18. 03. 2018, 21:13:41
Přečetla jsem si některé příběhy, které jsou tady popisovány a dospěla jsem k názoru, že asi opravdu nejsem tak sama se svým "problémem". Byla jsem pár let vdaná, mám dvě dnes již dospělé děti, ale upřímně řečeno - rozvedená jsem už patnáct let a až když jsem začala žít sama, došlo mi, že mi vlastně život bez "manželských povinností" vyhovuje. A na tom se za celou dobu, co jsem sama, nic nezměnilo. Jsem tak spokojená, jen pro okolí divná... Uvažovala jsem i o nějaké léčbě, ale nějak jsem nepřišla na důvod, který by mě k tomu přiměl, když mi vlastně nic nechybí, což mi zase přišlo divné. Tady jsem zjistila, že je nás takových docela dost, což je uklidňující pocit. Děkuji za tuto stránku. Teď mám ale jiný problém - vlastně jsem zůstala sama i bez dětí, které by mě denně potřebovaly, a cítím, že bych si ráda našla přítele. Jenže - při představě, že si samozřejmě nebude chtít jen povídat nebo jet na výlet, mě myšlenky na hledání přejdou. Nejdřív jsem si říkala, že to budu muset překonat, ale je mi víc jak čtyřicet a nějak nemám pocit, že bych se měla přetvařovat nebo přemáhat. Přesto bych ráda měla někoho, s kým bych si rozuměla, samota není příjemná asi pro nikoho. Tohle fórum mi dává naději, že jsou podobně naladění lidé. Ještě jednou tedy děkuji a věřím, že se tady setkám s pochopením.