20. 07. 2023, 13:43:20
Ahoj,
přišla jsem si sem tak trochu postesknout...
jsem Eda, je mi 32 a jsem z Prahy. Je to už tak deset let, co jsem si ujasnila, že jsem demisexuál a myslela jsem si, že to, že v tom mám jasno, mi spoustu věcí usnadní, ale bohužel je to spíš naopak... myslela jsem si, že když budu trpělivá, tak jednou přijde ten správný člověk, kde to tak nějak vše "zapadne do sebe" a já zažiju love story jak z nějakého románu. Jenže čím jsem starší, tím tomu věřím méně a méně... dokonce jsem se přistihla, že představa seznamování a něčeho víc mi přijde až děsivá. Jako kdybych si v sobě vybudovala navíc nějaký blok, kdy nejsem vztahům nijak otevřená. Kdy mě naposledy někdo zaujal bych v paměti hledala asi hodně dlouho...
Na druhou stranu, poslední dobou na mě dopadá samota a takový ten pocit, že mi "něco zásadního" utíká mezi prsty. Nikdy jsem nebyla úplně ten typ holky, co sní o svatbě a dětech, ale zároveň jsem vždy chtěla vztah, kde by byla láska, důvěra, jistá přitažlivost a díky tomu i sex. S věkem jsem si už zvykla na nějaký svůj režim a klid, nemám touhu se o někoho starat... takže aktuálně tak trochu sním o muži, se kterým mi bude dobře, který mě bude přitahovat a s kým bych zažila i své poprvé. Prostě chlap, se kterým bych mohla vyrazit na dovolenou, kterou bychom si užili, ale zároveň by v tom nebylo žádné očekávání společného bydlení, svatby a dětí... a taky by to nebylo o tom, že se musíme vidět 24/7... prostě takový volnější vztah (ale ne v tom smyslu, že bude spát s dalšími ženami nebo bude mít nedej bože rodinu). Prostě by bylo fajn potkat někoho, kdo by to měl v tomhle směru jako já... ale byla by tam i ta vzájemná chemie, která je pro mě prostě dost důležitá... ta představa je pro mě strašně lákavá, ale když si pak představím tu realizaci, jak se pokouším s někým seznámit a znovu potkám jen spoustu nekompatibilních lidí, mám z toho akorát tak úzkostné stavy. Občas fakt závidím lidem, co dokážou fungovat tak nějak okamžikem... co nepotřebují mít s nikým hlubší vztah a vrhnou se do toho po hlavě... Přiznám se, že jsem si myslela, že jsem se už vyrovnala s tím, že v tomhle směru nikoho nepotkám... že budu sama a budu v pohodě. Ale nějak se to ve mě znovu probudilo a vím, že v pohodě nejsem... jen nevím, jak to vlastně, především sama v sobě, vyřešit...
Jsem ráda, že jsem se z toho mohla někde aspoň vypsat. Protože je mi z toho smutno už pár dní a potřebovala jsem to ze sebe dostat.
přišla jsem si sem tak trochu postesknout...
jsem Eda, je mi 32 a jsem z Prahy. Je to už tak deset let, co jsem si ujasnila, že jsem demisexuál a myslela jsem si, že to, že v tom mám jasno, mi spoustu věcí usnadní, ale bohužel je to spíš naopak... myslela jsem si, že když budu trpělivá, tak jednou přijde ten správný člověk, kde to tak nějak vše "zapadne do sebe" a já zažiju love story jak z nějakého románu. Jenže čím jsem starší, tím tomu věřím méně a méně... dokonce jsem se přistihla, že představa seznamování a něčeho víc mi přijde až děsivá. Jako kdybych si v sobě vybudovala navíc nějaký blok, kdy nejsem vztahům nijak otevřená. Kdy mě naposledy někdo zaujal bych v paměti hledala asi hodně dlouho...
Na druhou stranu, poslední dobou na mě dopadá samota a takový ten pocit, že mi "něco zásadního" utíká mezi prsty. Nikdy jsem nebyla úplně ten typ holky, co sní o svatbě a dětech, ale zároveň jsem vždy chtěla vztah, kde by byla láska, důvěra, jistá přitažlivost a díky tomu i sex. S věkem jsem si už zvykla na nějaký svůj režim a klid, nemám touhu se o někoho starat... takže aktuálně tak trochu sním o muži, se kterým mi bude dobře, který mě bude přitahovat a s kým bych zažila i své poprvé. Prostě chlap, se kterým bych mohla vyrazit na dovolenou, kterou bychom si užili, ale zároveň by v tom nebylo žádné očekávání společného bydlení, svatby a dětí... a taky by to nebylo o tom, že se musíme vidět 24/7... prostě takový volnější vztah (ale ne v tom smyslu, že bude spát s dalšími ženami nebo bude mít nedej bože rodinu). Prostě by bylo fajn potkat někoho, kdo by to měl v tomhle směru jako já... ale byla by tam i ta vzájemná chemie, která je pro mě prostě dost důležitá... ta představa je pro mě strašně lákavá, ale když si pak představím tu realizaci, jak se pokouším s někým seznámit a znovu potkám jen spoustu nekompatibilních lidí, mám z toho akorát tak úzkostné stavy. Občas fakt závidím lidem, co dokážou fungovat tak nějak okamžikem... co nepotřebují mít s nikým hlubší vztah a vrhnou se do toho po hlavě... Přiznám se, že jsem si myslela, že jsem se už vyrovnala s tím, že v tomhle směru nikoho nepotkám... že budu sama a budu v pohodě. Ale nějak se to ve mě znovu probudilo a vím, že v pohodě nejsem... jen nevím, jak to vlastně, především sama v sobě, vyřešit...
Jsem ráda, že jsem se z toho mohla někde aspoň vypsat. Protože je mi z toho smutno už pár dní a potřebovala jsem to ze sebe dostat.