Příspěvků: 2
Registrován od: 23. 07. 2011
Hodnocení:
0
Ahoj,
svým příspěvkem bych ráda zjistila, zda-li se zde najde podobný případ, jako jsem já. Asexualita, která má příčinu v předchozí nemoci (či spíše psychickém traumatu, ale to zní hůře, než jak to ve skutečnosti je:)
Vlastně pořád si nejsem jista, jestli jsem asexuálka, dosud jsem si myslela, že jsem jenom dočasně „nemocná“ a s tím pravým partnerem se vše zase dá do pořádku, jenže nějak tuším, že… zkrátka nedá. Mám za sebou několik vztahů a sex byl jejich běžnou součástí, už tehdy mě ale nijak zvlášť nebavil a třeba i obyčejné líbání mi přišlo jako něco naprosto nechutného a zbytečného:) Vzhledem k obrovským nárokům rodičů a bývalých partnerů jsem po jednom rozchodu začala trpět tehdy ještě ne příliš známou poruchou příjmu potravy – ortorexií a bigarexií. Trvalo to asi dva roky a mezitím jsem neměla žádný vztah, protože jsem se děsila představy, že budu pro partnera málo dokonalá, že mě opět bude chtít jen kvůli tělu a nakonec mě opustí kvůli jiné, samozřejmě mnohem krásnější ženě. Sice jsem se několikrát v té době stihla zamilovat, ale pokaždé do homosexuála, takže z toho nikdy nic nebylo:) Nejdřív jsem byla zoufalá a nechápala, kde dělám chybu, když si pokaždé tak „blbě“ vyberu, nakonec jsem si ale uvědomila, že mi to takhle vlastně náramně vyhovuje – mám z nich skvělé přátelé, kteří mě neváhají kdykoliv obejmout nebo jen tak držet za ruku a to mi stačí. Nemusím mít vůbec starost , že by se mnou chtěl někdo z nich spát. Sex mi za celou tu dobu opravdu nechyběl. Zvrtlo se to až letos, čím víc jsem toužila po vztahu, tím víc jsem všechny odmítala a omlouvala to sobě a ostatním tím, že jsem na sebe velmi náročná a tím pádem i na potencionální partnery, že zkrátka už nechci udělat chybu. Jenže ouha, nedávno se objevil někdo ideální a já opět zbaběle vycouvala ve chvíli, kdy mě jenom napadla myšlenka, že bych s tím člověkem časem měla spát. Zase se obnažovat, zase být jen tou…věcí na chvilkové uspokojení, které mě vlastně ani nebaví. Ironií zůstává, že tomu sama pořád nechci věřit, jak to se mnou je, nějak nejsem schopná se s tím smířit. Nikdo by to do mě v životě neřekl, navenek vystupuji dost extrovertně a otevřeně, v kolektivu jsem docela oblíbená, prostě normální (ehm:) sympatická holka, která zpravidla nemá o ctitele nouzi. Přátelé se samozřejmě diví, proč věčně nikoho nemám a pak to odbudou tím, že jsem holt taková hrdá ledová královna a až na pár ješitných chlapů to nikdo dál neřeší:) Jenže pravda je někde úplně jinde a já na to přicházím teprve teď a jsem velmi zvědavá, jak to všechno půjde dál. Asi nezbývá, než to přijmout, koneckonců nijak nešťastná kvůli tomu nejsem, spíše naopak. Dost se mi tím ulevilo, pořád mám své skvělé přátelé a osamělá se vůbec necítím, tak co řešit?:) Jen co říkat těm nápadníkům vážně nevím, unavuje mě si pořád něco vymýšlet a vymlouvat se, proč si s nimi nechci nic začít… Nemám zatím odvahu na to se k tomu nějak veřejně hlásit byť jen mezi přáteli a hlavně by mi to nejspíš stěží někdo věřil, brali by to jenom jak trapnou výmluvu nebo výmysl: hezká a oblíbená holka a nemá zájem o sex, jo? Buď kecá nebo je úplně praštěná.
Děkuji za názory a přeji pěkný víkend.
Příspěvků: 1115
Registrován od: 22. 07. 2011
Hodnocení:
11
(30. 07. 2011, 11:18:31)longstocking Napsal(a): Hezká a oblíbená holka a nemá zájem o sex, jo? Buď kecá nebo je úplně praštěná.
Vítej mezi úplně praštěnými!
