholička, asexuálka, nespolečenská a společnost nevyhledávající, s nezájmem o líbání a spol., žádná traumata z dětství ... kdyby tam nebylo to dojetí na konci, tak bych řekl, že jde o schizoidní poruchu osobnosti. Sice nejsem odborník, ale protože ji sám mám, tak jsem o tom dost přečetl. Nicméně hranice mezi ní a "normálním" stavem nejsou ostré, je to kontinuum se zdravou itroverzí na jednom a extrémní formou uzavření se do sebe a oddělením od vnějšího světa (viz japonský termín Hikikomori) na druhém konci.

A ztracená existence? Možná tak z většinového pohledu (tj. pohledu těch "normálních"), ale na takovýchto efemérních věcech introvertům většinou zas tak nezáležní, že? Znám lidi, kteří žijí přesně podle představ toho, jak by se mněl chovat dokonalý frikulín (tj. ten, kdo je free, cool a in), přesto se uvnitř cítí neštasní. Je mnohem důležitější jak se člověk cítí sám o sobě, jinak řečenom, být v harmonii se svým vlastním vnitřím vesmírem.

no to jsem asi neřekla, že vztah na úrovni spíš kamarádství bych uvítala. Chybí mi, když nějaké to dojetí nepřijde denně. Pes to nezachrání.

---

Díky všem za názory a odpovědi!
Změnit prostředí byc asi ráda, jenomže ještě studuju, tím pádem finanční situace mizerná. Proto bydlím doma, připadám si jak kotva, zvlášť když mi to drahý otec předhazuje. Brigády nejsou, a nejsem ten typ co by zvládl studovat a pracovat zároveň. Koníčky se špatně provozujou v jednom. Možná by se mi líbil nějaký turistický klub, jenomže na vesnici nic takovýho nenajdete. (nejsem z Brna, jenom tam dojíždím). A návod, jak si najít přátele by nebyl?

[ho-diskusni-forum-uba]

Ahoj. Se spolužáky si nerozumíš, nemáš tam nějaké lidi se kterými máš např. společné zájmy, společnou řeč? Zkus se třeba v Brně začít věnovat nějakému koníčku u kterého by ses setkala s jinými lidmi. Nevím co by tě tak mohlo bavit. Nějaký sport, malování? Já jsem se tak dostal k tanci.

[Aline-diskusni-forum-Daryen]

Změnit prostředí byc asi ráda, jenomže ještě studuju, tím pádem finanční situace mizerná. Proto bydlím doma, připadám si jak kotva, zvlášť když mi to drahý otec předhazuje. Brigády nejsou, a nejsem ten typ co by zvládl studovat a pracovat zároveň. Koníčky se špatně provozujou v jednom. Možná by se mi líbil nějaký turistický klub, jenomže na vesnici nic takovýho nenajdete. (nejsem z Brna, jenom tam dojíždím). A návod, jak si najít přátele by nebyl?

Tohle znám, taky jsem z malé vsi, a než jsem nastoupila na vysokou, v podstatě jsem odtamtud nevytáhla paty. Kamarádi z gymplu byli ve městě, poslední autobus jel někdy v sedm, o víkendu nejelo nic a vlastně ani nešlo s nimi trávit čas mimo školu. Najít si za těchhle podmínek přátele jinde než na netu je dost těžké.

Bohužel, pokud ti rodiče nedají měsíčně pár tisíc, abys mohla třeba bydlet s někým v Brně na privátě, fakt nezbývá než ty peníze nějak vydělat nebo trčet doma. Zkus o tom s rodiči promluvit, dojíždění taky něco stojí, a když budeš přímo ve městě, budeš časově pružnější a tak bude snazší nějakou brigádu sehnat – nemluvě o kamarádech.

Asi to zní jako nesplnitelný úkol, ale stačí si trochu věřit a trochu rodiče zmáčknout, zvlášť jestli mají kecy. Jestli se jim nelíbí, že nejsi tak samostatná, jak by si představovali, tak ať ti k tomu dají příležitost, nebo nemají co mluvit.

[spag-diskusni-forum-etka]

Vítej mezi spřízněnými dušemi, " dvojče". Když jsem si Tvůj příspěvek pročítala,tak mi to fakt připadalo,jako bych měla sestru,která je na tom stejně,jako já. Akorát,že Ty máš tu obrovskou výhodu,že jsi ještě takhle mladá. V Brně jsem několik let žila,právě v tom věku po dvacítce,a vždy jsem měla pocit,že tohle město je introvertům příznivě nakloněno. Zrovna zítra pojedu přes Brno do Vyškova,v obou městech navštívit hřbitovy,tak se těším,až se Brnem projdu,a zase ucítím tu jeho specifickou atmosféru. Do turistického oddílu jsem tam chodila,sídlil v Řečkovicích,ale nevím,jestli ještě funguje. A na kulturu je tam nejlepší Hadivadlo.
Rozhodně nic nevzdávej,ted se soustřed na studium,at ho úspěšně zvládneš,protože tím si život významně usnadníš,když si po škole budeš moci vybrat nějaké kvalitní zaměstnání.