15. 07. 2018, 13:56:49
Ahoj,
tak i já jdu s kůží na trh
O asexualitě i tomto fóru vím už dlouho, ale posledních pár týdnů cítím potřebu sem napsat, jelikož si myslím, že jsem se našla v definici demisexuála. Jsem 30letá holka a za celý život jsem nezažila plnohodnotný vztah. Kolem mě už začínají zakládat rodinu i lidi, co byli, stejně jako já, celý život sami a moje okolí už se mě přestalo ptát, kdy si někoho najdu (jupí
). V poslední době mě to dost trápí, protože mám potřebu mít někoho vedle sebe, sdílet s ním, cestovat, prostě ŽÍT a například do 5 let bych chtěla dítě. Ale vezmu to popořadě. To, co sem napíšu, o mně NIKDO neví.
Myslím, že moje sexualita byla hodně ovlivněná i rodinou, ze které pocházím. Vysvětlování detailů by vyšlo na celý román a vlastně to ani nechci v rámci tohoto příspěvku řešit, ale.. Měla jsem celkem normální, šťastné dětství, matka mě měla relativně pozdě (na tehdejší dobu) - v 36 letech. Vyrůstala jsem jako jedináček a byla jsem takové to vymodlené, opečovávané dítě, které nesmělo spoustu aktivit provozovat, protože by se mi "něco" mohlo stát. Většinu času jsem trávila doma s mamkou, hrály jsme si, četly a ve školce a na 1. stupni ZŠ jsem ze začátku měla trochu problém zapadnout do kolektivu. Byla jsem dost introvertní a stydlivá, většinu času jsem si vystačila sama a jelikož jsem kolem sebe měla samé dospělé lidi (známí, rodina), tak jsem byla takový ten "malý dospělý" . Postupem času jsem se trochu otrkala, ale lehká introverze, stydlivost a nižší sebevědomí ve mně zůstaly až dodnes. Na tom se teď snažím pracovat Podle MBTI testů jsem osobnost INFJ, ale introvert a extrovert je u mě celkem vyrovnaný. V kolektivech jsem teď celkem oblíbená, na VŠ jsem měla spoustu přátel, mám plno kamarádů a známých všude kolem sebe a v práci platím za toho pařiče a baviče Spousta lidí si myslí, že musím mít spoustu nápadníků a milenců, jen o tom nemluvím.. Jo, kdyby tak věděli.
Teď k té (a/demi)sexualitě. Už od školky, celou základní a střední školu jsem byla do někoho platonicky zamilovaná, vždy to byli kluci/muži. Teď v dospělosti už to zamilování není tak snadné.. Dovedu ocenit i ženskou krásu, ale spíš stylem, že někoho obdivuju a přála bych si být/vypadat jako ona, takže homosexualitu jsem vyloučila - i když se vždy najde pár lidí v okolí, co si o mně myslí, že jsem sama, protože jsem na holky a bojím se to přiznat. Asi třikrát v životě jsem se líbala s holkou (pokaždé jsem byla trochu opilá), abych se fakt "ujistila". Ta moje zamilování vždycky trvala v řádech měsíců a někdy i let. Na základce jsem byla takové to ošklivé kačátko (pár kilo navíc, brýle, křivé zuby - všechno už se "spravilo"), takže láska ve většině případů nebyla opětována. Na druhém stupni a střední škole se situace zlepšila, našla jsem si kamarádky a patřila do takové té oblíbené partičky ve třídě, takže občas se našel nějaký kluk, který se mnou chtěl jít ven. Doma mě ale hlídala matka, takže jsem se chlapci vždycky na něco vymluvila a pospíchala domů za mámou a většinu času jsem se učila nebo trávila čas s ní, zatímco kamarádky běhaly venku za klukama.. Zpětně vidím, že jsem ze vztahů a závazků měla (a stále asi mám) strach a raději jsem před nimi utíkala, čímž jsem si vysloužila přezdívku "ledová královna". Myslím, že se především jedná o strach z odmítnutí, zklamání a taky ze sexu a z faktu, že bych musela druhé straně vysvětlovat, jak to vlastně mám. Co se týká sexu, tak jsem byla ve všem opožděná - první líbání v 15, první sex v 21. Bylo to s kamarádem a byla jsem opilá, za střízliva bych to nezvládla. Byl to kamarád, do kterého jsem byla na střední škole zamilovaná, on mě měl taky rád a chtěl se mnou spát i potom, ale to jsem se vždycky vymluvila, že jsem zrovna xy km daleko, nemám čas a nemůžeme se potkat. První sex jako takový si už moc nevybavuju, nemůžu říct, že by se mi to vyloženě hnusilo nebo měla nějaký blok, ale ani jsem z toho nebyla nějak nadšená a rozhodně jsem si to neužívala (to ale mohlo být zapříčiněno mou nezkušeností, z prvního sexu není dle mých zkušenosti u vytržení skoro nikdo). Ve 23 jsem odjela na Erasmus a tam jsem měla dvakrát sex s jedním klukem (pokaždé jsem si před tím musela dát pár skleniček vína nebo piv na uvolnění). Nic moc jsem z toho neměla, vždycky jsem těch pár minut nějak přežila, ale líbání, hlazení a mazlení mě s ním bavilo a byl to fajn kamarád. A od té doby, dlouhých 7 let, jsem sex neměla. Nikdo to o mně neví a když se na toto téma bavíme s kamarádkami, tak si vždycky něco vymyslím, protože by to nikdo nepochopil. Paradoxně ty moje nejbližší kamarádky jsou sexuálně velmi aktivní.
