Tak trochu jiný pohled na partnerský vztah...

[hic -diskusni-forum-iacet]

Ahoj, máš zajímavý příběh. Nevím jestli je to náhoda nebo určitý znak asexuality, ale všimla jsem si, že je tu více těch umělecky a filozoficy zaměřených... Myslím, že to může být podobné jako u gayů - ti zase mají často esteticé cítění a jsou citliví...Co myslíte vy ostatní tady?

Myslim, ze tech "umelecky a filozoficky" zamerenych je tu pomerne priblizne stejne mnozstvi jako v beznem zivote, jen je rozdil v tom, ze jsou tu tihle lide vice aktivni a nektere jinak zamerene lidi debaty s nimi odrazuji od psani (pozn. nemluvim tu jen o sobe).

[Kob-diskusni-forum--ra]

Ahoj, máš zajímavý příběh. Nevím jestli je to náhoda nebo určitý znak asexuality, ale všimla jsem si, že je tu více těch umělecky a filozoficy zaměřených... Myslím, že to může být podobné jako u gayů - ti zase mají často esteticé cítění a jsou citliví...Co myslíte vy ostatní tady?

Myslim, ze tech "umelecky a filozoficky" zamerenych je tu pomerne priblizne stejne mnozstvi jako v beznem zivote, jen je rozdil v tom, ze jsou tu tihle lide vice aktivni a nektere jinak zamerene lidi debaty s nimi odrazuji od psani (pozn. nemluvim tu jen o sobe).

To je samozřejmě taky možnost, ale já osobně jsem se na žádné jiné internetové stránce nebo kdekoliv jinde nesetkala s tolikati lidmi, s kterými bych se tako stotožňovala v myšlení.

[Marek-diskusni-forum- Flyer]

[/quote]

To je samozřejmě taky možnost, ale já osobně jsem se na žádné jiné internetové stránce nebo kdekoliv jinde nesetkala s tolikati lidmi, s kterými bych se tako stotožňovala v myšlení.
[/quote]

Prakticky mám např. k Tvému typu myšlení hodně daleko, ale cítím to podobně. Stejně tak myšlení zakladatelky tohoto tématu je jedinečné, ale přesto tam "cosi" podobného bude , si myslím. No a třeba by to mohla jako být taková jedna podskupina tohoto fóra.

[Julia L-diskusni-forum-avender]

Julie, vítej.
Přála bych ti, aby ti vztah fungoval, ale rozhodně byses neměla do ničeho nutit. A už vůbec ne když tě to přímo bolí. Bohužel pokud jsi asexuálka a sex ti nic neříká, je vcelku logické, že se automaticky neuvolníš tak, jak je potřeba aby to nebolelo.
Jinak za kecy typu "K lásce a vztahu patří sex" bych už snad i vraždila. K lásce a vztahu snad patří i něco jako porozumění, tolerance, empatie. Osobně nechápu člověka, který může souložit s partnerkou, která si to vůbec neužívá, dokonce má u toho i bolesti.

Děkuju... Vzpomínám si, že ještě na začátku vztahu, když ty bolesti nebyly, to pro mne asi tak jednou nebo dvakrát bylo i příjemné. Později jsem čerpala sílu k sexu z toho, že to bylo alespoň příjemné pro něj a přála jsem si mít to co nejdřív za sebou. Když jsme se snažili o mých problémech spolu mluvit, vyslechl mě, ale řekl jen, že bych s tím měla něco dělat. Když jsem mu namítla, že se snažím, řekl naštvaně, ať se nesnažím, že tím se to jen horší a uvolnit se mi pořádně nikdy nepodaří Měla jsem v sobě boj, jak se tedy vlastně snažit, když jsem to cítila jako stále větší nutnost a na druhou stranu se tím opravdu všechno spíš zhoršovalo. Stále to tak ještě vnímám. Jako boj s časem... Cvičím autogenní trénink, ale jen tehdy, když se mi aspoň trochu chce, nenutím se do toho násilím.

