Môj mikropríbeh

[Ne-diskusni-forum-la]

Proč chceš do Androniky (člověka obecně) hned cpát léky?

Já nechci do nikoho "cpát léky", jak říkáš, to ani nemohu, nejsem lékař..., ale je to o tom vědomí, jaké faktory se spolupodílejí na vzniku a průběhu psychického onemocnění, jaké zde probíhají přitom procesy a působí interakce na té psychoneurální bázi..., další věc je stupeň závažnosti, kdy již jde o diagnózu a kdy ještě nikoliv. Sociální fobie je psychiatrická diagnóza a jsem přesvědčena, že člověk s duševním onemocněním má stejné právo být náležitě léčen stejně, jako třeba člověk, který si zlomí nohu. Obojí je porucha od normálního stavu a obojí si zaslouží adekvátní ošetření, to, že zvláště u nás dodnes dochází ke stigmatizaci lidí trpících nějakou duševní poruchou není přece chyba těch lidí, to vůbec ne, ale naopak tzv. normálních jedinců, kteří jednoduše jen podléhají obecně rozšířeným mýtům, předsudkům a stereotypům.

Další věc je ta, když si uvědomíme, z jakých složek je složen člověk, tedy z těla a ze složky psychické neboli "ducha", jak kdo chce toto pojmenovat...,potom, když vznikne porucha v jedné z těchto složek, tak zákonitě musí být určitý odraz této poruchy i ve složce druhé, člověk je kompletní bytost, není zde jen mozek, srdce atd., ale vše má vliv na jiné, porucha jednoho orgánu se odráží v celém organismu. Odraz duševní poruchy je často zachytitelný v mozku (těle) pomocí zobrazovacích metod fyziologicky anebo anatomickou odlišností. U tzv. duševních poruch je obvykle ponejvíce zjistitelná abnormalita (nerovnováha) ve funkci určitých mozkových přenašečů, tedy chemických látek, které zprostředkovávají komunikaci mezi neurony a podílí se také na regulaci nálady a psychomotorické aktivity, ponejvíce serotoninu a noradrenalinu. Příslušné léky potom tuto chemickou nerovnováhu upravují do normálu, toto činí ve fyzické složce (těle), zatímco terapie (zásah v oblasti psychiky - duše) zajišťuje, aby změna byla trvalá, aby vysazení léků neprovázel návrat do předchozího patologického stavu z důvodu nezměněného prožívání člověka. Tedy, je potřeba zasahovat v obou složkách, které z nás činí kompletní lidskou bytost projevenou v tomto světě. Už tomu rozumíš, Arthure? Jedna složka ovlivňuje druhou, je-li nemoc v těle, odráží se v duši a je-li nemoc v duši, odráží se posléze na fyzické bázi, proto je nejlepší souběžně zasahovat v obou oblastech, duše i těla. Léků se není třeba bát, pokud jsou nasazeny správně a nezneužívány, přece, kdybys měl chřipku, také bys spíše sáhl po penicilínu, dejme tomu, než čekal x dní než sama přejde...a dokonce možná s následky....nebo bys zbytečně trpěl, když nemusíš? No a v případě psychického onemocnění to je úplně stejné... Tedy tak. Čili ještě pro shrnutí, léky terapii umožňují, terapie potom zajišťuje, aby změna navozená léky byla trvalá.

[verc-diskusni-forum-akov]

Waau... je super, žes to dokázala takto napsat.. aj to ti určitě trochu pomohlo, že? Jakože myslím, že se ti tím trochu ulevilo.. Úplně tě chápu v některých věcech, ne všechno mám stejně jako ty, ale většinu ano. a v tomhle světě s tim není lehký žít.. ale už jen to, že víme, že je nás víc je super pocit, že? tak doufám, že se ti bude v životě dařit, jak budeš nejvíc chtít..

[Art-diskusni-forum-hur]

Keďže to nie je portál o soc. fóbii, chcem tu napísať niečo o mojej asexualite.

Nelo, seš si jistá, že jsi pochopila tuto větu od Androniky správně?

[Ne-diskusni-forum-la]

To já nevím, psala jsem to vše s jediným účelem, aby to té Andronice aj., kteří se v jejím příběhu třeba také najdou, pomohlo, doufám. O nic jiného mi nejde....Takže jsem již udělala, co jsem mohla.

[Hal-diskusni-forum-bich]

Když se tak zamýšlím nad sebou, tak mě pomohlo mezi jiným pohlazení od rodičů, když jsem byl malý. A když se zamýšlím nad některými kamarády, tak buď je to to samé nebo někdo, kdo jim tento pocit dokázal poskytnout. Pocit bezpečí, důvěry, nehraného pochopení. Říká se jim důvěrníci nebo neplacení psychologové. A takoví přicházejí tzv. osudem. Člověk si je může přivolat tím, že myslí optimisticky bez přetvářky - vyzařuje to, nebo se o to alespoň snaží, když je právě na dně.