Za celý život jsem se líbala s asi 30 muži (přesné číslo nevím), s pár z nich jsem se hladila/mazlila. Někdy jsem u toho byla opilá, někdy střízlivá, většinou to bylo s někým, koho jsem už znala a vytvořila jsem si kolem něj takovou tu romantickou představu. Nikdy jsem nezažila orální sex z ani jedné strany, ani jsem nikomu neprovedla ruční práci. Jednou k tomu skoro došlo a hrozně se mi příčilo vzít si penis do ruky.. Mám moc ráda líbání, hlazení a takové to nevinné mazlení a objímání, potřebuju cítit blízkost druhé osoby a hrozně ráda bych někoho milovala a byla milována.. Ale vím, že 99 % chlapů tohle stačit nebude. Nevím, jestli by mě sex třeba bavil, jen jsem neměla štěstí a nepotkala nikoho, komu bych natolik věřila, že bych se mu naplno otevřela ve všem. Nabídek na nezávazný sex jsem totiž měla a mám dost, ale příčí se mi ta představa s někým spát jenom pro potřebu uspokojení. Samotný akt spojení mi připadá spíše nechutný a když někdo vykládá o nezávazném sexu a chlubí se, tak v mých očích lehce klesá. Co se týká masturbace, tak v průměru masturbuji tak 1x týdně (výjimečně častěji, většinou je ta frekvence spíše nižší) a většinou vyhledávám hezká, spíše romantická videa, žádné necitlivé a bezduché bušení.. Řekla bych, že jsem i normálně vzrušivá, masturbuji už od dětství, stejně jako většina populace. Dříve byl můj strach ze sexu asi ovlivněn i strachem z případného otěhotnění (pokaždé - tedy třikrát - když jsem měla sex, tak jedině s kondomem), protože jsem měla v hlavně nastavený vzorec, že prvně musím dostudovat a začít budovat kariéru, takže nesmím mít dítě. No a teď mi bylo 30 a vím, že jednou chci "normální" rodinu, 1 - 2 děti a po svém boku někoho, s kým to budu všechno sdílet. Myslím, že jsem schopná běžného partnerského života (i když s ním nemám praktické zkušenosti), co se týká té nesexuální roviny a do určité míry jsem schopná i sexuálně žít, jen mám hodně sníženou potřebu. Nyní si už asi 3 roky hledám přes Tinder (ano, hloupost) kamaráda, měla jsem zatím 2 rande (jsem hooodně vybíravá), ale vím, že to není ta cesta. Dřív nebo později by po mně byl sex vyžadován a já bych musela s pravdou ven a je mi jasné, že na 30letou ženu, která měla sex 3x v životě se asi většina chlapů bude koukat divně a nemám jim po této stránce moc co nabídnout. Asi 10 let jsem byla zamilovaná do jednoho kluka ze střední. Jednu dobu mi byl opravdu hodně blízký a jednou jsme se i líbali, ale tehdy mi plachost a strach nedovolily ten vztah vůbec pořádně začít a já radši utekla a on si mezitím našel jinou. Už jsem se přes něj přenesla, ale stálo mě to spoustu práce. Myslím, že jsem připravená na další "vztah".
No a proč jsem se rozhodla to všechno napsat sem? Primárně je to celkem úleva.. Asi jsem nenapsala úplně všechno, protože čím víc píšu, tím víc dalších myšlenek mě napadá, ale na úvod to myslím zatím stačí Zajímal by mě váš názor na můj příběh a situaci. Ráda si popovídám s někým, kdo to má a cítí podobně jako já, našla si kamarády, před kterými si nemusím na nic hrát, vymýšlet výmluvy.. a třeba i partnera. Uvidíme.
