Tak kam....

[Mor-diskusni-forum-wen]

Nejsem si jistá, nakolik se dá tzv. emoční inteligence pokládat za inteligenci. Samozřejmě je to důležitá vlastnost, ale má jenom málo společného s tím, co pod pojmem inteligence tradičně rozumíme a na čem je založená (minimálně evropská) mentalita a vzdělanost.

Ok, i takhle se na to dá dívat.
Já pod inteligencí rozumím obecnou schopnost se učit (nejen vědomostem ale i dovednostem), hledat spojitosti/souvislosti, umět vyhodnotit situaci a dokázat se přizpůsobit (schopnost užití zpětné vazby i sebereflexi).... a k tomu patří nejen jistá dávka inteligence emoční, ale také pohybové a kreativní... apod. Tedy se to blíží spíše tomu, co zmiňuje raindragon.

Grča 2: Teda, bez urážky, ale jsi si úplně jistý, že pláč u filmu řadí muže mezi světlé výjimky?  Nedávno jsme to řešili na jednom semináři s jistým panem docentem a třída (plus páně docentova manželka) se tak nějak shodla, že mužský pláč u filmů je spíš děsně legrační než dojemný.
Já jsem třeba striktně racionální typ (podle MBTI charakteristiky INTJ) a sentimentální muži mi přijdou... no, anomální. Jako přátele si je nevybírám, protože si s nimi nepřipadám dobře.

Také nesnáším ufňukánky a necítím se vedle nich komfortně...
... ale vzhledem k tomu, že považuji i muže za lidské bytosti (nebo se aspoň snažím - převážně   ), neupírala bych jim jejich emocionální složku (se kterou bohužel neumějí moc zacházet právě  kvůli podobným zažitým stereotypům ), pláč je jen vyjádřením emoce a když muž nepláče, neznamená to, že tyto emoce nemá (často je potlačí, třeba aby nebyl pro okolí legrační... ale jeho psychická kondice mu za to určitě moc nepoděkuje )
Jak už jsem někde výše psala, že je dobré vědět o "svém hovadu/zvířeti uvnitř", je rozhodně dobré vědět i o svých "slabostech" a umět s nimi tak trochu pracovat (čili rozhodně přivítám, když se muž vybrečí u dojemné scény a bude tím pádem schopný pak tímto přirozeným způsobem uvolnit svoje emoce v případě hodně silného prožitku a tedy "tolerovaného i mužům" - např. při úmrtí blízké osoby, než by se dlouhodobým potlačováním takových emocí sesypal a skončil "v péči odborníků".)

A jen tak pro upřesnění, moc dobře vím, o čem píšu, protože jsem "emoční mužský model" žila hodně dlouho (a také jsem hrdě upřednostňovala a rozvíjela svoji racionální složku), a napáchala tím na sobě (možná i na druhých ) i jakési škody, které se mi moc snadno neodstraňují.

[Gr-diskusni-forum-ča]

Tak, já to právě pochopil pouze jako změnu chování, ne jako změnu fyzickou. Dík za vysvětlení. Co je tedy muž před tím, než z něj žena udělá tvora? Chápu, trochu ho vychová , stejně nerozumím co máte pořád s tím prknem.

Je zajímavé, že píšeš logicky a příjde mi že chápeš vztahům daleko lépe jak já. Je ti jasné, že úchylné pohledy zjištují velikost tukových zásob, dostatečnou šířku porodních cest a jestli mládě bude mít dostatek potravy( ikdyž tímto ženy muže oblbují).

Já jsem romantická duše ikdyž se to třeba nezdá

Jsem tak trochu dost nespolečenský a mám raději pokleslejší zábavu, než je muzeum, divadlo a plesy.

Určitě ženy excelují v naprosto jiné věci říkat a myslet si něco jiného

Prostě normální muž, ne muž k obrazu ženinu. Tvor, který nechává špinavé nádobí ve dřezu - asi. Nevím, nejsem vdaná panička s manželem a domácností (a špinavé nádobí ve dřezu nechávám taky), vycházím z toho, co kolem sebe slýchám nebo čtu.