Jak píšeš o té toleranci a porozumění, tak si teď nejsem jistá, jestli ji můj přítel měl... Na "běžného" muže asi trpělivý byl, když to se mnou vydržel takhle dlouho, ale podle mě to vnímá jinak... Myslí si, že už tím prokázal dostatek tolerance a empatie, svým čekáním a různým sváděním a říkal mi, že jiní by to podle něj už dávno vzdali... Možná je to pravda. Ale asi to není ten typ tolerance a empatie, který jsem potřebovala

A že se mnou souložil i přes moje bolesti, popravdě, myslím, že to někdy ani nepoznal... Nepoznal ani můj orgasmus, i když mi to přijde trochu divné. Nejsem z těch, co by se při tom projevovaly nějak extra hlasitě... To, že moji bolest nepoznal, byla i moje chyba, protože jsem se to zpočátku snažila skrývat. Později, když o mých problémech věděl, asi pořád doufal, že se to časem změní... Jenže zatím bohužel... Řekla jsem mu, že se to asi nikdy úplně nezmění.

---

---

Jinak si taky myslím, že pokud se Juliin partner nebude snažit jí vyjít vstříc a snažit se jí pochopit, tak ten vztah nemůže být životaschopný. Snaha musí být vždy oboustranná.

Vnímám to stejně... Těžké je to v tom, že jsem někdy opravdu vnímala, že se snaží, ale zkrátka jiným způsobem, než jsem potřebovala Bohužel, moje návrhy, jak by mi mohl pomoci, a že nepotřebuju ani tak pomoc poradce nebo terapeuta, jako jeho pochopení, zůstaly zatím neuskutečněné... Prý by se to mohlo zkusit, ale pak už jsme se neviděli.

---

Ahoj Julio, Tvůj příběh mne velice oslovil, líbí se mi, že tuto problematiku přirozeně vnímáš ve více rovinách. Že si je uvědomuješ, takže jako by byla již půle práce za Tebou....Mně ovšem přijde, že nejsi nějaká veliká výjimka, co se Tvého vnímání vztahu týče, každá žena nebo i muž přece nemusí být sexuální dračice (drak), jak se nám to společenské cítění snaží namluvit....myslím si totiž, že západní společnost je až přespříliš sexualizovaná, takže jedinci, kteří do tohoto pudového stylu dokáží vměstnat daleko více romantiky, tzv. "čisté lásky" nespojené a priori s chtíčem, se stávají ve svém výsledku vlastně pro společnost harmonizujícím prvkem! Že nás je méně, a proto to vypadá z hlediska té majority jako patologie, je věc jiná, ale většina mnohdy zapomíná, že ona i taková deviace může být pozitivní!

Já v podstatě to pojímání lásky a vztahu mám podobné, jako to píšeš Ty, daleko cennějším prvkem vztahu je pro mne to společné sdílení vybraných záležitostí života než jen to sexuální vyvrcholení samo o sobě. Bohužel mnozí muži si myslí, že právě tohle je "top" života a vztahu. Ale abychom byli spravedliví, oni muži to mají obtížnější v tom, že ta sexualita má u nich daleko zemitější základ, že je velmi podpořená hormonálně, zvláště u mladších mužů, takže aby ji mohli lépe zvládat, o to asi na sobě musí více pracovat....uvědomit si leccos....možná, že tady je odpověd určitá.....někteří na sobě pracovat chtějí, cítí tu potřebu, jiní zase ne, žijí více jen tak, jak je Pánbůh stvořil. Tím to trochu zlehčuji, ony i ženy mají některé nepěkné vlastnosti, které zase muži nemají, takže jsme si často fifty, fifty. Čili každé pohlaví má to své k řešení. Jak já říkám, základ je komunikace a té se skutečně musí obé pohlaví vůči sobě učit, někteří, pravda, mají o něco větší přirozené nadání, pak výsledky se dostavují rychleji, jiní ovšem ne a pak je to běh na dlouhou trať....ale nevzdávat, často se plody dostaví tehdy, kdy to už vůbec nečekáme....

Jinak si myslím, že vztah k mužům obecně musel být skutečně u Tebe z podstatné části formován těmi rannými zážitky s "otci". Říká se sice, že je "významnější" vztah syna a otce, kvůli přijímání a identifikaci s mužskou rolí, to určitě v té zmíněné rovině ano, ale zase dcera i podvědomě vnímá ze strany otce míru uspokojení té potřeby ochrany, jistoty, zakotvení, tedy to, co je obecně asociováno s mužskou rolí....a když to selhává, jaký vztah k mužům si potom může vytvořit..., natož ten ideální zdravý vztah.... Čili, asi bych se skutečně zaměřila především na patřičné postupné rozklíčování této roviny...a to může být záležitost i let....naše podvědomí je zásobárna paměti i na ty nejrannější zážitky a tyto pak z té latentní roviny formují to vědomé prožívání, jeho podobu, to je fakt, který zná každý terapeut....dokonce je dokázáno, že prožije-li člověk skutečně velké trauma, "předrátuje" tento dramatický zážitek některé spoje, neuronální dráhy v našem mozku! Zde je možno vidět, jak velkou moc má lidský duch, ne, že nemá!

