16. 05. 2010, 13:24:00
Ahoj,
cítím trochu úzkost, když čtu některé příběhy lidí, kteří jsou smutní z toho, jací jsou - nepudoví, stejnětak články v časopisech (skrze ten jsem se dočetla o tomhle webu ) kde se píše o asexualitě jako nemoci, jako něčeho co není v pořádku, ...
Můj první jakoby vážný vztah jsem měla v 19ti, skoro 20ti letech. Můj milý byl hodný, gentleman, snesl by mi modré z nebe, studoval práva, hrál basket, chytrej, pěknej kluk.
Měla jsem ho strašně ráda, ráda se s ním procházela, trávila čas, poznávala nový věci, místa...méně raději jsem byla, když na mě sahal, když mě líbal..a když jsme byli týden na chatě a každý večer ulehali do postele, modlila jsem se, ať se nechce tolik mazlit a hlavně milovat se. Myslel si, že můj nezájem o sex, plyne ze strachu a z toho, že byl můj první přítel vůbec, nicméně byl ohleduplný a vyšel mi vstříc, nespali jsme spolu. Proto ho mám asi pořád v srdci a jsme v blízkém kontaktu i přesto, že jsme se po půl roce rozešli s tím, že jsem se do něj nazamilovala a dál bych ho jen "trápila".
Po pár měsících jsem byla v jiné situaci, kdy jsem neměla moc čas, naskytl se partner, byli jsme oba sami a tak jsem vklouzla do vztahu založeném pouze na sexu. Trvalo to tak měsíc, sešli jsme se třikrát a potom mi došlo...že tohle nechci, že je to moc málo, že mi to nestačí..
Prožila jsem pár životních utrpení (týkajících se rodiny, studia..) a život mi do cesty poslal dalšího partnera, duchovního. Ten mi tehdy moc pomohl, pochopila jsem s ním smysl svých utrpení a ukázal mi, řekla bych, další směr, cestu. Mou nesexualitu ovšem taky nechápal, myslel, že to mám ze svých minulých vztahů. Jeli jsme spolu asi po 3měsících vztahu na pozvání za lidmi, kteří se velmi zabývají mystikou a duchovnem. Mluvili jsme tam o spoustě věcí a na přítelovo doporučení jsem i já mluvila o svých blocích v sexualitě, jak je on nazýval. Když jsem domluvila, ti lidé se ptali, proč to nazývám bloky..a pověděli mi...
že nejde o bloky. Nejde o poruchu. Nejde o žádné trauma z dob minulých. Jde o to, že je potřeba najít k sobě partnera a nebo na tom se stávajícím pracovat a to na propojení srdcí, na nesobecké lásce. Na zbavení se pudovosti a poté prožívání té nejkrásnější nesobecké všeobjímající lásky. Mé "bloky" a to, že jsem se dosud do nikoho nezamilovala, jsou jakousi mojí ochranou. Budou zamknuté do té doby, než dospěju do stadia duchovního vývoje, kdy mi bude moci přijít partner, který bude obrazem muže, který je ve mně a já obrazem ženy, která je v něm. Potom splyneme a sexuální spojení budeme brát jako něco přirozeného.
Jsem už delší dobu zase sama, jsem ale šťastná. Našla odpověď snad ve víře. Souhlasím s citátem "věř a víra tvá tě uzdraví". A také věřte, že nejste nemocní, že nejste nějak nedokonalí, zároveň si ale také nemyslete, že jste něčím výjimeční, věřte jen, že "jste zámek, co potřebuje přesný klíč".
cítím trochu úzkost, když čtu některé příběhy lidí, kteří jsou smutní z toho, jací jsou - nepudoví, stejnětak články v časopisech (skrze ten jsem se dočetla o tomhle webu ) kde se píše o asexualitě jako nemoci, jako něčeho co není v pořádku, ...
Můj první jakoby vážný vztah jsem měla v 19ti, skoro 20ti letech. Můj milý byl hodný, gentleman, snesl by mi modré z nebe, studoval práva, hrál basket, chytrej, pěknej kluk.
Měla jsem ho strašně ráda, ráda se s ním procházela, trávila čas, poznávala nový věci, místa...méně raději jsem byla, když na mě sahal, když mě líbal..a když jsme byli týden na chatě a každý večer ulehali do postele, modlila jsem se, ať se nechce tolik mazlit a hlavně milovat se. Myslel si, že můj nezájem o sex, plyne ze strachu a z toho, že byl můj první přítel vůbec, nicméně byl ohleduplný a vyšel mi vstříc, nespali jsme spolu. Proto ho mám asi pořád v srdci a jsme v blízkém kontaktu i přesto, že jsme se po půl roce rozešli s tím, že jsem se do něj nazamilovala a dál bych ho jen "trápila".
Po pár měsících jsem byla v jiné situaci, kdy jsem neměla moc čas, naskytl se partner, byli jsme oba sami a tak jsem vklouzla do vztahu založeném pouze na sexu. Trvalo to tak měsíc, sešli jsme se třikrát a potom mi došlo...že tohle nechci, že je to moc málo, že mi to nestačí..
Prožila jsem pár životních utrpení (týkajících se rodiny, studia..) a život mi do cesty poslal dalšího partnera, duchovního. Ten mi tehdy moc pomohl, pochopila jsem s ním smysl svých utrpení a ukázal mi, řekla bych, další směr, cestu. Mou nesexualitu ovšem taky nechápal, myslel, že to mám ze svých minulých vztahů. Jeli jsme spolu asi po 3měsících vztahu na pozvání za lidmi, kteří se velmi zabývají mystikou a duchovnem. Mluvili jsme tam o spoustě věcí a na přítelovo doporučení jsem i já mluvila o svých blocích v sexualitě, jak je on nazýval. Když jsem domluvila, ti lidé se ptali, proč to nazývám bloky..a pověděli mi...
že nejde o bloky. Nejde o poruchu. Nejde o žádné trauma z dob minulých. Jde o to, že je potřeba najít k sobě partnera a nebo na tom se stávajícím pracovat a to na propojení srdcí, na nesobecké lásce. Na zbavení se pudovosti a poté prožívání té nejkrásnější nesobecké všeobjímající lásky. Mé "bloky" a to, že jsem se dosud do nikoho nezamilovala, jsou jakousi mojí ochranou. Budou zamknuté do té doby, než dospěju do stadia duchovního vývoje, kdy mi bude moci přijít partner, který bude obrazem muže, který je ve mně a já obrazem ženy, která je v něm. Potom splyneme a sexuální spojení budeme brát jako něco přirozeného.
Jsem už delší dobu zase sama, jsem ale šťastná. Našla odpověď snad ve víře. Souhlasím s citátem "věř a víra tvá tě uzdraví". A také věřte, že nejste nemocní, že nejste nějak nedokonalí, zároveň si ale také nemyslete, že jste něčím výjimeční, věřte jen, že "jste zámek, co potřebuje přesný klíč".