Hehe, díky, za to vděčím Schopenhauerově Metafysice pohlavní lásky. Přijde mi to jako takový vztahový slabikář pro asexuály. Jistě, je důležité nezapomínat, že jsme jen primáti, kteří vynalezli vidličku.

Pod slovem romantický si každý představuje něco jiného, protože ti třeba přijde, že se jako romantik nezdáš.

To bylo doporučení adresované především EDW, který projevil zármutek (nebo co to bylo), že nepotkává ženy, jež by ho dokázaly intelektuálně zaujmout. Nikoho nenutím chodit do divadla!

Je logické umivat nádobí až se nahromadi, ne každou uzicku zvlášť ale partner by měl určitě pomoct. Nevidím důvod proč by neměl třeba muž pomáhat i s úklidem, teda jeden vlastně ano ženě se nelíbí kvalita provedených práci.

Představa romantiky, takový ten nesplnitelny ideál, ráno se vzbudit vedle partnerky, která ještě spí a prostě se na ni dívat,  pak vztat a jít společně udělat snídani, u toho se bavit a smát se a dělat blbosti, třeba pak vyrazit na výlet, na místo které ji udělá radost a vykouzlí úsměv na tváři(fakt nemyslím obchod ), povídat si spolu, večer vzít deku a jít pozorovat hvězdy , jít spát s vědomím, že osoba co vedle usíná mě miluje.

A k tomu pláči , jaký význam má držet něco takového v sobě, když to potřebuje ven, tak jde to ven. Jinak bylo to romantické anime, bylo to o dvou studentech, kteří se v posledním ročníku sš zamilují,  vezmou se, ona otěhotní a při porodu zemře, holčičku vychovávají její rodiče a on se k ní nezná, po dvou letech si najde k dceři cestu a vezme si ji k sobě, dcera má stejnou nemoc jako matka(nějakou slabost) a na ulici mu umírá v náručí. Celé to bylo dělané aby to bylo co nejemotivnejsi. Raději budu k smíchu, než v sobě držet emoce.

[Jul-diskusni-forum-iana]

Morwen: Ano, chápu, i to dává smysl. Jenom bych to asi nazvala přizpůsobivostí - aby se to právě v rozhovorech nemátlo s užší definicí inteligence.

Grča (+ [b]Morwen [/b]ohledně mužského pláče): Nemám ani tak na mysli potlačování emoce, kterou muž cítí, jako spíš fakt, že ji cítí. Protože mi nepřijde namístě (ale je to samozřejmě jenom můj soukromý náhled), když je dojatý z pouhého filmu (minimálně z fikce - asi bych ještě pochopila, kdyby brečel u televizních záběrů z války nebo jatek). To, co popisuje Grča, určitě dojemné je, ale trochu mě překvapuje (opět jen můj náhled, nic nevnucuji), že si muž úmyslně stáhne film, který si klade za cíl ho rozbrečet.
Samozřejmě nemyslím, že by to bylo ŠPATNĚ nebo tak. Taky nesouhlasím s doktrínou, že muž nesmí plakat, pokud mu zrovna nikdo nezemřel. Pochopím, když se rozpláče třeba proto, že je toho na něj v práci moc. Nebo proto, že se ho partnerka v hádce dotkla na nějakém obzvlášť citlivém místě (vztah k práci, k přátelům, dětství, sebeúcta...). Proto, že vidí na ulici umírat hubeného zraněného psa - a tak dále. Ale přijde mi zvláštní dojímat se nad něčím, co se nestalo, není to závažné a netýká se to nikoho v dosažitelném okolí (filmovým fanouškům se omlouvám). Jde prostě o takový ten neúčinný soucit. Slzy jsou až zástupný problém, protože jde jen o projev vnitřního hnutí.
Pak taky vidím problém v tom, že někteří muži si ze svojí citlivosti (v jejich případě spíš přecitlivělosti) dělají pózu. Mám například spolužáka, který si zakládá na tom, že je (nebo si myslí, že je) romantický, něžný, křehký hoch, "prostě hodný chlapec, který jenom hledá lásku," jak jednou řekl. Sleduje filmy o lásce, píše citlivůstkářské liebesbrífy, natáčí videa na Valentina, kde recituje Máj, a div se nerozbrečí, když vidí štěňátko. (A ne, není homosexuál, přesně naopak - pořádný děvkař.) Tohle je druhý extrém mužské citlivosti a myslím, že taky není záhodno k němu dospět. Takže citovou výchovu mužů ideálně usměrnit a dát jí nějaký střed mezi cynikem a tímhle.

