Rozhovor s asexualem - DVTV

[Jul-diskusni-forum-iana]

Nihillus:
Ano, skupinový altruismus. Nedokážu ale přijít na to, proč by se měly moje (sobecký gen) a tvoje (skupinový altruismus) koncepce vylučovat. Minimálně předpokládáme-li, že daná skupina se skládá z příbuzných jedinců. V tom případě je totiž péče o jiné členy nebo i smrt při jejich obraně pořád v zájmu našich genů, jež s nimi sdílíme. Některým zvířatům se vyplatí nemít potomky a místo toho pečovat o své mladší sourozence; investují tím totiž do nosiče vlastních genů, čímž zvyšují jejich šanci na přežití a replikaci. (Se sourozenci máme společné stejné procento genetické informace jako se svými dětmi. Je výhodnější pečovat opravdu intenzívně o jeden nosič /sourozence/ než extenzívně vyrábět více nosičů /děti/, jimž nemůžeme dopřát takovou péči.)

Je třeba počítat s tím, že běžně rozšířená představa "sobeckosti" genů není přesná, protože jakmile se organismy začnou slučovat do kolonií/skupin/jakkoli mezi sebou navzájem interagovat, účinné strategie pro předávání a šíření genů přestávají být záležitostí sobeckosti individuálního jedince (když už o tom uvažujeme z hlediska pomocných pojmenování) a začínají vznikat strategie a mechanismy, které mají za následek přežití/posílení kolonie/skupiny/systému, v některých případech i na úkor jednotlivců (jakási "sobeckost" celkové soustavy, kde i vnitřní konflikty a zdánlivé slepé uličky ze širšího hlediska davají vzniknout kooperaci, vedoucí k vývoji celku).

Právě že Dawkinsova teorie sobeckého genu, na kterou jsem skutečně implicitně odkázala, tuto představu vyvrací: "sobeckého jedince" jako celek sledující individuální zájmy nahrazuje genem, přičemž každý jednotlivý gen organismu má jakoby své vlastní zájmy. (Omlouvám se za tu stupidní antropomorfizaci genů, ale snad se chápeme.)
Problémem, se kterým si současná věda nedokáže poradit, je altruismus nepříbuzenských skupin. Četla jsem ale teorii, podle které mají geny sklon podporovat stejné geny i u nepříbuzných organismů, takže např. melancholický člověk bude projevovat pozornost a péči jinému melancholikovi. Tuhle zajímavou interpretaci umožnila právě teorie sobeckého genu, když jednotkou a aktérem učinila jednotlivý gen místo celé bytosti.

Láska, vyznačující se vlastnostmi, které přímo nevedou k replikaci genů daného jednotlivce, ale které vedou k utužování vazeb mezi členy kolonie i na úkor toho, že daný jednotlivec zanikne bez možnosti předání vlastních genů, se v konečném důsledku bude evolučně předávat dále ve formě náklonnosti genomu k výskytu dané mutace, protože kolonie, kde k častému výskytu dané strategie dochází, bude v konečném důsledku geneticky silnější než kolonie, kde k ní dojít nemůže.

Dobrá myšlenka, s kterou souhlasím. Ale tady záleží na intenzitě a typu lásky: původně jsme se bavili o lásce partnerské. Je samozřejmé, že altruismus (empatie, citlivost, starostlivost, něha, ...) se jako evoluční strategie dlouhodobě vyplácí. Ale zamilovanost, případně vztah jsou neobyčejně náročné na psychiku, na čas a na pozornost. Jediný důvod, proč se vyplácejí, je jejich užitečnost pro šíření genů. Proto si myslím, že filia a storgé samozřejmě pomáhají společenství přežít, kdežto platonický éros by mu škodil.

(Nejintuitivnější příklad můžeš pozorovat u sebe, kde se obrovské množství buněk na základě jejich funkce obětovává pro přežití celku.. Jen o sobě v dané představě musíš uvažovat jako o kolonii, která začínala jako jednotlivé jednobuněčné organismy o rozdílné struktuře a nesoucí odlišné genetické informace, ne jako o ucelené bytosti.)

  
Dobře, ale mnohobuněčnost je přece i v zájmu jednotlivých buněk. Větší a složitější organismus má větší šanci na přežití, protože není tak křehký (například tak lehce ovlivnitelný chemickými změnami prostředí).

Případně, když už řešíme "lásku" jakožto sekreci oxytocinu a jiné "chemie", existují živočišné druhy, které mimo krátké heterosexuální období páření fungují v oddělených skupinách o jedincích stejného pohlaví, kteří se chovají výhradně homosexuálně. Z chemického hlediska jde o velmi podobný proces jako u partnerské lásky, přestože ale při dané strategii nedochází k předávání genů přímo, v konečném důsledku k němu oklikou musí přispívat, jinak by daná strategie neměla možnost se evolučně vyvinout.

Ano. Oxytocin je obecně hormon lásky, a to nejen erotické. Jeho vylučování u savců stimuluje laktace, ale i jiný dotek, třeba přátelské mazlení. Dává smysl, že různý typy lásky fungují na podobné hormonální bázi, --- ale to ještě neznamená, že jsou totožné. To, co cítí samice při kojení, se jistě liší od toho, co cítí při páření, byť se jí v obou případech zvyšuje hladina oxytocinu.  
Mimochodem to o druzích, které se mimo období páření chovají homosexuálně, jsem ještě neslyšela, díky za informaci. Které to jsou?

A když už jsme na tom asexuálním fóru, samotný sklon genomu k mutacím, vedoucím k absenci sexuálního pudu/verzatilitě v podobě náklonnosti k utlumení sexuality vlivy prostředí, může být pro druh genetickou výhodou za předpokladu, že absence sexuality jedinci může poskytnout výhodu v něčem, díky čemu má v konečném důsledku ve srovnání se sexuálnějšími jedinci větší šanci přispět něčím, co posílí celek.. Těžko říct, kolik by toho například vymysleli a vynalezli Newton a Tesla, kdyby se většina jejich myšlenek točila kolem toho, jak zapůsobit na opačné pohlaví. )

Ano, já vím, už jsme o tom na fóru diskutovali (tuším, že s Magramalem?). Uváděla jsem hypotetický příklad asexuálního vlka, který by neměl problém respektovat, že potomky smí mít jen alfa-pár. Vlci v podřízeném postavení, kteří se spáří, totiž mohou být potrestáni, a tomu by se náš vlčí asexuál vyhnul. U sociálního hmyzu, jako jsou třeba mravenci, se někteří jedinci rodí už sterilní (+ slepí a nelétaví), aby mohli investovat svoje síly do společenství. Ale nemyslím, že by v živočišné říši bylo hodně takových případů, kdy by asexualita znamenala výhodu. Těžit z Newtonovy a Teslovy orientace (přihodila bych asi ještě Leibnize ) nám umožňuje fakt, že 1) žijeme společensky, tudíž se od sebe vzájemně celý život učíme a 2) umíme přenášet informace kulturně, ne jen geneticky. Ne všechna zvířata to dovedou.