Musím přiznat, že tyhle poruchy příjmu potravy jsem si musela vygooglovat, a hned jsem zase užasla, do jakých děsivých pastí nás dnešní posedlost životním stylem chytá. Ale z vlastní zkušenosti bych ti navrhovala zamyslet se nad tím, jestli nejsou příčina a důsledek tvých problémů opačné – jestli z asexuality, se kterou si přirozeně nevíš rady, nevznikly ty stravovací problémy. Já například přišla na terapii s tím, že mám sociální fobii a agorafobii, dělalo mi problémy koupit si lístek do kina nebo zajít do banky, neuměla jsem komunikovat s lidmi. Hned při prvním sezení se ze mě ale začaly řinout úplně jiné věci: že se ve mně perou ta věčně čtrnáctiletá nedotčená panna a sedmadvacetiletá žena, která by měla toužit po partnerství, ale nemůže se k tomu přinutit a zklamává tím všechny kolem sebe, hlavně rodiče. Když jsem po čase přijala asexualitu jako fakt a jako svoji pravou identitu, většina těch sociofobních projevů ustoupila.
Taky ale pořád bojuju s okamžiky, kdy bych svoje tělo nejradši vrátila do té asexuální předpubertální podoby. Občas jsem fantazírovala o tom, že si nechám amputovat prsa (pro jiné ženy noční můra) nebo že zas budu vážit 40 kilo a zmizí mi "ženské" boky. Jsou to jen extrémní únikové fantazie, ale samozřejmě velice výmluvné. Naštěstí jsem od přírody štíhlá a chlapecká, kdybych měla velká prsa a boky, asi bych to psychicky nesla těžce.
A na homosexuály jsem přímo radar. Když mě muž políbí na tvář a já neztuhnu jako solný sloup, je skoro jisté, že je gay.
Takže rozhodně nejsi sama a věř mi, nároky rodičů nebo okolí jsou nepříjemná věc, ale když se smíříš sama se sebou, najednou ti nebudou připadat zdaleka tak důležité jako tvoje vlastní právo na štěstí! Pokud si jednou budeš přiměřeně jistá, že o sex nestojíš, klidně to říkej a vyžaduj od lidí, ať to uznají. Možná je nepřesvědčíš, ale aspoň k tomu řekneš svoje...
Příspěvků: 15
Registrován od: 25. 07. 2011
Hodnocení:
0
To se stává často, že sexualita je ,,potlačená" traumatem nebo nemocí, logicky to není aktivita pro život důležitá, tedy pro přežití, a pokud organismus není OK, musí jí šetřit na podstatnější věci
Jako většina z ,,nás" mám taky radar na homosexuály, a můj bratr jím je Když jdeme po ulici a já třeba řeknu, jé to je sympatickej pěknej kluk, bratr odvětí, jo a je gay
Jinak psychicky jsem na tom již lépe, ale problémy s jídlem byly, když tělo začíná přitahovat druhé pohlaví a jeden na to vlastně není psychicky připravený, je to jako by tělo nekorespondovalo s duší, vevnitř je vlastně něco ,,dětinského", dětského a navenek fyzického, dospělého, říkající - jsem připravená..., občas, tedy často prý vysílám ,,lákací" signály, ale ono je pro chlapy snad lákací skoro všechno
Těch 40 kilo jsem měla ve 20 letech, takže jasné, že jsem se potácela v anorexii, ona ta potvora sice už nevyhrává, ale přesto v té hlavě stále sedí.
Jeden se musí hlavně srovnat sám se sebou...
Příspěvků: 1115
Registrován od: 22. 07. 2011
Hodnocení:
11
(31. 07. 2011, 07:57:21)dadka Napsal(a): Jinak psychicky jsem na tom již lépe, ale problémy s jídlem byly, když tělo začíná přitahovat druhé pohlaví a jeden na to vlastně není psychicky připravený, je to jako by tělo nekorespondovalo s duší, vevnitř je vlastně něco ,,dětinského", dětského a navenek fyzického, dospělého, říkající - jsem připravená..., občas, tedy často prý vysílám ,,lákací" signály, ale ono je pro chlapy snad lákací skoro všechno
Těch 40 kilo jsem měla ve 20 letech, takže jasné, že jsem se potácela v anorexii, ona ta potvora sice už nevyhrává, ale přesto v té hlavě stále sedí.
Jeden se musí hlavně srovnat sám se sebou...
To je neuvěřitelné. Myslela jsem, že tohle rozštěpení osobnosti na malou holku vevnitř a dospělou ženu navenek je čistě moje specialita, a ty popisuješ úplně totéž! Mimochodem, když jsem šla na tu terapii ohledně sociální fobie, vážila jsem 45 kilo a šlo to jasně dolů. Dneska jsem na zdravějších 48, ale líbilo by se mi být vychrtlejší...