Takový vztah bych ti moc přála.

PS. Jak se to anime jmenovalo?

[Mor-diskusni-forum-wen]

Grča (+ [b]Morwen [/b]ohledně mužského pláče): Nemám ani tak na mysli potlačování emoce, kterou muž cítí, jako spíš fakt, že ji cítí. Protože mi nepřijde namístě (ale je to samozřejmě jenom můj soukromý náhled), když je dojatý z pouhého filmu (minimálně z fikce - asi bych ještě pochopila, kdyby brečel u televizních záběrů z války nebo jatek). To, co popisuje Grča, určitě dojemné je, ale trochu mě překvapuje (opět jen můj náhled, nic nevnucuji), že si muž úmyslně stáhne film, který si klade za cíl ho rozbrečet.
Samozřejmě nemyslím, že by to bylo ŠPATNĚ nebo tak. Taky nesouhlasím s doktrínou, že muž nesmí plakat, pokud mu zrovna nikdo nezemřel. Pochopím, když se rozpláče třeba proto, že je toho na něj v práci moc. Nebo proto, že se ho partnerka v hádce dotkla na nějakém obzvlášť citlivém místě (vztah k práci, k přátelům, dětství, sebeúcta...). Proto, že vidí na ulici umírat hubeného zraněného psa - a tak dále. Ale přijde mi zvláštní dojímat se nad něčím, co se nestalo, není to závažné a netýká se to nikoho v dosažitelném okolí (filmovým fanouškům se omlouvám). Jde prostě o takový ten neúčinný soucit. Slzy jsou až zástupný problém, protože jde jen o projev vnitřního hnutí.
Pak taky vidím problém v tom, že někteří muži si ze svojí citlivosti (v jejich případě spíš přecitlivělosti) dělají pózu. Mám například spolužáka, který si zakládá na tom, že je (nebo si myslí, že je) romantický, něžný, křehký hoch, "prostě hodný chlapec, který jenom hledá lásku," jak jednou řekl. Sleduje filmy o lásce, píše citlivůstkářské liebesbrífy, natáčí videa na Valentina, kde recituje Máj, a div se nerozbrečí, když vidí štěňátko. (A ne, není homosexuál, přesně naopak - pořádný děvkař.) Tohle je druhý extrém mužské citlivosti a myslím, že taky není záhodno k němu dospět. Takže citovou výchovu mužů ideálně usměrnit a dát jí nějaký střed mezi cynikem a tímhle.

....

Poněkud děsivé mi přijde, že by někdo jiný rozhodoval, co mám cítit a jestli je to na místě, obzvlášť když se to mnohdy nedaří ani mně.

... se zbytkem můžu jen souhlasit, tedy že extrémy nejsou moc dobré  a pozérství mě rozhodně taky nebere.

P.S.: Jestli jsi ten neúčinný soucit myslela jako soucit se sebou samým, tak na ten mi obzvlášť pomáhá se vybrečet a dokáže mi ho někdy spustit i fiktivní záležitost.

[Jul-diskusni-forum-iana]

Poněkud děsivé mi přijde, že by někdo jiný rozhodoval, co mám cítit a jestli je to na místě, obzvlášť když se to mnohdy nedaří ani mně.