Každopádně, navzdory všemu, co bylo řečeno, je třeba zohledňovat i skutečnost, že míra sexuálního temperamentu je věc do značné míry i vrozená, zděděná po předcích a neexistuje vlastně člověk "ideálně sexuální", každému vyhovuje něco jiného....někdo může každý den, jiný třikrát do týdne, jiný jednou za tři měsíce.... a vše je vlastně normou. Žádná taková definovaná norma sexuální potřeby neexistuje, tím se nenech nijak nahlodávat od svého okolí, jestli třeba někdo něco takového tvrdí. Buď hlavně věrná sobě a svému cítění, zbytečné přemáhání se z té dlouhodobé perspektivy člověku nic nepřináší....pouhé trápení se a ještě s tím spojený větší rozkyv v sebepojímání. Jedno významné pravidlo v tomto sexuologie však má, ve vztahu by se měl vždy přizpůsobit ten s vyšší potřebou, nikdy ne tak, že méně žádostivý partner se přizpůsobuje partnerovi s vyšší potřebou! Klidně se o tom svému partnerovi zmiň, budeš-li cítit, že doba tzv. nazrála. Pokud není rovnou ignorant, mohl by se alespoň zamyslit.

Každopádně, přeji Ti, aby Ti vztah vyšel dle Tvých představ...aby to cenné, co třeba mezi sebou máte, prožili jste spolu....nezničila jediná skutečnost. Hodně štěstí!

Moc děkuji za krásné přivítání Je to jako pohlazení pro duši... Ta myšlenka, že by se měl partner, který má vyšší sexuální potřebu, přizpůsobit tomu, který ji má nižší až žádnou, je hezká.. Já se chci aspoň snažit o to, abychom se přizpůsobovali oba nějak rovnoměrně. Možná to dokonce i děláme, jen zkrátka každý nějak jinak, a tím se vzájemně míjíme... Je ale možné, že to nevyjde, to připouštím, protože přítel tvrdí, že takto už dál nemůže a mně síly také ubývají, ne ty fyzické, ale ty psychické, a jak je to propojené, zhoršuje se všechno...

Začala jsem přemýšlet i nad tou takzvanou tolerovanou nevěrou, nad tím, že by si zkrátka na sex našel někoho jiného. Možná, že je to zoufalý nápad a má to mnoho nevýhod, ale když jsem nad tím přemýšlela, možná je mi přece jen méně nepříjemná myšlenka, že můj přítel si zkrátka uspokojuje svou přirozenou potřebu jinde, než myšlenka, že se mě pod jejím vlivem snaží zase k sexu přemlouvat nebo svádět a já se k němu nutím Když jsem mu o tom napsala (teď se se mnou kvůli našim problémům nechce vidět), napsal jen, že jsem mu vyrazila dech... Víc se k tomu vyjadřovat nechtěl. Tak nevím, jestli to vnímal jako snahu o řešení, nebo jako něco negativního. Dřív mi říkal, že by se nemohl milovat s nikým jiným, když je mým přítelem, ale to asi říkají všichni muži, když jsou zamilovaní (nebo když se snaží partnerku přimět k sexu). Tak mě napadá, že by to pro něj nemusel být ale velký problém, protože když jsme spolu kdysi byli na pár měsíců rozejití, partnerku na sex si našel, i když mě prý měl rád pořád. Dokonce i věřím, že to jde dohromady...

Bohužel tento problém není jediným problémem našeho vztahu. Ale to už by asi nepatřilo k tomuhle tématu. Je to přesně tak, jak říkáš, každý máme své chyby, nebo spíše vlastnosti, které v párovém soužití nemusí tomu druhému vyhovovat... Myslím dokonce, že já mám na rozpadu našeho vztahu větší vinu než on. Tak to aspoň pořád cítím... Sice chápu, že je to možná ovlivněno tím, že jsem si moc brala k srdci, jak mne přesvědčoval, že chyba je ve mě... Člověku se to tak opravu zdá, když navíc většina společnosti se tak chová. Je však opravdu možné, že na druhou stranu on pro mě nemá dostatek pochopení... Ale přesto se pořád snažím o náš vztah bojovat, protože ty dobré věci jsou pro mne pořád cennější... Takže to vidím tak, že hledat, kdo má na všem větší vinu, je teď asi zbytečné, stejně pro zachování vztahu bude potřeba, abych pracovala hlavně já na těch svých pro něj negativních vlastnostech... Díky vám všem už ale vím, že jsou to vlastnosti negativní opravdu jen pro někoho a pro někoho zase ne a to je moc fajn zjištění...