[Andr-diskusni-forum-onika]

Léků se není třeba bát, pokud jsou nasazeny správně a nezneužívány, přece, kdybys měl chřipku, také bys spíše sáhl po penicilínu, dejme tomu, než čekal x dní než sama přejde

Takže, Nela, nechcem hneď začať brať lieky, ja verím tomu, že soc. fóbia sa dá liečiť aj terapiou bez liekov a že lieky sú vlastne to posledné, po čom by mal človek siahať aj v prípade choroby. Takmer každý liek má vedľajšie účinky, čo mňa odrádza od ich užívania, nehovoriac o antidepresívach, kde je to ďaleko horšie, lebo na tie si telo ozaj musí zvyknúť a keď nesadnú, tak si tým naopak len pohorší a dostane sa do ešte horšieho stavu a to mi ozaj netreba.

---

Když se tak zamýšlím nad sebou, tak mě pomohlo mezi jiným pohlazení od rodičů, když jsem byl malý. A když se zamýšlím nad některými kamarády, tak buď je to to samé nebo někdo, kdo jim tento pocit dokázal poskytnout. Pocit bezpečí, důvěry, nehraného pochopení. Říká se jim důvěrníci nebo neplacení psychologové. A takoví přicházejí tzv. osudem. Člověk si je může přivolat tím, že myslí optimisticky bez přetvářky - vyzařuje to, nebo se o to alespoň snaží, když je právě na dně.

Rodičia sa ma v detstve často dotýkali, nechýbali mi teda v tom období, bolo to normálne, len ma zrejme nenaučili dávať najavo city na verejnosti a prejavovať sa slobodne pred druhými, vždy som pekne ticho sedela, kdekoľvek som bola a považovala som to za normálne, no zostalo mi to dodnes a teraz nielenže pred druhými sa citovo príliš neprejavujem, ale ani neviem byť prirodzená v spoločnosti jednej osoby, nehovoriac o tom, že tie dotyky už ozaj nemusím.

---

Waau... je super, žes to dokázala takto napsat.. aj to ti určitě trochu pomohlo, že? Jakože myslím, že se ti tím trochu ulevilo.. Úplně tě chápu v některých věcech, ne všechno mám stejně jako ty, ale většinu ano. a v tomhle světě s tim není lehký žít.. ale už jen to, že víme, že je nás víc je super pocit, že? tak doufám, že se ti bude v životě dařit, jak budeš nejvíc chtít..

Žeby sa mi uľavilo, to práve nie, len ma strašne teší, že viem, že je takých ľudí viac a že ich môžem aspoň tu stretnúť. Určite to nemáš ľahké ani ty nájsť si muža, ktorý musí spĺňať všetky tvoje kritériá. Ja som tiež veľmi náročná a tiež by som pre iných nespĺňala tie ich kritériá, tým som si istá, takže nie som v práve, ale čo už, iná zrejme nebudem, okrem toho, dokážem sa rýchlo zaľúbiť, ale takisto rýchlo ma tá eufória aj prejde a už je pre mňa ten muž nudný. Tak ti aj ja držím palce, nech sa ti niekto ozve.

[Art-diskusni-forum-hur]

Ja som tiež veľmi náročná a tiež by som pre iných nespĺňala tie ich kritériá, tým som si istá, takže nie som v práve, ale čo už, iná zrejme nebudem.

Když se člověk kolem sebe podívá, spíš to působí, že nikdo kritérií moc nemá, ačkoli má dojednoho skoro každý pocit, že kritéria, podle nichž se řídil, nejen tedy měl, ale byla dokonce i vysoká.

Halbich: Vcelku pěkné, ale já říkám: Pryč s osudem a přijdoucími důvěrníky a neplacenými psychology. Většinou je to jen hra, které říkám tříska a trám v oku. (v korelaci s lidskostí to tak vždy bude, ať si budeme namlouvat cokoli!!!) Je dobré někoho přínosného potkat, ale povětšinou se nejedná o nic jinýho než o skrytě uplatňováné primitivní potřebě a pocitu nadřazenosti (čistě subjektivní vzhledem ke skutečné Nekonečnosti a vzhledem i k lidem) našich osudem vlezlých "přátel".

Ty jsi někoho takového, Halbichu, potkal, nebo seš sám tím "důvěrníkem"? Nebo když si jednou takového "důvěrníka" třeba potkal, jak to bývá, tak už ses i ty povýšil na "důvěrníka"? A propos, kdo sami jsme, že máme takovou nebetyčnou představu o vlastní i cizí důležitosti?