... se zbytkem můžu jen souhlasit, tedy že extrémy nejsou moc dobré  a pozérství mě rozhodně taky nebere.

P.S.: Jestli jsi ten neúčinný soucit myslela jako soucit se sebou samým, tak na ten mi obzvlášť pomáhá se vybrečet a dokáže mi ho někdy spustit i fiktivní záležitost.

Neřekla bych "někdo jiný", a když už, tak asi celkové nastavení společnosti v dané době. Většině kluků z naší generace ještě asi vštěpovali, že by brečet neměli.

Myslela jsem ho jako soucit, který dotyčného nedokope, aby pomohl trpícímu (třeba proto, že to ani nejde). Ale máš pravdu, že v tomhle směru může být vážně užitečný, takhle jsem o tom ještě nepřemýšlela.

[Gr-diskusni-forum-ča]

To Juliana ty to zas vedeš do extrému jak to čučení. U západní tvorby to bylo pouze u Zelené míle, čistě romantické příběhy nesleduji. Anime se jmenovalo Clannad a Clannad after story, začal jsem ho sledovat na popud známého, který mi řekl, že u toho budu brečet a já si mysle, že je to blbost. Na anime mám toto právě rád, né každé končí šťastně. To jak reagujeme na některé situace, je přece i zásluha minulosti a mě na konci tohoto konkrétního příběhu dostihla sebelítost a závist. Protože jsi chytrá, předpokládám že ti to dojde, kdyby ne, napiš do pm.

Nevím jestli já sám bych chtěl být jako tvůj spolužák. Soulož si opravdu představuju jako vyvrchloní citů k partnerce a ne jako nástroj toho abych k partnerce vůbec něco cítil. Tvůj spolužák se akorát chová jako samec, který rozsevá své semeno, ženy jsou za podobné chování uráženy, muži vychvalováni. Nejsem zastáncem genderové vyváženosti, spíš jejím odpůrcem( aspoň tak jak je podávaná teď, člověk by měl být hodnocen podle schopností a ne podle pohlaví, finanční ohodnocení to samé, cpát někam ženu jen protože je to žena je špatně, samozřejmě ale je stejně špatně na pozici nedosadit ženu protože je to žena). Doufám, že chápání společnosti se už konečně posune.

Jinak dámy asi bych se měl tedy omluvit za první příspěvek, jestli Vás to pohoršilo, omlouvám se. Nicméně jsem současně jsem i velice rád

Edit: tož zkoušel jsem si ten MBIT test a vyšel mi INTP-T

[d--diskusni-forum-kun]

Zdravím, Grčo, a vítám tě!


    Tady se rozvinula docela živá diskuse, tak si dovolím pár svých komentářů.

    Grčo, jsi docela dost osobitý, upřímnost je obecně kladná chvályhodná vlastnost, ale pokud je vyjadřována neslušnými výrazy, což ti jde docela dobře, kolikrát to může jiné i urazit, to je pravda.

    Podívat se na některé hezké části ženského anebo mužského těla, to snad není nic špatného, proč se nepodívat na něco, co se mi líbí. Podobně tak, když se mi líbí nějaká květina, tak také "čumím" víceméně na květ a snad toto v nikom nebudí pohoršení, doufám . Jsou tu rovněž pěkná auta a další věci...

    Věc se záchodovým prkýnkem, pravda, oblíbené to téma! Popravdě, donutilo mě to k zamyšlení, ženy často chtějí, aby muži prkýnko pokládali, ale říkám si, když muž jde na záchod a prkénko je položené, zvedne ho a nechá ho tak, jde-li o onu potřebu. Žena ho pak položí a nechá ho tak. Tím jsou si oba fifty fifty, jak se říká. Ale nemluvě o tom, že zvedání je náročnější činnost než pokládání (pravda, chlapi jsou zase silnější), pokud mám jít na záchod, prkýnko zvedat a pak ještě pokládat a žena už nemusí dělat nic, tak přece jenom, co je tedy více fér? Já se osobně naučil prkénko vždy z úcty pokládat a vůbec neřeším co je férovější, ale jen zmiňuji, co mi teď prošlo hlavou...