[Julia L-diskusni-forum-avender]

Není tak trochu nefér, že ty se tolik snažíš, přemáháš bolest, zkoušíš doktory a terapie, a tvůj partner jen argumentuje svojí normalitou? Je hezké, že jsi ochotná ke kompromisu, ale ty by měly vycházet z obou stran, jinak to přece není kompromis, ale jednostranná podřízenost a to je pozice, v níž člověk podle mě ani z lásky nemůže žít věčně. Rozhodně byste měli aspoň na terapie chodit spolu jako pár, vždyť sex je záležitost vás obou.

---

Je pravda, že můj partner bohužel reaguje svojí normalitou... ale ty terapie zatím jen navrhoval, myslím, že by se mnou šel i na nějaké společné, alespoň dřív o tom padla zmínka, teď je ale všechno tak nějak nejisté... Nevídáme se, ale píšeme si, ale jen tak o všedních věcech. Kdykoli se zmíním o našem vztahu, napíše, že se o tom teď nechce bavit a potřebuje čas... Dřív jsem to vnímala opravdu i tak, že to on se podřizuje celou dobu mě, mé sexuální neschopnosti, ne já jemu, i když to nejspíš bylo oboustranně namáhavé podřizování....

---

---

---

[quote='Julia Lavender' pid='14134' dateline='1311283147']
Vyjímky možná potvrzují pravidlo :o)))) i když vlastně technika a praktičnost se s estetikou a citlivostí nemusí nutně vylučovat

Ano, dá se opravdu najít technika, jak prakticky a esteticky vylučovat :o)

Tak tohle je první věc, která mě dnes rozesmála, děkuji

[ChildF-diskusni-forum-reeMan]

Muž může vždy, všude a s kteroukoli, která je atraktivní. Při stereotypu třeba i cestou z rande. V tomto mají ženy zcela odlišný pohled. Berou to víc citově.
U varianty, že by měl někoho jen na sex, je problém v tom, že bude postupně ta žena chtít stále víc pozornosti, hmotných prostředků, citů, pro kterou je nutný mužův čas a peníze. Není to jen úsluha, ale je v tom něco víc, intimita, komunikace s někým v celé své nahotě.

---

Vyjímky možná potvrzují pravidlo :o)))) i když vlastně technika a praktičnost se s estetikou a citlivostí nemusí nutně vylučovat

Ano, dá se opravdu najít technika, jak prakticky a esteticky vylučovat :o)

Tak tohle je první věc, která mě dnes rozesmála, děkuji

No tak dík. To jsem měl jen slabou chvilku.

[Julia L-diskusni-forum-avender]

Muž může vždy, všude a s kteroukoli, která je atraktivní. Při stereotypu třeba i cestou z rande. V tomto mají ženy zcela odlišný pohled. Berou to víc citově.
U varianty, že by měl někoho jen na sex, je problém v tom, že bude postupně ta žena chtít stále víc pozornosti, hmotných prostředků, citů, pro kterou je nutný mužův čas a peníze. Není to jen úsluha, ale je v tom něco víc, intimita, komunikace s někým v celé své nahotě.

---

V tom je jeden z těch větších problémů mého nápadu... Musela bych doufat, že si najde nějakou, která taky nebude chtít nic jiného než sex, kterého se jí třeba nedostává... Ale je možné, že pořád tak nějak doufám, že už tím, že jsem mu tohle řekla, najde sílu pro spolupráci na našem vztahu... Kdybychom ale tohle opravdu měli zrealizovat, tak by to na druhou stranu bylo oboustranně nebezpečné. Nejen, že on opustí kvůli své milence mě, ale i já jeho, kdyby to mělo přerůst v to, co říkáš, tedy že by náš vztah ztratil pak smysl pomalu ve všech ohledech... Přesto, když už jsi na konci, tak ti vlastně jakékoli řešení přijde pak jako možné... Ztratit vztah hned nebo se aspoň pokusit o jeho záchranu, moje volba je v tomhle jasná....

