16. 10. 2018, 23:19:14
Já myslím, že je předvídatelné jak to skončí. Nutit se k sexu ti časem zhnusí toho tvého milovaného a bude nejen po lásce, ale možná i po důležitějších věcech. Jde jen o to jak dlouho v téhle agonii setrváš a to si do velký míry volíš ty sama.
Osobně si nedokážu dost dobře představit, že bych já někoho nutil k sexu s tím, že je to normální apod. Byť se mi to představuje docela blbě, tak dejme tomu, že bych našel osobu, se kterou bych si ten sex představit uměl. Co už si ale nepředstavím ani v nejbujnější fantazii je, že bych takový osobě zároveň říkal jak ji miluju ale že vlastně chci, ať kvůli mě trpí. Tyhle dvě věci mi nejdou dohromady.
A zase naopak kdyby se snažil někdo nutit mě, okamžitě by se mi zhnusil, protože by bylo jasný, že cit tam buď není vůbec anebo je někde daleko za tou potřebou sexu.
Navíc v době, kdy je tolik možností jak si pomoct jinak a tolik informací.. žádnej sexuchtivej "normální" nemůže říct, že nevěděl a neměl jiný vybití. To že k tomu nutí ať už aktivně nebo pasivně svoje partnery s tím, že to tak má většina, tak ať se přizpůsobí je hnus. Když navíc někoho dokážou zpracovat tak dokonale jako tebe že si ještě připadáš vinná nebo že je tvoje povinnost vyhovět, tak to rozhodně z jeho strany nesvědčí o žádný velký lásce. On je vtip v tom, že ta úžasná velká láska si tyhle věci nevynucuje - ani pasivně - ta prostě počká až a jestli vůbec přijdou. Ale k tomuhle poznání pro některé vede delší cesta. Paradox je, že kdyby stál za tuhle "oběť", tak bys s ním nikdy nepociťovala ani náznakem žádnou formu přesvědčování o tvojí nenormalitě, rozbitosti a nepřipadala by sis divně. Nestojí - a ty to víš v tuhle chvíli už taky když už jsi sem napsala - ale už se dostavil zřejmě ten pocit že tvoje oběť byla zbytečná ale vlastně nevíš co s tím a když už jsi pro to tak "vytrpěla", neměla bys opouštět dobytá území. Připomíná mi to "logiku" nefunkčního manželství - první rok dva byly fajn, tak když teď vidím, že je to v hajzlu, tak si budu pamatovat ten první rok a celý další klidně desetiletí trpět dál v nefunkčním vztahu, protože to někdy na začátku bylo pěkný a nezahodím přece 10let. A potom se divit, že mi není dobře.
No, hodně štěstí a jestli chceš radu, ukonči to. Ničí to oba a zatímco on se z toho oklepe za týden nebo dva, protože max tak "trpěl" nízkou frekvenci, ale nedělal nic co nechtěl (max tak dělal málo toho, co chtěl), ty na tom s postupujícím časem budeš hůř a hůř nejen se sebevědomím, ale hlavně s důvěrou v ostatní lidi a schopností s nimi navazovat jakékoliv vztahy.
Osobně si nedokážu dost dobře představit, že bych já někoho nutil k sexu s tím, že je to normální apod. Byť se mi to představuje docela blbě, tak dejme tomu, že bych našel osobu, se kterou bych si ten sex představit uměl. Co už si ale nepředstavím ani v nejbujnější fantazii je, že bych takový osobě zároveň říkal jak ji miluju ale že vlastně chci, ať kvůli mě trpí. Tyhle dvě věci mi nejdou dohromady.
A zase naopak kdyby se snažil někdo nutit mě, okamžitě by se mi zhnusil, protože by bylo jasný, že cit tam buď není vůbec anebo je někde daleko za tou potřebou sexu.
Navíc v době, kdy je tolik možností jak si pomoct jinak a tolik informací.. žádnej sexuchtivej "normální" nemůže říct, že nevěděl a neměl jiný vybití. To že k tomu nutí ať už aktivně nebo pasivně svoje partnery s tím, že to tak má většina, tak ať se přizpůsobí je hnus. Když navíc někoho dokážou zpracovat tak dokonale jako tebe že si ještě připadáš vinná nebo že je tvoje povinnost vyhovět, tak to rozhodně z jeho strany nesvědčí o žádný velký lásce. On je vtip v tom, že ta úžasná velká láska si tyhle věci nevynucuje - ani pasivně - ta prostě počká až a jestli vůbec přijdou. Ale k tomuhle poznání pro některé vede delší cesta. Paradox je, že kdyby stál za tuhle "oběť", tak bys s ním nikdy nepociťovala ani náznakem žádnou formu přesvědčování o tvojí nenormalitě, rozbitosti a nepřipadala by sis divně. Nestojí - a ty to víš v tuhle chvíli už taky když už jsi sem napsala - ale už se dostavil zřejmě ten pocit že tvoje oběť byla zbytečná ale vlastně nevíš co s tím a když už jsi pro to tak "vytrpěla", neměla bys opouštět dobytá území. Připomíná mi to "logiku" nefunkčního manželství - první rok dva byly fajn, tak když teď vidím, že je to v hajzlu, tak si budu pamatovat ten první rok a celý další klidně desetiletí trpět dál v nefunkčním vztahu, protože to někdy na začátku bylo pěkný a nezahodím přece 10let. A potom se divit, že mi není dobře.
No, hodně štěstí a jestli chceš radu, ukonči to. Ničí to oba a zatímco on se z toho oklepe za týden nebo dva, protože max tak "trpěl" nízkou frekvenci, ale nedělal nic co nechtěl (max tak dělal málo toho, co chtěl), ty na tom s postupujícím časem budeš hůř a hůř nejen se sebevědomím, ale hlavně s důvěrou v ostatní lidi a schopností s nimi navazovat jakékoliv vztahy.
In a society that tries to standardize thinking, individuality is not highly prized. Alex Grey