    Clannad jsem také viděl, After Story ještě ne. To se mám tedy na co těšit, ale škoda, že jsem se dověděl, jak to dopadne. Zajímavé je, a zejména s tím přichází Japonci, že dojímají diváka skrze smrt někoho. V těch jejich anime či seriálech a filmech je to dost často, ale já tuto tematiku záměrně vyhledávám, tak se mi to může jen zdát. U jiných národů jsem to moc nezaregistroval a ani nenacházím, alespoň ne v rámci kresleného filmu. Ale ono je dobře nabádat diváka popřemýšlet o smrti, alespoň si ti vnímavější uvědomí, že člověk, se kterým žijeme, kolikrát se hádáme a máme na něj vztek, tu třeba už zítra nemusí být a je žádoucí se tedy k němu chovat slušně a zdvořile, abychom pak náhle nelitovali... to už by bylo pozdě. Kolikrát si řeknu, on/ona jsou takoví a makoví, ano, nelíbí se mi to a tamto, ale pořád lepší než kdyby tu nebyli... Jo, a osobně si rád u takových příběhů pobrečím! Docela se mi uleví, i když mě někdy pak pěkně bolí hlava... Ale chlap, co brečí... se dobře hodí předně do nějaké komické scénky, ano!

    Jak je to tedy vlastně s tím intelektem a jeho významem? Mimochodem, člověk může být hodně inteligentní, přesto se chovat jako ... (takové to zvíře, jak se často říká). Zkrátka pro někoho hlupák, hulvát a podobně. Ale to plyne z rozdílů pohledů na život, rozdílů v názorech pro správné a slušné chování, rozdílů kultur a tak... Z toho důvodu častý požadavek najít někoho inteligentního mi přijde zcela mimo mísu... spíš to chce stejný vkus na správné chování, stejný světonázor. To s inteligencí moc nesouvisí. Vlastně nakonec dost lidí s nižší inteligencí mi přijde srdečnější, ochotnější, milejší, sympatičtější... ale intelektuální hovor s nimi moc nejde, pravda...

    K ostatnímu jinak nemám nic co nového říct. Ale zajímalo by mě ještě, jak je to s rozdělením té inteligence (IQ) dle Gaussovy křivky, průměr je sto, ale vrchol Gaussovy křivky je modus, nepletu-li se? Jaká je jeho hodnota a jak vůbec celá křivka vypadá? Také jsem si říkal, když se tu mluví o intelektu a inteligenci, jak je to vlastně s významem slov "chytrý", "moudrý", "rozumný"?


    Na konec, tobě, Grčo, přeji ti zde hodně zdaru!

[Gr-diskusni-forum-ča]

Kde kromě 1. příspěvku jsem použil neslušný výraz, já bych to spíš nazval nevhodnou formulaci, na výrazu prsa nevidím vůbec nic špatného,  prdel je dost na hraně, to uznávám, dál si ale nějak nejsem vědom použití neslušnych výrazů. V hovoru je situace trochu jiná, jako skvělý příklad poslouží Morwen. Pokud si prohledneš její profil zjistiš, že toho prožila daleko víc jak já,  protože je toto internetová diskuse a je tu přátelská atmosféra nevidím sebemenší důvod ji vykat, spiš by se to nehodilo. Ale v okamžiku kdyby jsme se měly setkat, tak bych ji samozřejmě vykal, do doby než by nabídla tykání ale i tak bych volil slova daleko opatrněji než tady. Myslím, že volbu slov podle situace má dost lidí. Tykací slovník mám rozstupňovaný asi na 4 stupně na známé, je podobný vykacímu,  potom přátelé, tam si už na volbu slov nedávám tak obrovský pozor, pak internet, ještě menší pozor, pak je slovník kamarádi do tohoto úzkého výběru prolezlo 8-10 lidí s kterými mluvím bez obalu, z těch 10 lidi jsou pouze 4 Kamarádi. Pak je vykací slovník,  kde ke každému pristupuji s úctou ale přibližně stejnou úctu vyžaduji taky, to že mi starší člověk tyká a já vykám je v pořádku. Má neslušnost zavisí na okolnostech a první příspěvek mi ujel to bezdebat, mohu se za něj omluvit, pokud se někoho dotknul, což jsem výše udělal. 