Díky, jestli jste to dočetli až sem! Vím, že trochu motám páté přes deváté..
tak i já jdu s kůží na trh
O asexualitě i tomto fóru vím už dlouho, ale posledních pár týdnů cítím potřebu sem napsat, jelikož si myslím, že jsem se našla v definici demisexuála. Jsem 30letá holka a za celý život jsem nezažila plnohodnotný vztah. Kolem mě už začínají zakládat rodinu i lidi, co byli, stejně jako já, celý život sami a moje okolí už se mě přestalo ptát, kdy si někoho najdu (jupí
). V poslední době mě to dost trápí, protože mám potřebu mít někoho vedle sebe, sdílet s ním, cestovat, prostě ŽÍT a například do 5 let bych chtěla dítě. Ale vezmu to popořadě. To, co sem napíšu, o mně NIKDO neví.Myslím, že moje sexualita byla hodně ovlivněná i rodinou, ze které pocházím. Vysvětlování detailů by vyšlo na celý román a vlastně to ani nechci v rámci tohoto příspěvku řešit, ale.. Měla jsem celkem normální, šťastné dětství, matka mě měla relativně pozdě (na tehdejší dobu) - v 36 letech. Vyrůstala jsem jako jedináček a byla jsem takové to vymodlené, opečovávané dítě, které nesmělo spoustu aktivit provozovat, protože by se mi "něco" mohlo stát. Většinu času jsem trávila doma s mamkou, hrály jsme si, četly a ve školce a na 1. stupni ZŠ jsem ze začátku měla trochu problém zapadnout do kolektivu. Byla jsem dost introvertní a stydlivá, většinu času jsem si vystačila sama a jelikož jsem kolem sebe měla samé dospělé lidi (známí, rodina), tak jsem byla takový ten "malý dospělý"
. Postupem času jsem se trochu otrkala, ale lehká introverze, stydlivost a nižší sebevědomí ve mně zůstaly až dodnes. Na tom se teď snažím pracovat Podle MBTI testů jsem osobnost INFJ, ale introvert a extrovert je u mě celkem vyrovnaný. V kolektivech jsem teď celkem oblíbená, na VŠ jsem měla spoustu přátel, mám plno kamarádů a známých všude kolem sebe a v práci platím za toho pařiče a baviče Spousta lidí si myslí, že musím mít spoustu nápadníků a milenců, jen o tom nemluvím.. Jo, kdyby tak věděli. Teď k té (a/demi)sexualitě. Už od školky, celou základní a střední školu jsem byla do někoho platonicky zamilovaná, vždy to byli kluci/muži. Teď v dospělosti už to zamilování není tak snadné.. Dovedu ocenit i ženskou krásu, ale spíš stylem, že někoho obdivuju a přála bych si být/vypadat jako ona, takže homosexualitu jsem vyloučila - i když se vždy najde pár lidí v okolí, co si o mně myslí, že jsem sama, protože jsem na holky a bojím se to přiznat. Asi třikrát v životě jsem se líbala s holkou (pokaždé jsem byla trochu opilá), abych se fakt "ujistila". Ta moje zamilování vždycky trvala v řádech měsíců a někdy i let. Na základce jsem byla takové to ošklivé kačátko (pár kilo navíc, brýle, křivé zuby - všechno už se "spravilo"), takže láska ve většině případů nebyla opětována. Na druhém stupni a střední škole se situace zlepšila, našla jsem si kamarádky a patřila do takové té oblíbené partičky ve třídě, takže občas se našel nějaký kluk, který se mnou chtěl jít ven. Doma mě ale hlídala matka, takže jsem se chlapci vždycky na něco vymluvila a pospíchala domů za mámou a většinu času jsem se učila nebo trávila čas s ní, zatímco kamarádky běhaly venku za klukama..
