31. 03. 2010, 04:57:08
Ahoj, je mi 27 a začínám se smiřovat s tím, že nikdy nebudu moct mít sexuální život. Ještě nedávno jsem si říkala, že mám jen nějaký blok způsobený trochu nepříjemnými prvními sexuálními zážitky, ale takových lidí je spousta (a zas tak hrozné to nebylo) a žijí "normálně". Četla jsem tu nějaké příspěvky a víceméně jsem na tom obdobně jako někteří jiní tady. Po první fascinaci, kdy jsem schopná mít sex několikrát denně (bez toho, abych z něj sama něco měla) přijde ochladnutí a časem totální nechuť a odpor. Chodila jsem s několika muži, pak se ženou (říkala jsem si, co kdyby to bylo lepší, průběh byl ale naprosto totožný), s tou jsem doposud. Tvrdí, že mě miluje, ale sex k životu potřebuje, aspoň nějaký. Bohužel poslední půlrok nejsem schopná se k tomu přemoct ani jednou za měsíc, když už se jednou za čtvrt roku přinutím, brečím pak do tajně do polštáře, připadám si nějak zneužitě nebo co. Prostě to nejde a na našem vztahu se to hodně odráží. Přítelkyně je podrážděná, já mám výčitky, ani jedna nejsme schopná s tím nic udělat. Nechci ji ztratit, mám ji ráda, máme hodně společného. Navíc si neumím představit, že bych našla někoho dalšího takhle tolerantního, co se absence sexu týče, ale bohužel jiné rozumné východisko než rozchod nevidím a obávám se, že ona taky ne. Pořád doufám, že se s tím nějak smíří, ale pro ni je zkrátka sex součástí vztahu (resp. milování, jak říká). Paradoxní na tom je, že sama s vlastním uspokojením problém nemám, flirtování mě v rozumné míře baví, ale jak na mě partner/ka sáhne, jsem úplně paralyzovaná. Ráda se držím za ruku, objímám, pusinkuju, ale to je tak všechno. Kamarádky mě litují, že jsem nikdy nezažila super sex, nějak nechápou situaci. Mně je líto jen to, že to tak moc komplikuje život. Tak díky za přečtení a pěkný den!