S přirozenými lákacími signály asi nikdo nic nenadělá, ale aspoň vědomě potlačuju všechno, co by mohlo přitahovat nežádoucí pozornost. Nenosím podpatky ani pushupky, v létě se oblékám hodně klukovsky a neukazuju nohy, často nosím pubertální kombinaci černé, šedé a růžové ve stylu emo, což se dospělým mužům obvykle nelíbí. Taky ráda chodím do města se svojí sexy blond kámoškou, protože všichni koukají po ní
Opravdu by mě zajímalo, jestli se tady najdou další s náběhy na nějaké typy dysmorfofobie!
Příspěvků: 2
Registrován od: 23. 07. 2011
Hodnocení:
0
31. 07. 2011, 13:01:22
(Tento příspěvek byl naposledy změněn: 31. 07. 2011, 13:11:21 uživatelem longst-diskusni-forum-ocking.)
(30. 07. 2011, 17:55:22)AlineDaryen Napsal(a): (30. 07. 2011, 11:18:31)longstocking Napsal(a): Hezká a oblíbená holka a nemá zájem o sex, jo? Buď kecá nebo je úplně praštěná.
Vítej mezi úplně praštěnými!
Musím přiznat, že tyhle poruchy příjmu potravy jsem si musela vygooglovat, a hned jsem zase užasla, do jakých děsivých pastí nás dnešní posedlost životním stylem chytá. Ale z vlastní zkušenosti bych ti navrhovala zamyslet se nad tím, jestli nejsou příčina a důsledek tvých problémů opačné – jestli z asexuality, se kterou si přirozeně nevíš rady, nevznikly ty stravovací problémy. Já například přišla na terapii s tím, že mám sociální fobii a agorafobii, dělalo mi problémy koupit si lístek do kina nebo zajít do banky, neuměla jsem komunikovat s lidmi. Hned při prvním sezení se ze mě ale začaly řinout úplně jiné věci: že se ve mně perou ta věčně čtrnáctiletá nedotčená panna a sedmadvacetiletá žena, která by měla toužit po partnerství, ale nemůže se k tomu přinutit a zklamává tím všechny kolem sebe, hlavně rodiče. Když jsem po čase přijala asexualitu jako fakt a jako svoji pravou identitu, většina těch sociofobních projevů ustoupila.
Taky ale pořád bojuju s okamžiky, kdy bych svoje tělo nejradši vrátila do té asexuální předpubertální podoby. Občas jsem fantazírovala o tom, že si nechám amputovat prsa (pro jiné ženy noční můra) nebo že zas budu vážit 40 kilo a zmizí mi "ženské" boky. Jsou to jen extrémní únikové fantazie, ale samozřejmě velice výmluvné. Naštěstí jsem od přírody štíhlá a chlapecká, kdybych měla velká prsa a boky, asi bych to psychicky nesla těžce.
A na homosexuály jsem přímo radar. Když mě muž políbí na tvář a já neztuhnu jako solný sloup, je skoro jisté, že je gay. :pgrin:
Takže rozhodně nejsi sama a věř mi, nároky rodičů nebo okolí jsou nepříjemná věc, ale když se smíříš sama se sebou, najednou ti nebudou připadat zdaleka tak důležité jako tvoje vlastní právo na štěstí! Pokud si jednou budeš přiměřeně jistá, že o sex nestojíš, klidně to říkej a vyžaduj od lidí, ať to uznají. Možná je nepřesvědčíš, ale aspoň k tomu řekneš svoje...
To je docela zajímavá úvaha, takhle jsem nad tím ještě nepřemýšlela, že by z potlačené asexuality mohly vzniknout právě ty poruchy příjmu potravy...Jenže co si vzpomínám, v dospívání jsem s tím žádný problém neměla, sexualitu jsem brala jako něco přirozeného, co přijde s prvním partnerem a jako každá normální holka ovlivněna médii a pop-kulturou, která ti nutí sex jako každodenní skvělý zážitek, se na to přirozeně těšila. Že přijdou problémy už v prvním a dalším následujícím vztahu by mě nikdy nenapadlo, přičemž problém nebyl v sexu jako takovém, ale právě v tom jejich chování ke mně. Holt ti první partneři dokážou teprve formující se psychiku sotva dospělé ženy ovlivnit více, než čekáme, ne-li na celý život:) Domnívám se totiž, že kdyby ty mé první zážitky nebyly tak traumatizující, nejspíš bych dnes asexuálkou nebyla. Ale kdo ví, ty prolémy s jídlem by přišly tak jako tak, nejspíš je to přirozený důsledek všeho navzájem.