Zpětně vidím, že jsem ze vztahů a závazků měla (a stále asi mám) strach a raději jsem před nimi utíkala, čímž jsem si vysloužila přezdívku "ledová královna". Myslím, že se především jedná o strach z odmítnutí, zklamání a taky ze sexu a z faktu, že bych musela druhé straně vysvětlovat, jak to vlastně mám. Co se týká sexu, tak jsem byla ve všem opožděná - první líbání v 15, první sex v 21. Bylo to s kamarádem a byla jsem opilá, za střízliva bych to nezvládla. Byl to kamarád, do kterého jsem byla na střední škole zamilovaná, on mě měl taky rád a chtěl se mnou spát i potom, ale to jsem se vždycky vymluvila, že jsem zrovna xy km daleko, nemám čas a nemůžeme se potkat. První sex jako takový si už moc nevybavuju, nemůžu říct, že by se mi to vyloženě hnusilo nebo měla nějaký blok, ale ani jsem z toho nebyla nějak nadšená a rozhodně jsem si to neužívala (to ale mohlo být zapříčiněno mou nezkušeností, z prvního sexu není dle mých zkušenosti u vytržení skoro nikdo). Ve 23 jsem odjela na Erasmus a tam jsem měla dvakrát sex s jedním klukem (pokaždé jsem si před tím musela dát pár skleniček vína nebo piv na uvolnění). Nic moc jsem z toho neměla, vždycky jsem těch pár minut nějak přežila, ale líbání, hlazení a mazlení mě s ním bavilo a byl to fajn kamarád. A od té doby, dlouhých 7 let, jsem sex neměla. Nikdo to o mně neví a když se na toto téma bavíme s kamarádkami, tak si vždycky něco vymyslím, protože by to nikdo nepochopil. Paradoxně ty moje nejbližší kamarádky jsou sexuálně velmi aktivní. Za celý život jsem se líbala s asi 30 muži (přesné číslo nevím), s pár z nich jsem se hladila/mazlila. Někdy jsem u toho byla opilá, někdy střízlivá, většinou to bylo s někým, koho jsem už znala a vytvořila jsem si kolem něj takovou tu romantickou představu. Nikdy jsem nezažila orální sex z ani jedné strany, ani jsem nikomu neprovedla ruční práci. Jednou k tomu skoro došlo a hrozně se mi příčilo vzít si penis do ruky.. Mám moc ráda líbání, hlazení a takové to nevinné mazlení a objímání, potřebuju cítit blízkost druhé osoby a hrozně ráda bych někoho milovala a byla milována.. Ale vím, že 99 % chlapů tohle stačit nebude. Nevím, jestli by mě sex třeba bavil, jen jsem neměla štěstí a nepotkala nikoho, komu bych natolik věřila, že bych se mu naplno otevřela ve všem. Nabídek na nezávazný sex jsem totiž měla a mám dost, ale příčí se mi ta představa s někým spát jenom pro potřebu uspokojení. Samotný akt spojení mi připadá spíše nechutný a když někdo vykládá o nezávazném sexu a chlubí se, tak v mých očích lehce klesá. Co se týká masturbace, tak v průměru masturbuji tak 1x týdně (výjimečně častěji, většinou je ta frekvence spíše nižší) a většinou vyhledávám hezká, spíše romantická videa, žádné necitlivé a bezduché bušení.. Řekla bych, že jsem i normálně vzrušivá, masturbuji už od dětství, stejně jako většina populace. Dříve byl můj strach ze sexu asi ovlivněn i strachem z případného otěhotnění (pokaždé - tedy třikrát - když jsem měla sex, tak jedině s kondomem), protože jsem měla v hlavně nastavený vzorec, že prvně musím dostudovat a začít budovat kariéru, takže nesmím mít dítě. No a teď mi bylo 30 a vím, že jednou chci "normální" rodinu, 1 - 2 děti a po svém boku někoho, s kým to budu všechno sdílet. Myslím, že jsem schopná běžného partnerského života (i když s ním nemám praktické zkušenosti), co se týká té nesexuální roviny a do určité míry jsem schopná i sexuálně žít, jen mám hodně sníženou potřebu. Nyní si už asi 3 roky hledám přes Tinder (ano, hloupost) kamaráda, měla jsem zatím 2 rande (jsem hooodně vybíravá), ale vím, že to není ta cesta. Dřív nebo později by po mně byl sex vyžadován a já bych musela s pravdou ven a je mi jasné, že na 30letou ženu, která měla sex 3x v životě se asi většina chlapů bude koukat divně a nemám jim po této stránce moc co nabídnout. Asi 10 let jsem byla zamilovaná do jednoho kluka ze střední. Jednu dobu mi byl opravdu hodně blízký a jednou jsme se i líbali, ale tehdy mi plachost a strach nedovolily ten vztah vůbec pořádně začít a já radši utekla a on si mezitím našel jinou. Už jsem se přes něj přenesla, ale stálo mě to spoustu práce. Myslím, že jsem připravená na další "vztah".
No a proč jsem se rozhodla to všechno napsat sem? Primárně je to celkem úleva..
Asi jsem nenapsala úplně všechno, protože čím víc píšu, tím víc dalších myšlenek mě napadá, ale na úvod to myslím zatím stačí Zajímal by mě váš názor na můj příběh a situaci. Ráda si popovídám s někým, kdo to má a cítí podobně jako já, našla si kamarády, před kterými si nemusím na nic hrát, vymýšlet výmluvy.. a třeba i partnera. Uvidíme.Díky, jestli jste to dočetli až sem! Vím, že trochu motám páté přes deváté..
.