Singles a životní spokojenost

[MadRat]

Pochybuju o tom, že zrovna kariéristi, kteří musí všechno "vykomunikovat asap" jsou vypovídající vzorek singles. Oni jsou často sami, protože nemají na nic jiného než na práci čas, ne proto, že by přímo chtěli být sami.
Navíc to je prostě typ lidí, co jim nikdy nic není dost dobré, nikdy nemají dost peněz (i když už neví co s nima), neumí relaxovat...těžko by mohli být šťastní.

[Backstr-diskusni-forum-eet Boy]

Podle toho, co vidím kolem sebe, tak ti, co jsou single, si stěžují, že by někoho chtěli, a ti ve vztahu se zase pořád hádají. Tak nevím co je horší . Podle mě je to tím, že zamilovanost je sice asi hezká věc, ale postupně vyprchá, ti lidi jsou pak spolu už jenom ze zvyku a pak se diví, že se jim to tak nelíbí. Mě třeba single život naprosto vyhovuje, protože si můžu řídit všechno podle sebe a nemusím se kvůli někomu omezovat. Navíc podle mých zkušeností, pokud jsem s někým delší dobu v příliš častém kontaktu, tak si pak začneme lézt na nervy. A v neposlední řadě takový vztah stojí spoustu času, energie i peněz, a to všechno se myslím dá využít jinak lépe
Jinak naprosto souhlasím s CFM a Aline (je vidět, kdo je tady podnikatel ). Podle mě jsou spokojení jen ti, co nemají ambice. Hezky to popisuje Ivo Toman ve své poslední knize - je určitá skupina lidí s velkou vnitřní motivací, která je žene kupředu, a ti prostě nikdy nemůžou být spokojení, protože si neustále kladou nějaké cíle. Aspoň pro mě je tahle nespokojenost smyslem života, protože vždycky mám co překonávat. Naopak "normální" život (vystudovat, najít si práci, založit rodinu, jít do důchodu a umřít) je pro mě ta největší noční můra. Nikdy nepochopím lidi, kterým tohle vyhovuje, a už vůbec ne nějaké snahy o nalezení vnitřního klidu, jak někdo praktikuje. Protože jistota a spokojenost automaticky znamená stereotyp.

[Ne-diskusni-forum-la]

Podle toho, co vidím kolem sebe, tak ti, co jsou single, si stěžují, že by někoho chtěli, a ti ve vztahu se zase pořád hádají. Tak nevím co je horší . Podle mě je to tím, že zamilovanost je sice asi hezká věc, ale postupně vyprchá, ti lidi jsou pak spolu už jenom ze zvyku a pak se diví, že se jim to tak nelíbí. Mě třeba single život naprosto vyhovuje, protože si můžu řídit všechno podle sebe a nemusím se kvůli někomu omezovat. Navíc podle mých zkušeností, pokud jsem s někým delší dobu v příliš častém kontaktu, tak si pak začneme lézt na nervy. A v neposlední řadě takový vztah stojí spoustu času, energie i peněz, a to všechno se myslím dá využít jinak lépe
Jinak naprosto souhlasím s CFM a Aline (je vidět, kdo je tady podnikatel ). Podle mě jsou spokojení jen ti, co nemají ambice. Hezky to popisuje Ivo Toman ve své poslední knize - je určitá skupina lidí s velkou vnitřní motivací, která je žene kupředu, a ti prostě nikdy nemůžou být spokojení, protože si neustále kladou nějaké cíle. Aspoň pro mě je tahle nespokojenost smyslem života, protože vždycky mám co překonávat. Naopak "normální" život (vystudovat, najít si práci, založit rodinu, jít do důchodu a umřít) je pro mě ta největší noční můra. Nikdy nepochopím lidi, kterým tohle vyhovuje, a už vůbec ne nějaké snahy o nalezení vnitřního klidu, jak někdo praktikuje. Protože jistota a spokojenost automaticky znamená stereotyp.

Ahoj BB, na tobě se mi líbí, to musím říct předem, že máš již ujasněný názor. To mnozí velmi mladí lidé se v tom ještě různě plácají a neví, coby, kam dál atp. Jenom mne přijde, že se do toho hodně promítá ten velmi mladý věk a možná je to i správné....jenže vezmi si, to velmi rychlé životní tempo, jak to popisuješ ve své úvaze, také nemusí a velmi pravděpodobně nebude trvat věčně....mění se časem (věkem) nejen psychika, ale i tělo....člověk už toho postupně zvládá méně, než zamlada, ony ty hodnoty, které jsou v mládí často přehlíženy právě pak, v tomto období, nabývají na významu - rodina, přátelství, pospolitost, člověk si více váží byť jen toho, že může být s druhým....já nechci sýčkovat, ale sám poté uvidíš....tedy já tohle ještě neodvozuji sama ze sebe, nato jsem také ještě dost mladá, ale právě z uvažování a stylu žití starších ročníků se kterými jsem praxí přišla často do styku. A jsem za to ráda, že jsem měla možnost poznat nejen životní styl mládí, ale i jiný, jak to pak chodí....

Jinak k těm vztahům, partnerství, na tom se musí pracovat. Myslet si, zamiluji se a budu žít šťastně až do smrti, tak takto to určitě nefunguje, to by člověk rychle splakal nad výdělkem....i takové krize v manželství, já ji tedy ještě neprožila..., mohou sloužit k růstu vztahu, když je vůle těch lidí na tom pracovat a vzít si z toho ponaučení....anebo si jej nevezmou a pak to může jít vše k šípku....to už záleží na okolnostech....k té motivaci....její předmět může být různý, někdo ji pociťuje v zaměstnání, podnikání, někdo v rodině, někdo toto kombinuje....nedá se říct, že hnací motor pro život spočívá jen v práci....ok, já příliš podnikatelský typ nejsem, ale jsem z takové rodiny, takže vím, jak to chodí....jeden funguje velmi podnikatelsky, ale ta rodinná podpora z druhé strany tohle zajišťuje , takže takto. Já bych ten svět, obrazně řečeno, na "svět zisku" a "nezisku" takto přísně nedělila, když si člověk uvědomí ty souvislosti, tak to někdy je velmi relativní, vše....

Tímto vším nechci nějak poučovat, nebo radit, fakt nechci, aby to tak vyznělo....jen prostě jeden další názor k tomuto.....