Za Clannad sry.

[Jul-diskusni-forum-iana]

To Juliana ty to zas vedeš do extrému jak to čučení.

To jak reagujeme na některé situace, je přece i zásluha minulosti a mě na konci tohoto konkrétního příběhu dostihla sebelítost a závist. Protože jsi chytrá, předpokládám že ti to dojde, kdyby ne, napiš do pm.

Nevím jestli já sám bych chtěl být jako tvůj spolužák. Soulož si opravdu představuju jako vyvrchloní citů k partnerce a ne jako nástroj toho abych k partnerce vůbec něco cítil.

Jinak dámy asi bych se měl tedy omluvit za první příspěvek,  jestli Vás to pohoršilo, omlouvám se. Nicméně jsem současně jsem i velice rád

Edit: tož zkoušel jsem si ten MBIT test a vyšel mi INTP-T

Uznávám, že to vedu do extrému a že to taky není ideální. Prostě to tak vnímám, připisuji tomuhle heterosexuálnímu materialistickému náhledu přemrštěný význam a dokáže mě vždycky naprosto rozhodit, ačkoli by neměl. Všichni máme slabá místa.
Pokusím se to trošku vysvětlit. Naprosto nejsem feministka a dnešní pojetí genderu je mi protivné přinejmenším stejně jako tobě. Ale je poměrně dost asexuálů (předpokládám, že hlavně žen), kterých se sexualizace jejich osoby velmi nepříjemně dotýká, a určité procento těch, kterým vadí sexualizace lidí obecně. Před časem jsem četla rozhovor s jednou vynikající, vysoce oceňovanou dirigentkou. Říkala v něm, že muži v obecenstvu jí vydrží značnou část koncertu civět na zadek. A to je právě to, co ve mně vzbouzí takové zoufalství: Bez ohledu na to, jak moc se člověk snaží a jak je dobrý v tom, na čem mu záleží a čím se opravdu definuje, řada druhých lidí ho hodnotí jako sexuální objekt - a přiznejme si, že tenhle jeho erotický aspekt často přebije ostatní ("Ano, je to dobrá matematička, ale hlavně je tak moc sexy, panebože!" / "Je to super učitel. Přednáší zajímavě, ale hlavně - koukej na ten zadek."). 
Vadí mi to o to víc proto, že jsem stoprocentní asexuál a tyhle stránky svojí osoby, jako je případná sexuální přitažlivost, ani nepokládám za součást sebe. Když na mě někdo neslušně civí, připadám si neskutečně, opravdu neskutečně ponížená. Úplně nejhorším způsobem, jak to jde - je to jako přijít o všechnu lidskou důstojnost. (Jo, jsem si vědoma, že jsem magor. )  
A ano, vím, že většina heterosexuálů to tak nebere a ráda zdůrazní své tělesné přednosti druhému pohlaví. Ale ani mezi heterosexuály nejsou všichni takoví. Mám tendenci s nimi soucítit. Tož tak.

Jop, došlo, promiň.

On není cynik, jenom narcistní blb. Nebere to jako ponižovaní žen, žije v iluzi, že je taky dělá šťastnými, když se s nimi vyspí.
Jinak - tohle vnímání sexu (jako vyvrcholení citů) je zajímavé. Já jako asexuál to třeba vnímám tak, že láska a sex se vylučují. Nespala bych sice s nikým, ale obzvlášť kategoricky bych nespala s nikým, koho bych milovala.

