Zdravím Tě marleem,
cesta k sebepoznání bývá docela bolestivá a Ty jsi na ní udělala důležitý první krůček. Přiznat si o sobě něco, co není zrovna in, je dost perná práce, a když jsi měla tu odvahu a sílu, tak jistě najdeš ještě nějakou další, abys na sobě mohla dál pracovat.
Taky jsem si v životě párkrát kladla otázku, jestli jsem (v různých ohledech) normální. Dnes si na ni bez nějakých extrémních emočních výlevů odpovídám: Zdaleka ne
.... a je mi to jedno, protože jsem přišla na to, že to je špatně položená otázka a odpověď na ni není vůbec důležitá (pro mne
).
Mnohem důležitější je pro mne otázka: "Jsem spokojená (časem ji vygraduji na šťastná
)?" Od té doby, co jsem začala respektovat sama sebe, svoje pocity a svoje názory (nikoli to, co bych měla cítit, co bych si měla myslet), na ni můžu odpovídat: "Teď, když jsem konečně sama sebou, teď už ano."
Moc se mi líbí, že "se snažíš nebrat na vědomí nadávky a pod.", naznačuje to, že určitě chceš něco dělat a ne jen se litovat... Že chceš aktivně něco měnit Ti moc chválím.
Mám ale trochu obavu, že tato strategie bývá úspěšná až po docela intenzivním nácviku...
Píšeš, že bereš antidepresiva, tedy předpokládám, že jsi v kontaktu s lékařem a doufám, že pokud již přímo neřešíš svoji momentální situaci s psychologem, tak se k němu chystáš (či k jinému důvěryhodnému člověku, co je schopen Ti poradit, tedy ne kvůli asexualitě, ale kvůli sobě, kvůli nácviku, co se sebou podniknout, abys léky nemusela brát dlouhodobě a mohla se cítít zase dobře!!!)
Přeji hodně síly a vytrvalosti, aby sis mohla na otázku: Jak se cítím?, brzy upřímně odpovědět: Fajn!