(31. 12. 2012, 19:21:13)Bob1972 Napsal(a): Je odpor k sexu zároveň cestou k samotě? Ve vztahu k opačnému pohlaví toto asi platí. Přátelství mezi mužem a ženou prý neexistuje. No nevím, věřím, že toto neplatí. Můžu si namlouvat, že na světě je tisíc jiných věcí, než sedět s někým u kafe a klábosit, přesto mi tohle teď moc chybí. Možná je chyba ve mně, jsem introvert, těžko hledám téma k hovoru, ale snad nejsem tak nudný, nebo hloupý, aby se mnou někdo občas neprohodil pár vět. Stále tedy hledám a i když nenacházím, neztrácím naději. Omlouvám se, že vás tady zatěžuji momentálním stavem svojí duše a mysli, ale nějak na mě dolehla ta atmosféra vánoc, konce starého roku a začátku roku nového. Člověka to nutí k bilancování a i já jsem se této pošetilosti dopustil, leč dopadlo to katastrofálně. Proto tedy jestli pro mne máte cokoliv, co mi chcete napsat, budu moc rád.
Myslím, že přátelství mezi normálním mužem a normální ženou není snadno uskutečnitelné, ale stačí, aby aspoň jeden z nich nebyl až tak úplně v normě a pokud oba mají zájem jen a jen o přátelství, že se to dá udržet...
Jinak ti s klidným svědomím můžu potvrdit, že tvá podezření jsou opodstatněná (že nebudeš nudný ani hloupý)
...
Mne například tvoje příspěvky velmi zaujaly už od tvého příchodu. To, že nereaguji častěji, je způsobeno, tím že jsem si vědomá svých omezení - časově nestíhám zodpovědně komunikovat se všemi, se kterými bych chtěla + razantně jsem omezila přístup k internetu, protože chci víc žít v realitě... Také mne omezuje nechuť k cestování... (jinak mám puzení poznávat lidi z masa a kostí, zvláště ty, kteří mne zaujali, nejen přes internetovou komunikaci).
A teď trochu "hořkých kapek"
: Introvertnost je poměrně rozšířená výmluva (moje oblíbená
), ale dá se na tom docela slušně zapracovat, témata k hovoru je potřeba vybírat aby zaujala i tebe, rozšiřovat obzory je možné v každém věku... (jsem se začala učit základy jednoho týmového sportu ve 38 letech, a protože s tak starým začátečníkem nepočítali, zpočátku jsem trénovala spolu s 12ti a 13ti letými dětmi
, myslím, že mám z té doby minimálně jednoho kamaráda, dnes už hraje za dospěláky
,.... ve stejné době jsem se poprvé postavila na inlajny...)
Další už naťukli přispěvatelé přede mnou: Když už jsi bilancoval, měl by sis ujasnit, co od onoho vztahu opravdu očekáváš a hlavně, jestli sis (podvědomě a naučeně) zbytečně nezúžil oblast pátrání ... např. musí to být žena? proč? musí být mladá? proč? musí být hezká? proč? musí být štíhlá? proč? musí ta jedna osoba splňovat absolutně všechny požadavky dohromady? proč?... (jsou to důležité předpoklady pro "čisté" přátelství? nebo si pod pojmem přátelství spíš představuji partnerství?) atd.
Je potřeba být k sobě nechutně upřímný!
Jestliže by mi šlo jen o přátelství (pokec) nestačil by starý ošklivý bachratý trpajzlík, ovšem s rozhledem, bez postranních úmyslů a dostatečně inteligentní? (v mém případě nějaká jiná bytost leč ženského charakteru - např. Baba Jaga
)
Dokud se mi nedařilo potlačit aspoň malou část ze záplavy předsudků, řešila jsem často podobné tragické bilance vzhledem ke své osobě. První důležité rozhodnutí (samozřejmě jsem nevěděla jak moc je důležité) padlo, když jsem se rozhodla, že navzdory svému pesimistickému založení se pokusím posunout svůj náhled na svět do optimistična (někde jsem narazila na fascinující tvrzení, že pesimismus/optimismus jsou převážně naučené postoje). Po řadě let jsem příkladem toho, že to vážně jde, ale chce to čas a nepočítám, že budu bezbřehým optimistou, ale rozhodně jsem někde jinde...
V chytrých knížkách a tady na fóru to také spousta lidí tvrdí (včetně mne), že je potřeba pracovat především na vztahu k sobě samému. Přišlo mi to jako pitomé kecy, dokud jsem se nerozhodla, že to zkusím. Říkala jsem si, že aspoň pak budu moct na sobě demonstrovat, že to byly kecy, a nebo (kdyby to fakt fungovalo) bude mi líp.
Dnes snáším sama sebe do té míry, že je mi v mé společnosti dobře a ani smutno mi moc často nebývá (výjimkou jsou chvíle, kdy se o mne pokouší nějaká choroba, ale z toho se zpravidla vyspím) a nemusím nutně prožívat svůj život prostřednictvím někoho. To ale neznamená, že mi není milá přítomnost lidí (jistěže si vybírám), a dokonce někdy mám ten obzor tak „rozšířený“, že mi do něj v pohodě vejdou i lidi, do kterých bych si to dřív netroufla říct...
Prostě občas nezaškodí překročit hranice, které člověka omezují, a nebo to aspoň zkusit.
P.S.: Na větší otevřenosti stále pracuji (nikdy ze mne úplně otevřený "sdíleč" nebude, ale už jsem to kousek posunula, mimochodem, toto fórum a lidi na něm mě také postrčili a postrkují ...)