[MadRat]

Re:"A že se mnou souložil i přes moje bolesti, popravdě, myslím, že to někdy ani nepoznal... Nepoznal ani můj orgasmus, i když mi to přijde trochu divné. Nejsem z těch, co by se při tom projevovaly nějak extra hlasitě..."

Nepoznat orgasmus, to snad ani není možné? Nejde o hlasitost alá umírající pornoherečka ale o ty stahy v pochvě. To přece musí být cítit.
Spíš si myslím, že jsi prostě orgasmus neměla, což dává smysl, když je ti sex nepříjemný.

[nun-diskusni-forum-vice]

Ahoj,zajímavý pohled na vě.Myslíš,že tvůj přítel dokáže být toliko tolerantní a žít téměř bez sexu? U mě ty vztahy vždycky skončily tím,že jsem byla chladná,neměla zájem o sex a začaly mě vztahy vždycky nudit a obtěžovat.Teď jsem v manželství a není to příjemný pocit,ale můžu si za to sama.Asi jsem myslela,že tím něco vyřeším.Hodně štěstí.

Ahoj vespolek Ráda bych se s vámi podělila o svůj prozatímní příběh. Jsem moc ráda, že jsem se dozvěděla, že nejsem sama ve svém vnímání toho, že pro různé lidi jsou v lásce důležité jiné věci... A že je tu někdo, kdo to má stejně

Nevím jak začít, vlastně ani nevím, jestli jsem asexuální nebo jen hodně hyposexuální. Informace o asexualitě jsem začala hledat poté, co jsem se o ní dočetla v jednom článku a taky v souvislosti se vzrůstajícími problémy ve vztahu. Spousta toho, co tu píšete, je, jakoby to bylo i o mně... Jsme spolu s mým prvním přítelem už pět let, ale naše rozdílá potřeba sexu nás od sebe čím dál víc vzdaluje. Mně sex takřka nechybí a ve vztahu bych se bez něj obešla. Někdy si říkám, že jsem možná měla jít do kláštera a bylo by všechno snazší, ale nejsem asi zas tak velká křesťanka na život tam, spíš jen ráda filozofuju, a v tom se cítím dobře... Jenže, jak už to tak bývá, přítel je v tomto ohledu "normální", i když nemám tohle slovo ráda... Moc se snažil, celé ty roky, ve mně vášeň probudit, ale pro mě to bylo ve většině případů nicneříkající... A čím víc se snažil, tím jsem se cítila hůř, později při takovém milování přišly i bolesti. Na gynekologii mi ale řekli, že fyziologické to není, prý je to možná nějaký psychický blok, možná neschopnost se uvolnit. A tak náš už tak dost nijaký sexuální život klesl ke dnu a vztah je na pokraji rozpadnutí...

Snažila jsem se příteli vysvětlit, že to mám úplně jinak, nemám prakticky žádné sexuální fantazie, jen romantické představy. Mám potřebu lásky, důvěry, něhy, ale sexu prostě ne. Pocity sounáležitosti, které jsme spolu ve vzácných chvílích prožili, pro mě zkrátka znamenaly mnohem víc, než nějaké sexuální vyvrcholení, které často následovalo po spoustě bezeslovného přemlouvání, mého sebenucení a úzkosti. Bohužel po celou tu dobu snažení mého přítele to bylo snažení ve smyslu Ty jsi ta divná... "k lásce a vztahu přece patří sex, tak to prostě je, měla by sis najít nějakou terapii". Čím víc jsem té úzkosti, i kvůli sobě asi, nabírala, tím větším se pro mě sex stával problémem.

V duchu jsem vinila svoje dětství, které na tuhle moji "zvláštnost" mělo svá vysvětlení, ale přitom jsem tak nějak cítila, že částečně taková prostě jsem, že bych na tom sice možná o něco lépe, ale ne o moc, byla i bez těch raných zážitků. Poučena díly psychoanalytiků viděla jsem pak díky nim svoje hodně problematické a poškozené postoje vůči oběma tátům, vlastnímu, i nevlastnímu. Hlavním prvkem v těchto postojích byla jejich agresivita. Můj negativní vztah k agresi se postupem času stupňoval a na "normální" měřítka se asi vystupňoval až moc. Tím, že byl spojen vždycky s muži, mě nakonec dovedl k přesvědčení, že jestli jsou všichni muži takoví, budu žít raději sama. Nestálo by mi to za to, i když chápu, že pro většinu lidí jsou aspoň nějaké projevy agrese běžné...

