13. 08. 2019, 22:32:32


A už od dětství jsem věděla, že je něco se mnou špatně, nebo spíš lépe řečeno, až od určitého roku. Do svých, myslím si, 12 letech, jsem prakticky se chovala normálně jako ostatní, ale nebyla jsem jako ostatní. Jenom mé chování mě dělalo jinou. Žiji ve své fantazii, neschopna se prát s realitou. Ostatní mě za to šikanovali (psychicky) a já byla na tom ještě hůře. Introvertní dívka, která byla bez přítel, sama v koutku ve třídě, která četla jen knihy a s nikým nemluvila. Kdysi veselá, sebevědomá holčička.
Je až děsivé, když se podívám na fotky z 2. a 5.třídy, jak se z dříve okouzlujícího úsměvu stal smutný a vyděšený výraz. Odsuzování ostatních mě tak zničilo.
Jakmile jsem nastoupila do 6.třídy, tak začali další problémy. Měli jsme nový předmět, výuku ke zdravý..





Jakmile jsem dosáhla 13 let, prošla jsem si mnoha změnami a snažila se nebýt jako ostatní, být sama sebou. Já ráda četla pořád fantazy knihy, až to došlo k vytvoření svého vymysleného světa a tím se úplně odtrhnout od reality. Věřím nadpřirozeným věcem a magii, ale jakmile vás někdo odtrhne od fantazírování, máte pocit jakoby se vám začal bořit svět, když si uvědomíte, že váš svět není skutečný. Kvůli tomu procházím nekonečnou depresí. Ale ještě žiji, takže co mě nezabije, to mě posílí.
Rozhodně, jsem nějak tak žila do svého věku 16 let a nově zjišťuji, že co se týče mého strachu ze sexu a všeho co cítím okolo toho, má jméno, asexualita. Nejde o to, že bych nechtěla někoho. Chtěla, zejména kluka, jen v romantickém vztahu, ne v intimním


No jo, jsem trochu divná, no




To asi vše o mém životě. Kdyby si někdo chtěl promluvit, klidně napište