To nic.  Promiň za můj lehce agresívní komentář.   Je fajn si to rozebrat a rozkrýt motivace.

To je sympatický typ. Zřejmě máš předpoklady se proslavit jako vědec.

[Jul-diskusni-forum-iana]

Podobně tak, když se mi líbí nějaká květina, tak také "čumím" víceméně na květ a snad toto v nikom nebudí pohoršení, doufám .

Ale nemluvě o tom, že zvedání je náročnější činnost než pokládání (pravda, chlapi jsou zase silnější), pokud mám jít na záchod, prkýnko zvedat a pak ještě pokládat a žena už nemusí dělat nic, tak přece jenom, co je tedy více fér? Já se osobně naučil prkénko vždy z úcty pokládat a vůbec neřeším co je férovější, ale jen zmiňuji, co mi teď prošlo hlavou...

    Jak je to tedy vlastně s tím intelektem a jeho významem? Mimochodem, člověk může být hodně inteligentní, přesto se chovat jako ... (takové to zvíře, jak se často říká). Zkrátka pro někoho hlupák, hulvát a podobně. Ale to plyne z rozdílů pohledů na život, rozdílů v názorech pro správné a slušné chování, rozdílů kultur a tak... Z toho důvodu častý požadavek najít někoho inteligentního mi přijde zcela mimo mísu... spíš to chce stejný vkus na správné chování, stejný světonázor. To s inteligencí moc nesouvisí. Vlastně nakonec dost lidí s nižší inteligencí mi přijde srdečnější, ochotnější, milejší, sympatičtější... ale intelektuální hovor s nimi moc nejde, pravda...

Květ je pohlavním orgánem květiny, takže by se třeba přece jen našel moralista, kterého by to pohoršovat mohlo. 

Nad touhle logikou záchodových prkének jsem taky dumala. Došla jsem k závěru, že se tu uplatňuje postulát, že přirozený stav záchodu, definující záchod o sobě, je s prkénkem dole, kdežto zvednuté prkénko je speciální zásah, jejž zase nutno uvést do původního stavu. Když se nad tím zamyslíš, záchody se kupují s prkénkem dole, uklízečky je na veřejných toaletách také upravují s prkénkem dolů a na všech obrázcích, kde právě nemočí muž, se záchody rovněž zobrazují s prkénkem dole.

Chování je pak i o tom, že inteligentní člověk snad
a) vyvodí závěr, že když bude hulvát, nikdo s ním nebude kamarádit, a on je od přirozenosti tvor sociální, tudíž by měl být s ostatními zadobře
b) někde během svého vzdělání nejspíš nasál i pár doporučení od moralistů a pěkných příkladů lidských vztahů z beletrie.
Co se ovšem ne vždy děje.
Myslím, že světonázor s inteligencí souvisí hodně, protože primitivovi v tom světonázoru bude chybět ledacos od politiky přes vědu po filosofii. Navíc nevím, nakolik je "jednoduchý" člověk schopen odvodit třeba vlastní morální zásady nebo zdůvodnit, proč jedná, jak jedná. Hlavně ale vidím rozdíl v tom, že vzdělanec patrně pokládá tyhle "kulturní věci" za dost podstatnou součást sebe a může ho frustrovat, když mu drahá polovička nerozumí a nemůže s ním sdílet dojmy, které formují jeho já. Srdečnější (a hodnější) mnohdy jsou, ale to je otázka kamarádství, asi ne vztahu (milostného nebo přátelského) - ve vztahu je, myslím, třeba hlubokého porozumění, co je ten druhý člověk zač, a smyslu pro jeho uvažování a cítění.
 
K významu slov chytrý, moudrý, rozumný doporučuji povídku Karla Čapka Agathón, pokud jsi ji ještě nečetl. Je celá o tom.