(31. 07. 2011, 07:57:21)dadka Napsal(a): To se stává často, že sexualita je ,,potlačená" traumatem nebo nemocí, logicky to není aktivita pro život důležitá, tedy pro přežití, a pokud organismus není OK, musí jí šetřit na podstatnější věci:-)
Jako většina z ,,nás" mám taky radar na homosexuály, a můj bratr jím je:-) Když jdeme po ulici a já třeba řeknu, jé to je sympatickej pěknej kluk, bratr odvětí, jo a je gay:-)
Jinak psychicky jsem na tom již lépe, ale problémy s jídlem byly, když tělo začíná přitahovat druhé pohlaví a jeden na to vlastně není psychicky připravený, je to jako by tělo nekorespondovalo s duší, vevnitř je vlastně něco ,,dětinského", dětského a navenek fyzického, dospělého, říkající - jsem připravená..., občas, tedy často prý vysílám ,,lákací" signály, ale ono je pro chlapy snad lákací skoro všechno:-)
Těch 40 kilo jsem měla ve 20 letech, takže jasné, že jsem se potácela v anorexii, ona ta potvora sice už nevyhrává, ale přesto v té hlavě stále sedí.
Jeden se musí hlavně srovnat sám se sebou...
To je na tom právě to nejtěžší, přijmout sama sebe a své tělo takové, jaké je. Jenže proč, když to vždy může být lepší, že? A ty myšlenky ne a ne vyhnat z hlavy, i když už jsem oficiálně zdravá, pořád mi to bude v hlavě přepínat do modu "hubni, budeš šťastnější". I když si naprosto racionálně uvědomuji, jaká je to blbost a mám hrůzu z toho, že do toho spadnu znovu, což není nic těžkého...Tak hodně sil a pevné vůle!
Příspěvků: 1115
Registrován od: 22. 07. 2011
Hodnocení:
11
(31. 07. 2011, 13:01:22)longstocking Napsal(a): To je docela zajímavá úvaha, takhle jsem nad tím ještě nepřemýšlela, že by z potlačené asexuality mohly vzniknout právě ty poruchy příjmu potravy...Jenže co si vzpomínám, v dospívání jsem s tím žádný problém neměla, sexualitu jsem brala jako něco přirozeného, co přijde s prvním partnerem a jako každá normální holka ovlivněna médii a pop-kulturou, která ti nutí sex jako každodenní skvělý zážitek, se na to přirozeně těšila. Že přijdou problémy už v prvním a dalším následujícím vztahu by mě nikdy nenapadlo, přičemž problém nebyl v sexu jako takovém, ale právě v tom jejich chování ke mně. Holt ti první partneři dokážou teprve formující se psychiku sotva dospělé ženy ovlivnit více, než čekáme, ne-li na celý život Domnívám se totiž, že kdyby ty mé první zážitky nebyly tak traumatizující, nejspíš bych dnes asexuálkou nebyla. Ale kdo ví, ty prolémy s jídlem by přišly tak jako tak, nejspíš je to přirozený důsledek všeho navzájem.
Tak to jsi musela mít na ty první kluky opravdu smůlu... S tímhle by ti asi líp poradily holky, které někdy nějaké sexuální partnery měly (je jich tu myslím dost, určitě se nějaká ozve). Anebo psycholog – od té doby, co mně samotné terapie pomohla, na ni nedám dopustit, i když pro většinu lidí je návštěva u "cvokaře" pořád tabu a i mezi psychology se určitě najde spousta neumětelů...
Příspěvků: 111
Registrován od: 19. 11. 2008
Hodnocení:
0
Hmm... tak potíže s příjmem potravy jsem nikdy neměla a klidně si vemu korzet, pušapku a vysoké podpatky a jsem, jak se říká, tvarovaná. Na druhou stranu si dokážu dobře představit, že jsem bezpohlavní a nebo že jsem chlap - to bych se asi zase snažila vypadat jako hezký chlap, pravděpodobně jde o ješitnost a ne o trvání na určité společenské roli či genderu. Ale co máme společné, je tvrdošíjné zamilovávání se do naprosto nevhodných a nedostupných objektů, kde je prakticky vyloučený jakýkoliv intimní styk...