Poslední věcí, která mě napadá, že celou tuhle moji orientaci nebo poruchu orientace, mohla ovlivnit, je můj aktivní způsob života. Studovala jsem teď dvě školy zaráz, jednu uměleckou a jednu pomáhajícího typu. Chápu, že pro toho, kdo nechápe, že by škola taky mohla člověku něco dávat a chodí tam jen z povinnosti, je tohle úchylka. Tam má možná kořeny moje neschopnost se při sexu uvolnit.

Ze svého současného vztahu zatím odcházet pořád nechci. Přijde mi zvláštní, že lidé tak často ukončují vztahy a myslí si, že ty příští budou lepší. Já jsem do toho šla bez té typické prvotní zamilovanosti, ale s tím, že jsem potkala úžasného člověka a že nechci náš vztah zničit kvůli věcem, které by se daly vyřešit kompromisy. Zatím tak cvičím autogenní trénink na to uvolnění a pořád doufám, že se vše zlepší....

Takže to je tak asi o mně... Děkuji, že jsem se s vámi mohla o svůj příběh podělit....

---

Ahoj, mám taky umělecké sklony,cítění.Miluji divadlo,české kvalitní filmy.
Asi na tom něco bude.Dcera je taky talentovaná,pro změnu ve zpěvu.

Ahoj, máš zajímavý příběh. Nevím jestli je to náhoda nebo určitý znak asexuality, ale všimla jsem si, že je tu více těch umělecky a filozoficy zaměřených... Myslím, že to může být podobné jako u gayů - ti zase mají často esteticé cítění a jsou citliví...Co myslíte vy ostatní tady?

[Julia L-diskusni-forum-avender]

Nepoznat orgasmus, to snad ani není možné? Nejde o hlasitost alá umírající pornoherečka ale o ty stahy v pochvě. To přece musí být cítit.
Spíš si myslím, že jsi prostě orgasmus neměla, což dává smysl, když je ti sex nepříjemný.

Taky jsem si myslela, že to musí cítit, protože já jsem ty stahy skutečně měla, tak nevím no, třeba jsme jaksi anomální oba Dokonce jsem se ho na to ptala, ale vždy tvrdil, že nic nepoznal... A orgasmus to byl, poněvadž dál už jsem nikdy nemohla fyzicky pokračovat.. Vím, že se říká, že to ženám jde, ale mně už to nešlo, aspoň nějakou delší chvíli, než se můj organismus nějak vzpamatoval - byl mi pak totiž velice nepříjemný jakýkoli dotek na intimní místa, všechno na mě bylo přecitlivělé... a to přesto, že orgasmu se mi dařilo dosahovat překvapivě rychle, i když nikdy nebyl moc intenzivní... takže bohužel o představě nějaké "promilované noci" si můj přítel opravdu musel nechat jenom zdát, nedokážu si představit, že bych to někdy zvládla tentokrát ani tak ne psychicky, ale právě vůbec i fyzicky...

---

Ahoj,zajímavý pohled na vě.Myslíš,že tvůj přítel dokáže být toliko tolerantní a žít téměř bez sexu? U mě ty vztahy vždycky skončily tím,že jsem byla chladná,neměla zájem o sex a začaly mě vztahy vždycky nudit a obtěžovat.Teď jsem v manželství a není to příjemný pocit,ale můžu si za to sama.Asi jsem myslela,že tím něco vyřeším.Hodně štěstí.

---

Ahoj, to si nemyslím, i když to zpočátku tvrdil. Byly to zamilované řeči... Proto se stále snažím najít nějaké řešení naší situace, protože mi na něm záleží a nechci, abychom se jen kvůli tomu rozešli. Bohužel takové vztahy většinou dopadají, jak píšeš, i od ostatních jsem tu četla nejčastěji podobné zkušenosti Nevím, možná, že taky nedopadneme šťastně a že jsem akorát příliš bojácná opustit krachující vztah, který nemá hezkou budoucnost, z pocitu, že už nikoho lepšího nepotkám... Taky jsem teď toho názoru, že manželství nic nespraví, možná spíš naopak, ale přesto věřím, že pokud je partner chápavý, nebo ho tomu ten druhý naučí, může se aspoň z nepříjemného vztahu stát méně nepříjemný... Také přeju hodně štěstí. Jedna učitelka nám kdysi řekla, že každý problém má vždy alespoň jedno správné řešení, jen je někdy těžší ho najít...