Příspěvků: 15
Registrován od: 25. 07. 2011
Hodnocení:
0
(31. 07. 2011, 09:02:10)AlineDaryen Napsal(a): (31. 07. 2011, 07:57:21)dadka Napsal(a): Jinak psychicky jsem na tom již lépe, ale problémy s jídlem byly, když tělo začíná přitahovat druhé pohlaví a jeden na to vlastně není psychicky připravený, je to jako by tělo nekorespondovalo s duší, vevnitř je vlastně něco ,,dětinského", dětského a navenek fyzického, dospělého, říkající - jsem připravená..., občas, tedy často prý vysílám ,,lákací" signály, ale ono je pro chlapy snad lákací skoro všechno
Těch 40 kilo jsem měla ve 20 letech, takže jasné, že jsem se potácela v anorexii, ona ta potvora sice už nevyhrává, ale přesto v té hlavě stále sedí.
Jeden se musí hlavně srovnat sám se sebou...
To je neuvěřitelné. Myslela jsem, že tohle rozštěpení osobnosti na malou holku vevnitř a dospělou ženu navenek je čistě moje specialita, a ty popisuješ úplně totéž! Mimochodem, když jsem šla na tu terapii ohledně sociální fobie, vážila jsem 45 kilo a šlo to jasně dolů. Dneska jsem na zdravějších 48, ale líbilo by se mi být vychrtlejší...
S přirozenými lákacími signály asi nikdo nic nenadělá, ale aspoň vědomě potlačuju všechno, co by mohlo přitahovat nežádoucí pozornost. Nenosím podpatky ani pushupky, v létě se oblékám hodně klukovsky a neukazuju nohy, často nosím pubertální kombinaci černé, šedé a růžové ve stylu emo, což se dospělým mužům obvykle nelíbí. Taky ráda chodím do města se svojí sexy blond kámoškou, protože všichni koukají po ní
Opravdu by mě zajímalo, jestli se tady najdou další s náběhy na nějaké typy dysmorfofobie!
tak to jsem na tom váhově stejně, nevím, jestli tam má být smací, nebo zarmoucený smajlík, protože to prostě není zcela normální... Moje signály nejsou lákací, něco ve mně je takové hravé, až skutečně dětské, takže mi mnohdy nedojde, co nedojde, ani ve snu nenapadne, že by tohle nebo ono mohl někdo vzít jako nějakou ,,výzvu" k bližšímu seznamování se...
Přiznám, že jsem trochu disociativní jedinec. Mám za sebou taky nějakou tu psychoterapii. Nejsem rozštěpená úplně, ale uvědomuju si, že jisté složky mé osobnosti nejsou zcela integrované, nejsem jedna, i když vím, že každá ve mně jsem já Někdy se neshodneme, ale v tématu fyzično jsme všechny zajedno...
Příspěvků: 1115
Registrován od: 22. 07. 2011
Hodnocení:
11
(31. 07. 2011, 14:34:28)dadka Napsal(a): Moje signály nejsou lákací, něco ve mně je takové hravé, až skutečně dětské, takže mi mnohdy nedojde, co nedojde, ani ve snu nenapadne, že by tohle nebo ono mohl někdo vzít jako nějakou ,,výzvu" k bližšímu seznamování se...
Joj, to se mi taky stává, že u někoho nevědomky přestřelím. Nejhorší je, že já fakt nepoznám, co je vyzývavé a co ne... Nikdy jsem se nebrala jako sexuální objekt a neumím tak myslet.
Příspěvků: 15
Registrován od: 25. 07. 2011
Hodnocení:
0
(02. 08. 2011, 20:36:40)AlineDaryen Napsal(a): (31. 07. 2011, 14:34:28)dadka Napsal(a): Moje signály nejsou lákací, něco ve mně je takové hravé, až skutečně dětské, takže mi mnohdy nedojde, co nedojde, ani ve snu nenapadne, že by tohle nebo ono mohl někdo vzít jako nějakou ,,výzvu" k bližšímu seznamování se...
Joj, to se mi taky stává, že u někoho nevědomky přestřelím. Nejhorší je, že já fakt nepoznám, co je vyzývavé a co ne... Nikdy jsem se nebrala jako sexuální objekt a neumím tak myslet.
naštěstí na svůj věk nevypadám a občas se umím zatvářit velmi dětsky a u většiny vzbudím spíš ochranitelské, otcovské pudy, ale jsou i tací, kde se to nepovede Klidně o sobě můžu říct, že jsem vztahový a sexuální analfabet - vyznám se sice v lidech, ale neumím číst ve vztazích, zvlášť pokud jsem v nich, a sexuální signály atd. taky číst neumím, a je úspěch, pokud je vůbec postřehnu a poznám
|